Kultura21.cz

V dnešním článku bych se rád věnoval několika více či méně zapomenutým interpretům psychedelického folku, tj. hudby kombinující prvky klasického folku a psychedelického rocku. Mezi nejvýraznější zástupce tohoto žánru jistě patří Syd Barett. Vzpomenu také seskupení Comus či písničkáře Simona Finna. Je rok 1970, posluchači prahnou po zvukových experimentech a studiových kejklích. Hudební vydavatelství chrlí jednu desku za druhou a ve snaze zaujmout vydávají takřka cokoliv.

Psychedelický folk se snaží stejně jako i ostatní psychedelické odrůdy navodit v posluchačích pocity, které se podobají užití psychedelických látek. Texty se zabývají sny, démonickými vizemi či halucinacemi. Hudebníci nacházejí inspiraci v pohanských kulturách, v Indii či v antických mytologiích. Časté jsou také motivy z Tolkienových knih, a to především u britských kapel. Objevují se exotické nástroje, drnkání sitár a dlouhé improvizace. Mezi průkopníky psychedelického folku patří skupiny Jefferson Airplane, H.P.Lovercraft, Kaleidoscope, Grateful Dead a řada dalších. V následujícím textu se zaměřím na 4 méně známé interprety. Nejedná se o nijak objektivní výběr, řadu výraznějších hudebníků daného žánru neznám/znám jen povrchně.

Přední postavou psychedelického rocku se stal Syd Barrett. Tento britský kytarista a skladatel je spojován především s kapelou Pink Floyd, jíž byl členem mezi lety 1964 – 1968. Po nuceném odchodu se však Syd krátce věnoval také sólové tvorbě. V poměrně krátké době vyprodukoval dvě dlouhohrající studiové nahrávky - Madcap Laughts  a Barrett. Syd rezignoval na zvukové hříčky a kouzla. Na sólových nahrávkách zní především akustická kytara a Sydův zlomený hlas. Samotné natáčení probíhalo vysoce netradičním způsobem. Syd nejprve nahrál kytaru a zpěv. Přizvaní hudebníci později přihráli vlastní party, přičemž Syd do výsledného zvuku již nijak nezasahoval. Výsledkem je vskutku prazvláštní mišmaš folku, bluesu a psychedelie.


Seskupení Comus stojí za zmínku především díky debutovému albu s názvem First Utterance. Hráči šli až na samou dřeň. Ze zvuků houslí, akustických kytar, divokých perkusí i zvířecího zpěvu zaznívá mystická atmosféra bájných stvůr, hlubokých hvozdů a tajemných obřadů rozježených kněží. Netřeba zdůrazňovat, že nahrávka se díky své jinakosti stala kultovní záležitostí a že se nesetkala s komerčním úspěchem.

Syn mexických přistěhovalců Sixto Diaz Rodriguez „proslul“ albem Cold Fact z roku 1970. Pravdou je, že v době vydání se deska neprodávala nijak dobře. Rodriguez byl odkázán na vystupování po motorkářských klubech a zaplivaných putikách. Album však bylo znovuobjeveno v devadesátých letech. Úvodní píseň Sugar Man je příkladnou ukázkou psychedelického rocku/folku. Následuje rocková vypalovačka Only Good For Conversation. Zbytek alba je směsí půvabných folkových skladeb.

Simon Finn vydal své první album v roce 1970. Album nese název Pass The Distance. Přední strana obalu zachycuje dvě postavy jdoucí po cestě kamsi do dáli. Výjev působí poměrně optimisticky, je vyveden v hřejivých pastelových barvách. Zadní strana obalu zachycuje stejný výjev, avšak převládá puchmurně tmavý odstín. Cesta je zvrásněna a lemována psychotickými vizemi. Stejně protikladná dokáže být také Simonova hudba. Temné vize jsou lemovány poklidnými romantickými baladami, ty však nepřechází v kýčovitá vyznání. Simon se ve svých písních zabývá pokrytectím v moderním světě, křesťanstvím a koncem světa. Nejvýraznější skladbou je takřka sedmiminutový Jerusalem – repetativní sled akordů, gradující zvuk kláves a uhrančivý Simonův zpěv, jenž se postupně překlene ve zvířecí jekot. Je překvapující, že v roce 2005 začal Simon znovu vystupovat (po 35 letech) a nahrávat desky. V příštím roce vystoupí např. ve Francii a Španělsku.


Zdroj: http://cs.wikipedia.org