Na jaře 2010 se na seznamu českých festivalů objevil nový pojem - Metalfest. Třetí ročník se konal v plzeňském Lochotínském amfiteátru ve dnech 8.-10.6.2012 a přestože na rozdíl od prvních dvou ročníků byl doprovázen občasnou nepřízní počasí, byly to zase skvělé tři dny s metalem. Jak to tedy od pátku do neděle v Plzni probíhalo?

 

PÁTEK 8.6.2012

Skull Fist

Kanadská kapela, hrající klasický „old school heavy metal“, sice existuje už téměř šest let, ale dosud vydala jen dvě dema a v roce 2011 své první album, s kterým vyrazila na evropské turné jako předskokan Švédů Steelwing. Hrají hodně podobný styl hudby, ale zatím tedy jejich kvalit podle mého názoru nedosahují. Zpěvák Jackie Slaughter sice disponuje celkem poslouchatelným hlasem, ale na Rileyho ze Steelwing nemá - i když naživo zní Skull Fist výrazně líp než z CD. Na festivalu jim připadla dost nevděčná úloha úplně první kapely a poprali se s tím dle svých možností, areál byl tou dobou ještě dost prázdný a vlasatí Kanaďané zahráli průřez svým prvním a jediným albem Head Öf The Pack jen pár desítkám lidí.

Další dvě kapely, američtí thrasheři Fueled By Fire a švýcarští doom-gothici Triptykon, nepatří mezi moje oblíbence, zašla jsem se sice na pár písní podívat, ale víc po mně nechtějte, snad jen, že podle názoru několika mých kamarádů mají Triptykon pěknou baskytaristku (Vanja Slajh, jedna z nemnoha žen, které se letos na plzeňském pódiu objevily).

Alestorm

Banda pirátů, pocházející ze skotského Perthu a složená ze Skotů a Irů, hraje energickou a pohodovou hudbu vhodnou k hospodské pařbě, střízlivost se příliš nepředpokládá. Už názvy jejich písní (i skupiny samotné - Alestorm = pivní bouře) dávají jasně tušit, o co tady půjde. Tuhle smečku jsem viděla už potřetí a dokáže vždycky pobavit a zvednout náladu. No uznejte - která metalová kapela si vybere na intro věc jako Cucaracha? Pod pódiem se vytvořil už docela obstojný kotel a největší dojem na mě udělaly úžasné květované bermudy a zelené kecky vokalisty a klávesáka Chrise Bowese. Neočekávaně se na pódiu objevil nový, pátý člen kapely, hubený klávesák Elliot Vernon, tak jako Chris hrál převážně na keytar, protože klasické statické klávesy jsou prostě pro tuhle bandu příliš statické.

Zahráli svůj klasický sortiment poskládaný ze všech tří dosud vydaných alb - Captain Morgan's Revenge, Black Sails at Midnight a hlavně z loňské novinky Back Through Time.

Setlist:
1.    Shipwrecked
2.    Midget Saw
3.    Nancy The Tavern Wench
4.    Keelhauled
5.    Rum
6.    Death Throes Of The Terrorsquid (s krátkým sólem na bicí)
7.    Captain Morgan's Revenge (do textu přimontovali Metalfest)

Jako další hrála nizozemská skupina Legion Of The Damned. Už jsem je měla příležitost vidět na prvním ročníku a celkem mi to stačilo, jejich styl hudby mi moc neříká.

In Extremo

Jejich hudba má svou specifickou atmosféru - folk-metal s nádechem středověku, a vystoupení často doplňuje velkolepá pódiová show včetně pyrotechniky (právě tak jako vloni na Benátské noci byly v Plzni jejich pyroefekty velmi příjemné a hřejivé, protože zároveň se začátkem jejich koncertu přišel pořádný liják, později následovaný mnoha menšími přeháňkami). Jejich hudba je živá a energická, mají ale jednu nevýhodu - málokdo si s nimi zazpívá. Mají totiž texty ve všech možných řečech od mateřské němčiny přes latinu až po různé exotické jazyky jako hebrejštinu nebo islandštinu. Značnou část jejich repertoáru tvoří upravené verze původních historických písní, i když v poslední době píšou i své vlastní, převážně v němčině - ta zněla v Plzni nejvíc. Na pódiu můžeme vidět kromě klasického rockového nádobíčka například dudy, harfu, různé středověké dechové nástroje a věci, které ani nedokážu pojmenovat, například podivné cosi hvězdovitého tvaru, na které nám zahrál Dr.Pymonte.

Zahráli mj.: Zigeunerskat, Unsichtbar, Küss Mich, Mein Rassend Herz, Erdbeermund

Hypocrisy

Na ně jsem se moc těšila už kvůli zakladateli skupiny Peteru Tägtgrenovi. To je člověk s neuvěřitelným záběrem, skladatel, multiinstrumentalista, producent, zpěvák a kdovíco všechno ještě. V červenci přijede do Vizovic představit svou druhou kapelu Pain, produkoval mj. poslední album Sabaton, podílí se pěvecky i hudebně na albech mnoha dalších skupin a jeho jméno je v hudebním světě docela pojmem. Měla jsem trochu naposlouchaná jejich poslední dvě alba Virus a A Taste of Extreme Divinity, která jsou přece jen víc směrovaná k melodic death metalu - ale naživo mě nějak nepřesvědčili, buďto bylo hůř nazvučeno, nebo hráli spíš starší sortiment, který jsem neznala. Můj vztah k death metalu sice za poslední rok doznal značné změny, ale nějakou tu melodii přece jen uvítám. Obdiv patří hlavně Peteru Tägtgrenovi - co ten člověk dokáže dělat s hlasem, je občas těžko uvěřitelné.

