Kultura21.cz

Když před pár dny vystoupila na střeše hotelu Jalta ve slovenském lázeňském městě Piešťany, měla se svými hity opět velký úspěch. Někdejší hvězda slovenské pop music Nora Blahová léta nezpívala, zakázali jí to, nicméně poslední roky se jí na jevišti opět velice daří. A dobře se prodává i její CD Neveríš - uveríš, které legendární zpěvačka pojmenovala podle svého největšího hitu. V Piešťanech vystoupila spolu se zpívajícím moderátorem Mirem Fančovičem a podle ohlasu, který se projevil i tím, že pochyběly židle, se tam opět co nevidět vrátí. Ale opakovaně se prý vrací i na další místa, kde její sympatické vystupování a nestárnoucí písně slavily už předtím úspěch...

Největší slávu zažila na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy byla členkou bratislavské Tatra revue a kdy se její pěvecká kariéra slibně rozjížděla. Díky hitům jako Neveríš - uveríš, Bronzové leto, Nedeľa nebo V hlbokom tichu bodovala v rozhlasovém vysílání stejně jako v Malé televizní Hitparádě.  Štíhlá a nakrátko ostříhaná černovláska s výraznou ofinou se několikrát zúčastnila i Bratislavské lyry. Všechno skončilo v roce 1972 a to zrušením scény, kde byla jako doma.

Přesto ještě dlouho potom zněly její chytlavé písničky v rozhlasovém vysílání, kde se z nich mezitím staly trvalky - a hrají se dodnes. Jejich interpretka se sice na řadu let ztratila ze scény, ale potom se zase vrátila a to se vší parádou. Nejdřív to bylo v televizním cyklu Repete, kde s šarmem sobě vlastním uvedla své největší hity, a v poslední době i na příležitostných vystoupeních, kde prezentuje nedávno vydané CD Neveríš - uveríš.

Není pochyb, že si vše dnes užívá, neboť v dobách své největší slávy to už jednoduše nestihla, i když tenkrát, začátkem sedmdesátých let to měla v plánu. Její album ale není sestaveno z archivních nahrávek, jak by se možná mohlo jevit, nýbrž jde o nahrávky nové. Některé své staré hity přezpívala, jiné, novější natočila poprvé. Zajímavé je, že ze šestnácti skladeb si více než polovinu sama otextovala.

"Pamatuji se, že jsem v roce 1971 uzavřela smlouvu na deset singlů, což OPUS dodržel, a k tomu bylo dohodnuté, bohužel jen ústně, i vydání dlouhohrající desky v dalším roce. Byla jsem tehdy na dlouhodobějším turné v tehdejším Sovětském svazu, a když jsem se po třech měsících vrátila do Bratislavy, čekalo mě doma nepříjemné procitnutí -  vypovězení jejich smlouvy bez uvedení důvodu, což ale v té době bylo normální," vzpomíná Nora Blahová.

Krátce potom skončilo i její divadelní angažmá v bratislavské Tatra revue (později krátce jako Revue Bratislava), kde působila pět let: "Kabaretní divadlo Tatra revue, dá se říct, to byla moje alma mater a moje velká láska. Byla jsem v šoku, když jsem se tehdy vrátila z toho sovětského turné a na dveřích divadla jsem viděla ceduli s nápisem Z technických důvodů zavřeno. Přestala jsem zpívat, protože jsem neměla ani kde..."

Láska ke kumštu zvítězila

Nora Blahová pochází z Topoľčan, kde se 4. února roku 1943 narodila. I když oba rodiče byli výsostně muzikální a po nich nepochybně zdědila svůj hudební talent, nepřáli si, aby šla na konzervatoř, jednoduše ji chtěli mít doma. Přitom jako malá byla Nora vynikající klavíristkou, což dokládá třeba i její vítězství v klavírní soutěži v Hlohovci.  

"Pamatuji se, jak moc ráda jsem hrávala na klavír. Ale nebyly to jen předepsané skladby vážné hudby, měla jsem ráda i lehký žánr. Nejlepší bylo, když šli rodiče, zpravidla v neděli odpoledne, na procházku, a já si mohla sama doma hrát a zpívat v té době populární písničky. Jednou zase ruku v ruce odešli, a tak jsem se pustila do hraní a zpívání písniček a najednou se otočím a otec stojí za mnou. Nikdy nezapomenu na ten jeho vyděšený pohled," vzpomíná Nora Blahová.

