Kultura21.cz

Umělecké počátky jedné z nejslavnějších světových sopranistek všech dob Emy Destinnové, která se narodila 26. února 1878 v Praze, se v mnohém podobají osudům současných mladých talentů. I ona si musela nejprve vydobýt slávu v zahraničí, aby si jí  všimli doma. I když zažila světový úspěch, smrt ji dohonila příliš brzo. Slavná operní diva zemřela 28. ledna 1930, bylo jí teprve dvaapadesát let.

Mladičká Emilie Pavlína Kittlová, jak znělo tenkrát její dívčí jméno, musela spolknout vůbec hned na začátku svého uměleckého snažení nejednu hořkou pilulku. Když se ucházela ve svých devatenácti letech – psal se rok 1897 - na místo sboristky Národního divadla, tehdejší ředitel F. A. Šubert jí chladně odmítl. Dokonce jí do očí řekl, že nemá hlas a že by si měla dávat ledové sprchy, protože se prý během zpívání rozčiluje

V Americe prosadila Smetanu

Z neúspěchu v Národním divadle se nesesypala a v duchu proklamace Co tě nezabije, to tě posílí zkoušela své pěvecké štěstí už mimo Prahu. Se svými ambicemi a dobrodružnou povahou zamířila přímo do Drážďan. Tam byla sice angažována k Dvorní opeře, ale nakonec se dozvěděla, že není muzikální. Její další cesta vedla do Berlína, kde se ucházela o angažmá v Theater des Westens, ale i tam narazila. Tentokrát jí bylo řečeno, že na dráhu operní pěvkyně není dost krásná.

Obrat k lepšímu na sebe ale nedal dlouho čekat. Dvorní opera v Berlíně ji přijala s otevřenou náručí a dvacetiletá pěvkyně se stává - řečeno dnešní terminologií - hvězdou této scény. Zasloužil se o to záskok v představení opery Sedlák kavalírem, kdy bez zkoušky excelovala v roli Santuzzy. To byl také čas, kdy přijala své umělecké jméno - Emmy Destinn. Zvolila si je po manželech Loewe-Destinnových, kteří byli jejími učiteli hudby a kteří ji „odhadli“ už jako čtrnáctiletou.

V berlínské Dvorní opeře působila jako primadona deset let. Její nádherný hlas miloval i samotný císař Vilém II., kterému musela jeden čas denně zpívat jeho oblíbenou árii z Figarovy svatby.

Když ji po hostování v Berlíně, Paříži a Praze, pozvali v roce 1904 do Londýna, čekal ji další mimořádný úspěch. Právě na scéně Covent Garden v Leoncavallových Komediantech měla za partnera Enrica Carusa. V následujících deseti letech předvedla před londýnským publikem všechny velké role svého repertoáru – Madam Butterfly, Carmen či  Salome nevyjímaje.

V New Yorku debutovala jako Aida ve stejnojmenné Verdiho opeře a už premiérové představení bylo velkým triumfem tria Destinnová-Caruso-Toscani. Když pak o rok později uvedla Metropolitní opera Prodanou nevěstu, kterou dirigoval Gustav Mahler, zaplesalo i u nás nejedno vlastenecké srdce. Postupně byla Smetanova opera uvedena v několika dalších amerických městech. Že to byla zásluha Emy Destinnové, která si zapívala Mařenku, nemůže být sporu. Ocenil to i recenzent New York Tribune, když napsal: „Učinila zde Smetanu slavným. Kdo z nás ještě před týdnem znal jeho jméno?“

Šampioni a milenci

První opětovanou láskou Emy Destinnové byl prokazatelně mladý cyklistický závodník Jindřich Vodílek. Poznala ho, když jí bylo sedmnáct. O dva roky starší mladík vyhrál několik závodů, za což ho budoucí primadona neskonale obdivovala. „Šampionovi“ ale došlo, že by o ni díky „uměleckým sférám“ stejně přišel a tak navrhl rozchod. A Emilka? Nebýt rodinného přítele, který ji v poslední vteřině zachytil za copy, skočila by z okna.

Většina milenců se však vyskytovala v jejím životě jen krátkodobě. Mnohé rovněž odmítla – třeba zrovna Giacoma Pucciniho nebo Enrica Carusa.  „Vdávat se? To mě ani nenapadne. A kdyby se tak mělo někdy stát, po mém boku musí být Čech,“ prohlašovala často s úsměvem.