Zahráli mj. Adjusting The Sun, Fire In The Sky, Killing Art, Eraser, Roswell 47.

Uriah Heep

Rockeři z Velké Británie už brázdí svět více než 40 let, za tu dobu zůstal z původní sestavy pouze kytarista Mick Box. Pamatuje si ještě někdo na bílé polokecky s černými proužky, které musely být povinně popsané jmény rockových skupin? Uriah Heep tam nesměli chybět. Když jsem si ale po oznámení jejich vystoupení na MOA chtěla oprášit vzpomínky, zjistila jsem, že vlastně až na Lady in Black (neboli Slečnu Závist v coveru od Arakain) od nich skoro nic neznám. A nějak jsem se nedokázala přinutit naposlouchat si je, takže jsem na jejich koncert šla naprosto nepřipravená.

Ale musím uznat, že jsem se dobře bavila (i když tu mou jedinou známou nakonec ani nezahráli). Při začátku jejich vystoupení skončila jedna z mnoha přeháněk a nad stagí se ukázala krásná duha. Zpěvák Bernie Shaw má stále fantastický hlas, po hudební stránce to taky nemělo chybu a pánové i ve svém věku dokážou rozjet parádní show. Kapela umí vytvořit skvělou atmosféru, komunikaci s publikem mají po těch letech zmáknutou na jedničku a na rozdíl od některých jiných kapel, o kterých ještě bude řeč, považují diváky za své partnery, bez kterých by to prostě nešlo. Jejich vystoupení sice nevyvolalo žádné davové šílenství a masakry v kotli, ale zaplněný amfiteátr si ho parádně užil. Mick Box dokáže v July Morning zahrát asi stejně dlouhý tón jako Gary Moore blahé paměti v Parisienne Walkways, a Lanzonovy klávesy v Gypsy byly prostě jedinečné.

Zahráli mj. Sunrise, I'm Ready, Too Scared To Run, Into The Wild, Gypsy, July Morning, Easy Livin'

W.A.S.P.

A večer gradoval další parádní show. Tahle banda, pro změnu americká, funguje už taky hodně dlouho - od roku 1982, i když dvakrát se nad ní málem zavřely vody (v roce 1989 a 1993), když toho Blackie Lawless, zakladatel a hlava kapely, měl plné zuby.

Na stránkách skupiny www.waspnation.com líčí Blackie na pokračování a s mnoha pikantními detaily historii tohoto pozoruhodného hudebního tělesa. Prozatím se devátou částí dostal k roku 1989, takže si ještě počtu. Na jejich vystoupení jsem šla trošku s obavami, jestli si ke 30. výročí nebudou chtít zopakovat různé šílené nápady ze svého raného období, jako třeba házení syrových flákot do publika nebo pití krve. Ale dočkali jsme se naopak jednoho z nejlepších koncertů letošního ročníku. W.A.S.P. dali skoro všechny jejich nejznámější pecky, Blackiemu to taky zpívá úžasně, ve svých retro botách s třásněmi pobíhal po pódiu i na ploše před ním a občas se roztočil do vrtule, ostatní členové kapely taky řádili jako šelmy - prostě bylo znát, že si to užívají stejně jako my v hledišti.

Setlist:
1.    On Your Knees
2.    The Real Me
3.    L.O.V.E. Machine
4.    Crazy
5.    Wild Child
6.    Hellion
7.    I Don't Need No Doctor
8.    Scream Until You Like It
9.    The Idol (s úžasným kytarovým sólem)
10.    I Wanna Be Somebody (a kotel si zahulákal)
11.    Blind In Texas

Megadeth

Přestože thrash moc nemusím, na Megadeth jako jednu z legend a člena Velké Čtyřky jsem byla velmi zvědavá, zatím jsem s nimi měla tu čest pouze v kině na přímém přenosu ze sofijského festivalu Sonisphere. Jejich vystoupení ale pro mě osobně bylo jedním ze zklamání festivalu. Hráli určitě bezchybně, zvuk byl příjemný, měli krásnou světelnou show (ještě že se nakonec nekonal původně avizovaný přenos fotbalu s Ruskem, ten zelený trávník s pobíhajícími postavičkami na vedlejší velkoplošné obrazovce by ji brutálně zabil), ale chyběl mi u nich hlavně kontakt s diváky, cítila jsem tam rutinu a klidně si mě ukamenujte - i nudu. A jelikož na setlistech z předchozích Metalfestů chyběla moje nejoblíbenější A Tout Le Monde, odešla jsem z amfiteátru ještě před koncem jejich koncertu. Proti dvěma předchozím kapelám jsem stejně měla pocit, že tam chybět nebudu.

Setlist (zdroj - setlist.fm):
1.    Never Dead
2.    Head Crusher
3.    In My Darkest Hour
4.    Hangar 18
5.    Trust
6.    Dawn Patrol
7.    Poison Was the Cure
8.    Sweating Bullets
9.    She-Wolf
10.    Hook in Mouth
11.    Angry Again
12.    Skin o' My Teeth
13.    Whose Life (Is It Anyways?)
14.    Public Enemy No. 1
15.    Symphony of Destruction
16.    Peace Sells
17.    Holy Wars... The Punishment Due

Zdroj foto: autorka článku

< Předchozí		Další >