Toužila stát se herečkou a po maturitě na gymnáziu chtěla jít na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, ale nevzali ji. Zato byla v roce 1961 přijata na tehdejší pedagogický institut, dnešní pedagogickou fakultu, v Nitře, kde byl jedním z jejích spolužáků Stanislav Štepka, dnes známý slovenský spisovatel, dramatik, režisér, scenárista, textař a herec. Byl to on, kdo ji tenkrát přitáhl do divadla malých forem, kde se vlastně konečně mohla realizovat jak v herecké tvorbě, tak ve zpívání.

Byla už naštěstí mimo dosah přísných rodičů, a tak si to mohla konečně dovolit. I když školu zdárně dokončila a nějakou dobu i učila, táhlo ji to přece jenom ke kumštu a do Bratislavy, kde předpokládala přece jenom více šancí uchytit se. Lákalo jí to na jeviště a k mikrofonu, což si mezitím osvojila s nejrůznějšími amatérskými kapelami. S jednou takovou si v té době zazpívala v Německu. Jejím prvním manželem byl klavírista, skladatel a korepetitor Ladislav Garry Sládečka. Poznala ho ještě coby studentka vysoké školy a byl to prý on, kdo ji vlastně "vyhnal" do Bratislavy, neboť jí jako zpěvačce neuvěřitelně fandil.

Slovenská Mireille Mathieu z Tatra revue

"Ještě jako zcela neznámá zpěvačka jsem byla vybraná na první ročník Bratislavské lyry v roce 1966, " vzpomíná Nora Blahová. "Zpívala jsem tehdy písničku Komu sa zdôverím, jejímž autorem byl Karol Elbert. Tehdy to pro mne byla velká událost už i proto, že na stejném jevišti soutěžili takové hvězdy jako Karel Gott, Helena Vondráčková, Václav Neckář, Marta Kubišová, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Dušan Grúň, Gabriela Hermélyová... Potom jsem se na Lyře objevila až v roce 1969, kdy jsem zpívala písničku šansonového typu - Aký je prázdny tento domu, kterou pro mne zkomponovali Teodor Šebo Martinský a Ján Turan. Ti samí autoři mě poslali na Lyru ještě v roce 1971, a to s písničkou Bronzové leto, která sice zabodovala, ale jen u publika."

Do kabaretu Tatra revue se dostala v roce 1967 díky konkurzu, který byl vypsán poté, co se uvolnilo místo po odcházející Marcele Laiferové. Chvíli zpívala její písničky, ale velice brzy si začala budovat vlastní repertoár. A měla štěstí. Neuvěřitelně rychle zapadla do kolektivu a publiku se zalíbila na první dobu.

Typ štíhlé tmavovlásky s krátkým sestřihem, který přinesla na jeviště i na televizní obrazovky, se líbil. Účesem tak trochu připomínala francouzskou pěveckou hvězdu Mireille Mathieu, z jejíhož repertoáru pár písní přezpívala. Na otázku, jestli to byl záměr či náhoda, odpovídá: "Původně jsem měla světlehnědé vlasy, ale vždy jsem chtěla být jiná. Teprve až na internátě v Nitře, kde jsme s účesy a barvou vlasů s kamarádkami hodně experimentovaly, jsem si zkusila černý přeliv - a najednou byla moje barva určená navždy. Ostatně krátký sestřih s ofinou vyjadřoval i moje sportovní zaměření, což jsem měla i v aprobaci na škole. Zjistila jsem ale, že nic jiného mi nesedí a už jsem u toho zůstala. Jen tak jsem to já..."

V té době už byla Nora Blahová zavedenou zpěvačkou bratislavského divadla Tatra revue, jejíž popularitu ještě umocnila Malá televizní hitparáda. Právě tam po několika "pokusech" zabodovala až s francouzskou písničkou, kterou otextoval Boris Droppa jako V hlbokom tichu ("Dnes jsem písničku zpívám s vlastním textem jako Petit bonheur," říká zpěvačka). Teprve  potom slavila v Malé televizní hitparádě úspěchy s písničkami jako Nedeľa, Bronzové leto a Neveríš - uveríš, které se dočkaly pěti prvních míst po sobě.