Bouřlivý vztah, o kterém se dlouho klevetilo, byl její takřka desetiletý poměr s barytonistou, který pocházel z francouzského Alžírska - Dinhem Gillim. Poznala ho v Metropolitní opeře, kde ji na zkoušce Pucciniho opery Děvče za Zlatého Západu zachytil při jejím pádu z koně. Kdyby neskončila v jeho náruči, tak by se asi přinejmenším zmrzačila. Tak jako tak z toho byla láska jako trám. Dinh Gilly s ní jezdíval i do Čech.

Říkala mu Joe

Zlom nastal v roce 1916, kdy rakouské úřady pěvkyni obvinily z protistátní činnosti, odebraly jí pas a také ona také musela zůstat v zámku. Když se pak na jaře 1917 objevil na scéně lesní inženýr Vilém Kunstovný, v němž navíc pěvkyně objevila talentovaného tenoristu, bylo rozhodnuto. Zámecká paní vzplála láskou jako pochodeň a Dinha Gillyho pustila k vodě.

Pravdou je, že o deset let mladší pan inženýr zpěvaččinu lásku neopětoval, ona mu však přesto dávala hodiny zpěvu. S výsledkem svého snažení mohla být spokojená, i když jenom profesně. Švarného a navíc muzikálního lesníka, který přijal umělecké jméno Mario Roman, dostala v roce 1918 až na jeviště Národního divadla.

Krátký románek prožila s nadporučíkem letectva Josefem Halsbachem, který ji poprvé navštívil na jejím zámku někdy v roce 1922. Tenkrát ji přinesl ukázat letecké fotografie Stráže – a Ema Destinnová kouzlu mladého muže podlehla. Do roka mu řekla své „ano“, ale její manželství s mužem, který byl o dvacet let mladší, nebylo šťastné. Říkala mu Joe, ale brzo prokoukla jeho vypočítavost a svůj životní omyl, aby se s konečnou platností uzavřela do sebe.

Ve stínu modré růže

Jako politicky podezřelé osobě, která je obviněna ze špionáže, jí byl ještě za první světové války zabaven pas a stanoven policejní dozor. Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a chvíli doufala, že se vše změní. Nezměnilo. Když odmítla účast na koncertě podporující rakouský Červený kříž, padlo jak vycestování a návrat do Ameriky, tak veškeré smlouvy na zaručující horentní honoráře.

Ve svém bezútěšném čekání na svobodu protestovala proti Rakousku alespoň umělecky tím, že zpívala po českém venkově na velkých národních koncertech, obvykle s červenobílou stuhou na šatech a s policejním dozorem v zádech.

Satisfakcí v atmosféře rozpadu Rakouska-Uherska bylo čtyřiadvacet vyprodaných večerů v Národním divadle. Už v roce 1919 se sice vrátila do Ameriky, kde podnikla ještě v roce 1921 koncertní turné, ale na svou někdejší slávu se jí nepodařilo navázat. Čas oponou trhnul a zpřetrhané kontakty vykonaly své. Nastoupil kult filmových hvězd a mnohým učaroval jazz.

Doma stále platila za uznávanou zpěvačku, ale nabídek měla žalostně málo. Nějak rychle se zapomnělo na její opravdovost, mimořádné lidské i umělecké kvality a vlastenecké zásady. Její příjmy se tenčily, zatímco dluhy narůstaly, a udržet zámek, jakkoliv šla cena zařízení a cenných sbírek do milionů, byl  problém, který ji ničil.

Postupně se přidávaly zdravotní neduhy. Nevyšlo ani její tajné přání stát se profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři, což by možná krizi vyřešilo. Proto utíkala do přírody, kde se věnovala rybolovu a zahradničení, doma ve Stráži režírovala ochotníky, psala. Zaháněla tím smutek, který provázel poslední roky jejího života.

Ve Stráži ostatně napsala Ema Destinová i svůj rozsáhlý čtyřsvazkový román Ve stínu modré růže, který vyšel v roce 1924 a který byl oceněn i literární kritikou. Zemřela tiše a náhle 28. ledna 1930. V jejích dvaapadesáti letech to bylo v dané situaci vysvobození.

Foto archiv autora