Neposlušní tenisti, tak se jmenuje nové album domácí punkové kapely V.T. Marvin. Zvukově vychytaná nahrávka vznikla v pražském studiu Hostivař. Obsahuje celkem třináct skladeb. Jak jsou muzikanti se svým dílkem spokojeni? Kde se inspirovali? Co chystají pro nejbližší dny? Nejen na to odpovídala trojice muzikantů Kuláč (zpěv), Kuřski (kytara) a Czadek (basa).

Jak dlouho uzrával materiál pro vaše nové album Neposlušní tenisti? Z kolika skladeb jste vybírali?

Kuláč: Jak co. Některé skladby zrály až nechutně dlouho, takže jejich autoři už nejsou mezi námi. Jiné jsme poskládali ani ne před rokem na silvestrovském kapelním soustředěním v sudetské vísce Finkendorf a poté už dozrávaly jen po textové stránce.

Kuřski: Na výběr jsme měli z dvanácti skladeb a jednoho u nás donedávna nepříliš známého starého televisního seriálu z USA.

Kuláč: Podotýkám, že udělat coververzi Havaj Pade nás napadlo dávno před tím, než dramaturgy nevimkteré televize zařadit remake seriálu do programu. Dokonce jsme ani netušili, že je to seriálová znělka – strašila nám v hlavě melodie, nevěděli jsme, co to je, a složitě ji hledali na internetu. Ale takové věci se nám dějí často.

Nahrávka má skvělý zvuk.  Občas se ve studiu stává, že některé písně se proměňují během nahrávání a míchání. Taky jste pocítili kouzlo téhle alchymie?

Czadek: Po předešlých dvou zvukově dost otřesných albech jsme měli naprosto jasno, jaký by to mělo mít zvuk, i proto, že jsme v Hostivaři už jedno album natáčeli.

Kuřski: Skladby prodělaly ve studiu změny spíše drobnějšího charakteru.

Kuláč: Fascinují mě kapely, které v rozhovorech vykládají, jak skladby vznikaly až ve studiu – tak někdo na to možná má čas i peníze, nám nezbývá, než se pečlivě připravovat.

Šikýřovo studio je mezi muzikanty proslavené. Jaká tam vládla atmosféra? Hádali jste se?

Kuláč: Kromě toho, že je Zdeněk zkušený profesionál a docela dost dobře nás zná, je to i nakažlivý zdroj pohody a konstruktivní spolupráce. Nahrávat u něj je jedním slovem radost.

Kuřski: Mezi sebou se tak nějak ze setrvačnosti hádáme takřka neustále, zejména o těch podstatných věcech. U Zdeňka ovšem panovala tak příjemná nálada, že jsme na nějaké půtky  ani nevzpomněli. Kromě Zdeňka Šikýře za pultem seděl i jeho kolega David Pavlík. S oběma byla úžasná spolupráce.

Kuláč: Ano, tentokrát žádná bitka.

Co se týká hudební stránky, můžete prozradit, které světové kapely vás inspirují?

Kuřski: To je trošku složitější, protože každý z nás poslouchá jinou muziku a je tedy ovlivněn trochu jinými směry, než ti ostatní. Jenom pro zajímavost, spousta lidí si vzpomněla u Noční Můry na Toy Dolls. Asi můžeme prozradit, že tato píseň je původně z repertoáru Tomato Juice, což je někdejší Čedokova a moje kapela, která byla Toy Dolls docela ovlivněná.

Kuláč: Já mám rád norský metal, brazilský hardcore, polský hip hop, slovenský punk…. Ale řek bych, že po 20 letech existence už inspirujeme spíš sami sebe navzájem. Jo, a když je řeč o zajímavostech – Kuř nikdy neslyšel Exploited!

Czadek: Mě nejvíc ovlivňujou světové kapely zejména z Litoměřicka.

Od punkové kapely člověk automaticky očekává, že se po svém opře do aktuálních politických zvyklostí. Když to porovnáte se situací na začátku 90. let, je dnes těžší nebo snadnější nacházet témata?

