Skončily „vánoční prázdniny“ a hned v první půlce ledna jsme vyrazily na první letošní akci - koncert finské skupiny Amorphis a jejích skandinávských předkapel - Leprous z Norska a Finů The Man-Eating Tree.

Koncert se konal v pražské Retro Music Hall. Byla jsem tam poprvé a musím říct, že je to velmi sympatické místo. Sál není velký, odhadem tak na 250, max. 350 lidí, pokud by se otevřely prostory horních balkónů. Možnosti k občerstvení jsou více než dostatečné, dva velké a dobře zásobené bary s rychlou obsluhou stíhaly bez delších front doplňovat pitný režim všem účastníkům akce. Prostory působí příjemně a (zejména před akcí) i čistě a uklizeně.

Na místo činu jsme dorazily kolem sedmé hodiny, smířené s tím, že si ještě nějaký čas počkáme na otevření sálu - ale pár minut nato už začali pořadatelé pouštět dovnitř. Což bylo pro nás, které jsme měly z poslední akce zkušenosti naprosto opačné, příjemné překvapení (na koncertu Hammerfall v listopadu 2011 ve Vltavské začali pořadatelé pouštět diváky do sálu až ve chvíli, která byla na vstupenkách uvedena jako zahájení koncertu).

Další překvapení následovalo ani ne půl hodiny poté, ale to už bych neoznačila jako překvapení, ale spíš jako nefér krok vůči první předkapele - THE MAN-EATING TREE z finského Oulu. Ta totiž začala hrát místo v avizovaných 20 hodin už v 19:30, takže diváci, kteří počítali s tím, že ji uvidí, když přijdou na osmou, mohli vidět tak leda bedňáky uklízející nádobíčko.

A je to škoda, přišli o hodně. Tahle kapela, která ne vlastní vinou hrála pro téměř prázdný sál, si rozhodně zaslouží své publikum a taky pár odstavců v této reportáži.

Skupinu založil v roce 2009 Vesa Ranta, bývalý bubeník kapely Sentenced. Po ukončení její činnosti v roce 2005 si všichni dali na pár let pauzu od hektického života metalových hudebníků - vždyť svou kapelu založili v době, kdy každému z nich bylo stěží tolik, aby mu v supermarketu prodali pivo, a táhli to spolu nějakých 16 let. Ale metalové srdce si nedá poroučet a časem se jim opět zastesklo. Spolu s několika dalšími přáteli si Vesa začal dělat plány na novou kapelu - ale pořád ne a ne najít toho pravého vokalistu.

Jako blesk z čistého nebe přišla v únoru 2009 zpráva o náhlé smrti frontmana Sentenced Miika Tenkuly. A nějakým podivným řízením osudu poslal pár dní po Miikově pohřbu Vesovi jeden známý kontakt na zpěváka Tuomase Tuominena. Setkali se a Vesovi i ostatním bylo hned jasné, že Tuomas je přesně ten, koho hledali. Přibrali ještě klávesistku a tím byla kompletní

Sestava skupiny:

Tuomas Tuominen - zpěv
Janne Markus - kytara
Antti Karhu - kytara (až od druhého alba „Harvest“)
Mikko Uusimaa - baskytara
Heidi Määttä - klávesy
Vesa Ranta - bicí (na turné s Amorphis ho ale zastupuje Aksu Hanttu z Entwine, protože Vesa očekává počátkem ledna narození svého prvního potomka)

A hned se společně pustili do práce. Pro Vesu to byl podle jeho slov ten nejlepší způsob, jak se vyrovnat se svým zármutkem nad odchodem dlouholetého přítele a kolegy Miika. Na prvním albu „Vine“ z roku 2010 mu věnovali cover písně od Moody Blues „Nights in White Satin“, který Miika svého času chtěl nahrát se Sentenced. Mimoto zde mají dalších devět svých vlastních krásných písní, spíše v pomalejším tempu a s příjemnými melodickými motivy, ale najdou se tu i rychlé, živé a energické věci. Skupina sama sebe definuje jako „atmosférický metal“ a řekla bych, že to jejich tvorbu celkem přesně vystihuje. Vloni vydali už druhé album „Harvest“, které to první ještě v lecčem překonává. A naživo dokázali atmosféru svých písní velmi dobře prezentovat, i když v Praze bohužel jen několika desítkám nedočkavců, kteří tak jako my přišli na koncert s velkým předstihem.

Zahráli:

Harvest Bell
At The Green Country Chapel
Incendere
The White Plateau
Of Birth For Passing
Code Of Surrender

O pauze jsem měla příležitost prohodit pár slov se zpěvákem Tuomasem, který mi řekl, že v Praze hrají poprvé, ale nebudou mít bohužel možnost si ji prohlédnout, protože hned den nato vystupují v Německu. Ochotně taky hned prověřil odpověď na můj dotaz, zda už je Vesa otcem - zatím ne, ale očekává svůj první přírůstek do rodiny každým dnem a v podstatě každou hodinou. Takže hodně štěstí a zdraví!


S Amorphis jedou turné od 26.12.2011 a odehrají spolu celkem 18 koncertů. Když jsem si pak na jejich stránkách http://www.themaneatingtree.com četla nadšená vyjádření fanoušků z předchozích koncertů, o to víc mě mrzel organizační zádrhel pražského koncertu. To byl ale asi jediný kaz na této jinak velmi vydařené akci.

