Nakladatelství Argo vydalo dvě knihy, které se zabývají více či méně skrytými významy lidského chování a jednání, které lze označit za děsivé. A není rozhodující, zda bylo transponováno do polohy pohádky či hrůzně žertovné vzpomínkové vyprávěnky, protože původní kontext byl dávno zapomenut (jak je tomu v úvodních studiích knihy ROBERTA DARNTONA Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie), nebo zda vystupuje jako stále aktuální, jak je tomu v případě holocaustu (JAN TOMASZ GROSS se ve Zlaté žni zabývá mentalitou nacisty porobených Poláků, kteří v ještě bezohledněji pronásledovaných Židech viděli snadnou kořist, příležitost k vlastnímu obohacení).

I.
Americký historik Robert Darnton se v šesti studiích, které obsahuje Velký masakr koček, zasloužil o položení jednoho ze základních kamenů v novodobé kulturní antropologii. Zkoumá v nich prostřednictvím dobře popsatelných či rekonstruovatelných detailů všední život zejména spodních, každopádně na moci se nepodílejících společenských vrstev v 18. století, ať již na vesnici nebo ve městě, neboť dění v nich dosud unikalo takzvaně "velkým dějinám" se státotvorným dopadem.

Darnton, zaměřený na francouzskou společnost, si podrobně všímá zdánlivě podružných, přitom ovšem výmluvných záležitostí. Prozkoumal například se zápisky jednoho policejního inspektora, zaměřil se uspořádání proslulé osvícenské Encyklopedie, vnášející leckdy provokativní ideje. A přiblížil (různo)čtení spisů Jeana-Jacquese Rousseaua, aby poukázal na dobové interpretační zvyklosti.

Za nejdůležitější považuji úvodní dva texty - v prvním se Dartnon dobírá smyslu pohádek, původně vyprávěných rolníky. Jejich ústně předávané (a tudíž různě obměňované) příběhy odrážejí totiž aktuálně vnímané problémy - ustavičnou hrozbu hladomoru, dětskou úmrtnost, přítomnost macechy jako krajně traumatizujícího prvku.

Není náhodou, že právě hojnost jídla vystupuje jako vysněný stav (když si hrdina jako kouzelnou odměnu může vyřknout tři přání nebo když si odnese tři dary, nejdříve si přeje něco k snědku - to známe i od nás, viz pohádku Obušku, z pytle ven, převedenou též do filmové podoby). Jiným příznačným rysem je tloušťka jako životní meta či dokonce jako ideál krásy - svědčí totiž o hmotném zajištění a dostatku stravy.

Darnton odmítá účelové výklady pohádek (například na bázi psychoanalýzy) - vyčítá jim, že svévolně konstruují svět, který nikdy neexistoval, jen na základě jednostranně vykládané symboliky. Například u Červené Karkulky měla barva její čepičky odkazovat k menstruaci, aniž se zohledňuje, že v původních (rolnických) verzích, daleko brutálnějších a tragicky končících, žádnou čepičku neměla.

Výčitka je to jistě oprávněná, avšak nedomýšlí, že i na tomto základě vznikly pozoruhodné varianty klasických pohádek, jak je sepsala třeba Angela Carterová v Krvavé komnatě. Ostatně i v českém kontextu nalezneme Kahudovu „apokryfní“ pohádku O Červenej, zařazenou do jeho knihy Exhumace.

Darntonova studie se opírá o bohatý výchozí materiál a přináší podnětné postřehy. Jen lituji, že nikoho nenapadlo (ani překladatelku Markétu Křížovou) ověřit, zda cizojazyčná literatura, na kterou Darnton odkazuje, vyšla také v českých či slovenských překladech – přinejmenším Frommův Mýtus, sen a rituál, Bettelheimovo Za tajemstvím pohádek, Proppova Morfologie pohádky, Aarneovy ve třech svazích vydané Typy ludových rozprávok...

Druhý zásadní text pojednává o bizarním masakru koček coby zástupném projevu revolty, kterou skupinka tovaryšů „povstala“ proti svým „pánům“, jakkoli to byl jen majitel dílny, kde pracovali, a jeho žena. Vyplývá z toho naprostá lhostejnost k utrpení a krutosti, které byly vnímány jako zábavné - a nejen to. Účastníci honu na kočky si o těchto událostech budou s radostným povytržením vyprávět, téměř divadelně předvádět, stanou se pro ně čímsi pamětihodným.

