Rok co rok se v Plzni pořádají odborná sezení, jejichž účastníci se pokaždé zaměří na předem vytyčené téma, vždy ovšem související s předminulým 19. stoletím. Zkoumaly se nejrůznější aspekty - například téma stáří, smrti, zločinu a trestu, náboženství, ale třeba také sexuality. Téměř vždy vyšel sborník shrnující přednesené texty: letošní, který je v pořadí dvaatřicátý, se nazývá Člověk a stroj v české kultuře 19. století.

 

Kniha je rozčleněna do pěti oddílů, které se postupně přenášejí od zobecňujících historických a společenských průzkumů, jak byly zaváděny stroje a jaký byl jejich dopad, přes líčení konkrétních případů až ke zjišťování, jak se fascinace technikou odrážela ve slovesných i jiných umění, jak vznikaly přístroje dovolující opakovat tytéž výjevy, zvukové záznamy atd. Téměř třicet příspěvků zpracovalo zvolené téma z nejrůznějších úhlů a metodologických přístupů. Obohacují je početné obrázky včetně několika barevných příloh.

Hned první stať Jana Hozáka upozorňuje na rozporuplné přijetí prvních textilních strojů, které začali dělníci rozbíjet, protože jim braly práci. A dodává: "K poznání skutečnosti, že příčina sociálních problémů a bezútěšné situace dělnictva netkví ve strojích, ale ve společenských vztazích, musel uplynout ještě nějaký čas." Postihuje, s jakou závratnou rychlostí rostlo uplatnění strojů v továrnách, jak se stroje stávaly předmětem estetické libosti (a to i ve filmech z prvních desetiletí 20. století, vysloveně uhranutých pohledy na točící se součásti, na řemenové pohony apod.). A také vzrůstala víra v samospasitelnost technických divů, tehdejší karikaturisté si dokonce představovali, jak v dalekém budoucnu - roku 2000 - pojede ke Sněžce vlak a budou na ní přistávat vzducholodě.

Studie Aleše Hamana zkoumá roli strojů jako důležité rekvizity v literatuře té doby, zvláště pak ovlivněné zolovským naturalismem. Spisovatelé rádi a podrobně popisovali rozličná technická zařízení, s nimiž běžný čtenář sotvakdo vešel do styku, ukazovali, jak epochu páry nahrazoval věk elektřiny. Svého druhu vyvrcholení nastává v románu Turbina od Matěje Čapka-Choda, známém i z filmového zpracování. Tady už posedlost strojovým vybavením vede ke katastrofě.

Pro 19. věk bylo naopak obvyklé přesvědčení o prospěšnosti technického pokroku a vzdělanosti. Autoři studií prozkoumali třeba strojírenské výkresy ve sbírkách Národního technického muzea, zabývali se průmyslovými výstavami Vojty Náprstka a také se věnovali předchůdcům dnešních vizuálních atrakcí. Pavel Scheufler třeba vyložil, jak už tehdy přitahovaly pozornost stereofotografie, které při prohlížení v kukátkových přístrojích navozovaly iluzi prostorovosti. Pokud tyto přístroje byly sestaveny ve zpravidla kruhovém půdorysu, vznikla takzvaná "císařská panorama", dovolující kolektivní návštěvu (barevné foto). Tato zařízení, která v některých případech přežila i druhé světovou válku, nabízela početné obrázky zeměpisného, přírodovědného nebo uměleckého zaměření, takže často je navštěvovaly školní výpravy. Ovšem nebyla vyloučena ani nabídka necudná, určená pro pikanterií chtivé pány.

Nalezneme texty věnující se zásadním hospodářským kapitolám (např. zbrojařský výroba v plzeňské Škodovce), ale rovněž takové, které se zabývají okrajovými, ale přesto přitažlivými privátními záležitostmi. Tušili jste třeba, že někteří spisovatelé přestali psát perem či tužkou a pořídili si psací stroj jako výkřik nejmodernější techniky. A byli jím okouzleni. Již zmíněný Čapek-Chod si jej nemohl vynachválit. Snadné opakování týchž písmenek stiskem klávesy vedlo k dosud nevídaným grafickým změnám. Podle Kateřiny Piorecké patřil Čapek-Chod mezi průkopníky nového psaní, protože položil "důraz na grafemickou složku díla tak, aby věrně zaznamenalo fonetickou podobu mluvené řeči i její emoční náboj."

Několik příspěvků je věnováno - z dnešního pohledu - mechanickým hračkám, automatům, hracím strojkům včetně flašinetu, fonografům, schopným zaznamenávat (a reprodukovat) zvuk. K počátkům filmu se váže článek Ivana Klimeše, jenž se zaměřil na protiklad Edisonova kinetoskopu, kukátkového přístroje, který pro jediného nahlížejícího diváka do nekonečna převíjel stále tutéž do útrob přístroje vloženou smyčku filmu (viz černobílý snímek), a kinematografu, který stál u zrodu dnešní filmové projekce. Zatímco kinetoskop se u nás nikdy neujal (vlastně jej nahradily prohlížečky fotografií, jak jsem se zmínil u "císařských panoram"), délkou neomezované a příběhy vyprávějící filmy, které se promítaly na plátno v kině a umožňovaly kolektivní zážitek při jejich sledování, nastoupily celosvětově vítězné tažení.

Taťána Petrasová, Pavla Machalíková (eds): Člověk a stroj v české kultuře 19. století
Vydala Academia, Praha 2013. 344 stran.

Hodnocení: 80 %

Foto: Academia, www.lomography.de, www.polskaniezwykla.pl,

< Předchozí		Další >