Po krátké pauze se na nevelkém pódiu objevila druhá předkapela - norští prog-metalisté LEPROUS. Nedávno jsem jim zde věnovala článek, proto k nim už uvedu jen pár doplňujících údajů. Vystupují přesně v těch stejných šedo-černo-červených oblecích s kravatami a motýlky, jaké mají na promofotkách. Předvedli energickou show, při které bubeník propotil svou červenou košili, že by se dala ždímat, ale na CD znějí o něco lépe a zajímavěji, naživo jejich éterické hrátky s nástroji a hlasy tak nevyzní. Trošku taky asi zlobily mikrofony před ostatními členy kapely, vícehlas jsem bohužel skoro nezaslechla.

Musím se přiznat, že při Einarově zpěvu jsem se občas nenápadně dívala, jestli mu někdo někde neubližuje, a při jeho headbangování u kláves jsem se zase bála, aby si neublížil sám. Zvládal mistrně současně zpěv, hru na klávesy, pohazování dredy a ještě dělání hodně zlých obličejů do všech světových stran. Přijde mi ale, že některé jejich skladby jsou prostě na živý koncert až moc dlouhé - obzvlášť když se netrpělivě čeká na hlavní hvězdu večera.

Zahráli:

Thorn (trubka nebyla ani z playbacku)
Restless
Passing
Mb. Indifferentia (když Einar zaúpěl „Cry for help!“ vážně bych mu hned šla pomoct)
Waste Of Air
Dare You
Forced Entry

Hlavní hvězdy - kapely AMORPHIS - jsme se dočkali až něco málo po půl desáté. Po obvyklém intru Battle For Light (z pásky), které otevírá všechny koncerty tohoto turné, teď už zcela zaplněný sál bouřlivě přivítal šestici z finského hlavního města - kytaristy Tomiho Koivusaariho a Esu Holopainena, basáka Niclase Etelävuoriho, klávesistu Santeri Kallia, bubeníka Jana Rechbergera a nakonec úžasného vokalistu Tomiho Joutsena, jehož dredy od minule snad zase o nějakých 10 cm povyrostly a nejdelší z nich už mu sahají až do půli lýtek.


Na skupině Amorphis je mi mimo jiné sympatická i častá obměna setlistů, často i v průběhu turné. Viděla jsem je už třikrát a až na téměř povinný „zlatý fond“, jako třeba House Of Sleep, My Kantele, Silver Bride nebo The Smoke, přivezou pokaždé něco nového, ať už z poslední aktuální desky, nebo naopak z dřívějších alb skupiny. Letos to byla třeba bonusovka Vulgar Necrolatry z jejich úplně prvního alba The Karelian Ishtmus - když jsem ji viděla na setlistech, divila jsem se - proč právě tahle? Ale když ji dali naživo, byla to parádní pecka, celá odgrowlovaná a s neuvěřitelným nábojem energie. Radost mi udělala i píseň Sampo z alba Skyforger, v níž kovář nebes Ilmarinen vyrábí kouzelný mlýnek pro zlou královnu severu Louhi - překrásných melodií v téhle písni se nedokážu nikdy nabažit a i když má přes šest minut, přijde mi příliš krátká.

Zahráli:

Battle for Light intro
Song of the Sage
Mermaid
The Smoke
On Rich And Poor (Tomi Joutsen dal na výběr publiku mezi touto písní a Against Widows)
Sampo
You I Need
Sky Is Mine
Karelia (instr.)
Vulgar Necrolatry
Into Hiding
Crack in a Stone
Alone - po ní následovalo představení jednotlivých členů kapely a každý z nich předvedl, co se za minulý týden naučil v hudební škole. Klávesák Santeri u pana učitele Tomiho J. propadl.
Silver Bride

Krátké rozloučení - tak tahle byla poslední, dobrou noc... nevím, kdo kdy tuhle hru na přídavky vymyslel, ale hraje se pořád a stále podle stejných pravidel. Někdy mě napadá, co by tak asi hudebníci dělali, kdyby je publikum vzalo vážně a při prvním zhasnutí stage se sebralo a odešlo - ale Amorphis na sebe nenechali čekat zbytečně dlouho. Po chvíli nezbytného potlesku, pískotu, jekotu a jiných neharmonických zvuků zaznělo další instrumentální intro a pak už začala opravdu poslední část koncertu.

Thousand Lakes (instr.)
Black Winter Day
My Kantele
House Of Sleep - a nakonec letělo do publika pár trsátek a Janovy paličky... 

Show jela jako skvěle promazaný stroj, bez jediné chybičky, snad jen mikrofon na levé straně pódia občas nepracoval, jak by měl. Esa předváděl nádherná sóla na kytaru, připadalo mi, že měl svůj den, znělo to prostě úžasně. Ale výkony ostatních členů kapely byly také na jedničku. Čmoudíčky, věc, kterou na koncertech dokonale nenávidím, se naštěstí vyskytly jen asi pětkrát a nejspíš je v Retro Music Hall účinná klimatizace, protože se vzápětí zase bez následků rozplynuly. Akustika je tu velmi dobrá a všechny kapely asi mají rozumné zvukaře, protože i když jsme stály nějakých 5 m od reproduktorů, bylo krásně slyšet melodie, jednotlivé nástroje i vokály a hned po koncertu jsme bez problémů slyšely na všechny uši. A stejně kvalitní zvuk byl i v jiných místech sálu. Takže - až na již uvedenou výhradu k posunu programu to byl po všech stránkách jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy v Praze navštívila. A teď jsem jen zvědavá, jaký bude námět dalšího řadového alba Amorphis.

Foto: autorka