Početné příklady z minulosti dokládají, že zhrublá, snad až krvežíznivá mentalita ostatně provázela nejen středověk, ale i raný novověk, že při vhodných podmínkách přetrvává do dneška. Dlužno upozornit, že popisovaná událost zjevně nepatří mezi výjimečné. Třeba z tuzemska jsou ještě v předminulém století doložena obřadná svrhávání živého kozla (případně berana) z nějakého vyvýšeného místa, často z kostelní věže, čemuž zpravidla předcházel parodovaný soudní proces se zvířetem.

II.
Útlá Grossova kniha Zlatá žeň snáší doklady o chování polského obyvatelstva za druhé světové války (i těsně po ní) k židovskému etniku. Zejména na vesnici panovaly příšerné vztahy, schovávající se Židé byli vnímáni jako zdroj příjmů, dokonce byli zabíjeni – převládlo očekávání, že vrah(ové) se zmocní jejich bohatství. Dokonce jsou doloženy případy, kdy hledači pokladů rozrývali v těsně poválečném období místa někdejších koncentračních táborů v očekávání, že tam naleznou nějaké zapomenuté cennosti.

Vyhřezly nejen náboženské předsudky (Židé zabili Ježíše), ale především nenávistná chtivost - Židé měli bohatnout na úkor Poláků, které ekonomicky utiskovali. Podobná tvrzení ostatně zaznívala i z českých zemí, obohacena národnostním argumentem, upozorňujícím, že mnozí (německojazyční) Židé se hlásili k německé národnosti. Jenže mravní primitivita polské rolnické populace dokázala ospravedlnit i vraždění bezbranných obětí, převážilo jako postačující zdůvodnění, že přece „nepatřily mezi nás“. Stejně jako aktéři honu na kočky i polští venkované vnímali své počínání jako obhajitelné, jako získávání něčeho, nač vlastně mají nárok.

Gross zjišťuje, že ani katolická církev se k těmto hrůznostem nijak zvlášť nevyjadřovala, že antisemitismus kvetl i v odbojovém hnutí bez ohledu na jeho politické zabarvení. Navíc spojování komunismu se židovstvím (židobolševismus) vytvářelo úrodné podloží pro vyslovenou spolupráci místního obyvatelstva s nacisty i v dalších zemích - také na Ukrajině, v Pobaltí.¨

Grossovo bolestné zamyšlení podnítila stará fotografie z blízkosti vyhlazovacího tábora Treblinka (v knize je zveřejněna), kdy skupinka vesničanů, mužů i žen, někteří s lopatou či rýčem, spokojeně pózuje pro fotografa, aniž by je jakkoli znepokojovaly lidské lebky a kosti rozmístěné před nimi. A jakkoli je autoru vyčítáno svévolné nakládání s prameny a jednostrannost pohledu, nelze jeho zjištění pominout jako bezdůvodná.

Grossova zjištění ostatně stvrzují i umělecká díla. Nalezneme jak románová zpracování válečných hrůz (Kosinského Nabarvené ptáče vypráví o malém chlapci, jenž zažívá děsivé ústrky na zdivočelém venkově), tak filmové podoby téhož (Agnieszka Hollandová natočila drama V temnotě, kde se dotkla kořistění - lidé ochotni Židy skrýt si za svou ochotu nechávali pořádně zaplatit, aniž by v tom spatřovali cokoli závadného).

Kniha vznáší otázku podnes aktuální: jak bychom se chovali v případě nějaké vyhrocené situace k etniku, které považujeme za bezmála nepřátelské, každopádně nepřizpůsobivé a příživnické?

Robert Darnton: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie (The Great Cat Massacre and the Other Episodes in French Cultural History)
Překlad: Markéta Křížová
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2013, 260 stran.
Hodnocení: 90%

Jan Tomasz Gross: Zlatá žeň (Złote żniwa)
Překlad: Dorota Müllerová
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2013, 135 stran.
Hodnocení: 90%

Foto: Argo, www.e-kulecniky.cz, www.tabletmag.com

< Předchozí		Další >