Kuláč: Očekávání, zvlášť ta automatická, jsou obecně dost přeceňovaná záležitost. Co se týče porovnávání zlatých 90. let a současnosti, dovolil bych si citovat postavu Jana Přeučila (zvaného Johnny Overteach) z jednoho z filmů o Básnících, kteří o něco přicházejí: „Ne že by to bylo těžší nebo snad lehčí… je to prostě něco úplně jiného.“

Z textů vašich písní vyzařuje spíš nadhled a humor než prvoplánová nasranost. Je to věkem?

Kuřski: Tak věkem jsou u nás docela jiné věci. Třeba paměť nám už tolik neslouží a taky paměť už tolik neslouží. Přítomnost nadhledu a humoru v textech a nedávat za každou cenu najevo nespokojenost, nebo nevyjadřovat se kriticky k aktuálním společenským problémům bylo vždy naší snahou.

Kuláč: Nu ano, nebál bych se to nazvat programem. Márvini to tak měli vždycky. Prvoplánové texty se k nám nehoděj, tak je neděláme. Když se chci k něčemu vyjádřit, udělám to mezi řádky.

Mezi písněmi vašeho aktuálního alba je také Brno, velmi pozoruhodná skladba. Jak vlastně vznikla? Znamená to, že V.T. Marvin má k Moravě přímo citový vztah?

Kuláč: Řekněme, že jde o náš příspěvek k tématu uměle živené nevraživosti mezi Brnem a Prahou, která je pro nás významným zdrojem legrace. My samozřejmě proti Moravě vůbec nic nemáme, naopak, někteří naši nejlepší vydavatelé jsou z Brna. A současný bubeník Hein Rich, pochází odněkud od Břeclavi.

Na domácí scéně patříte mezi „seniory“.  Zkrátka už něco pamatujete. Které české kapely považujete za spřízněné? S kým rádi hrajete na společných akcích?

Kuláč + Kuřski: Ano, něco si ještě pamatujeme. Naše kdysi domovská scéna skupin soustředěných kolem klubu Mlejn se již dávno rozpadla, stejně jako některé kapely, lidé a charakter zmíněného klubu. V současné době považujeme za spřízněné zejména kapely, se kterými nás pojí osobní přátelské vazby. Za všechny bych jmenoval hlavně kamarády ze Strašic Sex Deviants a In Public Ill, ale také třeba S.N.A.D., Vyčůrat a spát, A Crash, Třetí stupeň Tortury, Akce Praha, Propaganda a v neposlední řadě slovenské Brmbolce. A pak jsou tu příbuzenské kapely a projekty, ve kterých působili či působí naši současní a bývalí členové, jako například  Česká Disharmonie, P.S., Alaverdi, Cripplekorps, Tři čutory, Los Perros del Frýba a další.

K vydání Neposlušných tenistů mě napadá čistě ekonomická otázka: Jak je takový vydavatelský počin vlastně financován? Kolik jste museli investovat? Vrátí se to?

Kuláč: Na studio jsme si zcela regulérně našetřili, a to díky tomu, že už dva roky nepropíjíme naše honoráře za hraní, ale zodpovědně spoříme do prasátka. Investovali jsme několik desítek našich tisícikorun a jsme zcela smířeni s faktem, že se nám to nikdy nevrátí. Náklady na vylisování nosiče a tisk obalu nese náš milý vydavatel, Papagájův hlasatel records, kterému touto cestou děkujeme.
 
Kolik vystoupení plánujete na rok 2012? Máte už představu, na kterých festivalech se objevíte?

Kuláč: „Plánujeme“ je silné slovo, náš průměr za rok 2011 je přesně 2 koncerty měsíčne, v příštím roce by se to mohlo zvednout, když už máme natočeno. Co se týče festivalů, tak ty tak docela nevyhledáváme a ony nevyhledávají nás. Výjimku tvoří příjemné vyhraněné festivaly nebombastického rozsahu typu Old Punk Fest, ten jsme si letos užili, až hanba. Ale kdo ví – třeba se i toto napřesrok změní.

Nerýsuje se nějaká možnost hraní venku?

Kuláč: Ano, na čerstvém vzduchu se hraje nejlépe. Ale nesmí pršet, žejo. V zahraničí jsme už také hráli, v Martině, tam nám totiž rozumějí. Osobně doufám, že překonáme ostych z jazykových a jiných bariér a vydáme se i někam, kde nás nikdo nezná a nikdo nerozumí našim textům. Takže vlastně skoro kamkoli.

Foto: archiv V.T. Marvin