"Písničky jsem si vybírala vesměs sama," přiznává Nora Blahová, "ale občas jsem si nechala poradit od lidí, s nimiž jsem byla v blízkém pracovním a tvůrčím kontaktu.  Ani nevíte, jak moc ráda na to vzpomínám. A s kým jsem spolupracovala? Nejvíc s autory a muzikanty jako byli Martinský, Bouda, Elbert, Seidman nebo Trnečka, ale je faktem, že jsem zpívala hodně převzatých věcí, k nimž mi napsal texty především Ivan Uradníček - a vždy se toho zhostil velice úspěšně. Záleželo mi na tom, aby byla písnička melodická a v textu byl příběh."

Zatímco v rozhlase nahrávala povětšinou s velkými orchestry, v Tatra revue spolupracovala jen s divadelním orchestrem, který tehdy vedl klavírista Juraj Berczeller. K běžnému divadelnímu provozu přitom patřily i zájezdy nejen po Slovensku, ale také do Čech. Jednou z hlavních hvězd byla právě Nora Blahová, jejíž písničky znali z televize. Byla pohybově nadaná a měla svůj styl i, co se týče módy. Ale hlavně byla jiná než ostatní slovenské zpěvačky.

Kromě účinkování v hudebně-zábavných pořadech si zahrála i ve třech televizních filmech -  Don Quijote uvádza (1970), Ťaví zadok (1970) a Dobrí ľuďia eště žijú (1979), přičemž ve všech případech šlo o postavu zpěvačky.

"Ty filmy, to bylo jen takové malé vybočení, což mě bavilo," říká Nora Blahová, která natočila ve studiu Československého rozhlasu v Bratislavě téměř padesátku nahrávek. Písničky to byly jednak taneční, jednak šansonového typu se zvláštní melancholickou náladou. Z těch známých si pamětníci dodnes mohou pamatovat tituly jako Nápoj z mušlí, Malá krížovka s modrou tajničkou, Hraj trúbka, Nikto neotvorí, Pantomíma, Šialene srdce, Po tichých uliciach nebo Fakľa, což byla píseň věnovaná památce Jana Palacha, ta se pak ještě hodně dlouho nesměla hrát.

Nazpívala i pár duetů se zpěvákem Zdeňkem Sychrou (Dobrú noc deň, Mosty, Zlatý klúč), s nímž občas vystupuje dodnes. Po mnoha letech se potkali v oblíbeném televizním pořadu Repete a následovně pak v zájezdové verzi této show Repete Návraty.

V dobách své velké slávy uvažovala o albu, o čemž už byla řeč, lákaly ji šansony, ale současně přiznává, že po zrušení bratislavské kabaretní scény Tatra revue všechno vzdala. Neměla sílu, ani ty správné lokty, aby se dále prosazovala sama. Byly tu i jisté osobní problémy, které jí to komplikovaly. Dost možná chyběl manažer nebo člověk, který by s ní do toho šel. "Víte, ale já ani tak netoužila po kariéře sólové zpěvačky, spíš jsem chtěla být součástí divadla, a to mi vzali. Bylo to pro mne obrovské zklamání," říká Nora Blahová.

Přitom se nedá říct, že by zahořkla, i když to pro ni na začátku nebylo jednoduché. Ale otřepala se a scénu populární hudby roky sleduje, stejně tak má přehled o nových talentech a hudbu nadále miluje stejně jako hru na klavír. Dávno už pochopila, že život je přece jenom o něčem jiném, proto je nad věcí. Téměř dvacet let pracovala v Galerii města Bratislavy - v Mirbachovském paláci, kde organizovala kulturní programy, koncerty a vernisáže. Později se vrátila ke své pedagogické činnosti a na gymnáziu učila deset let němčinu.

"Bylo to jednoznačně krásná éra těch pět let v Tatra revue. Sama od sebe bych odtud nikdy neodešla. Ještě jsem se smála a říkala, že mě budou muset zastřelit a budu jako Ljuba Hermanová, která ještě v sedmdesáti tancovala na jevišti. A dnes už mám i já tolik a na jevišti si ještě dnes ráda zazpívám a zatancuju," přiznává Nora Blahová.

Když se před časem objevila v rámci televizního pořadu Repete, aby připomněla své hity, mnozí nevěřili vlastním očím. Vypadala totiž skvěle a neuvěřitelně mladě. Samotnou ji prý ten ohlas překvapil. Byl to zájem publika, který jí přinutil k dalším vystoupením a natočení CD. Konečně.  

Ostatně zpěvaččiny životní a  profesní peripetie připomíná i kniha Legendy československé populární hudby, kterou nedávno vydalo pražské nakladatelství Grada Publishing.

Foto: Robert Rohál