Ani si příliš neuvědomujeme, že každý jazyk se vyvíjí, že mnohé výrazivo začíná být vnímáno jako zastaralé, přestává se používat, až posléze zaniká, nahrazeno jiným výrazivem, které v průběhu staletí nejspíš potká tentýž osud. Křivolakou minulostí češtiny se zabývá Miroslav Komárek, jeden z předních tuzemských jazykovědců, celoživotně spjatý s olomouckou Univerzitou Palackého, ve shrnující publikaci Dějiny českého jazyka.

 

Profesor Komárek přibližuje vývoj naší mateřštiny od jejích praslovanských kořenů až k dnešku, probírá změny, kterými prošla, zkoumá podobu hláskosloví i tvarosloví, tedy nastiňuje jak hláskové (a tudíž výslovnostní) změny, tak posuny v nakládání se slovesy, číslovkami i jmény (podstatnými, přídavnými atd.). Zabývá se rozčleněním zdejších nářečí a jejich zvláštnostmi, zvláště pak u východomoravských.

Rovněž oceníme přehledné tabulky se vzorovým skloňováním a časováním, jaké bylo příznačné pro starou češtinu předhusitského období - měli bychom vědět (a pamatovat si ze školní výuky), že zejména Jan Hus významně ovlivnil podobu jazyka, a to nejen ve sféře pravopisu. Ovšem četba, jakkoli stručná a přehledná (a tím pádem se pro svou učebnicovitou zhutnělost někdy ocitnuvší na pokraji srozumitelnosti, zvláště pro laika), bezpodmínečně vyžaduje obeznámenost se základními jazykovědnými termíny, tudíž výrazy jako vokál, substantivum nebo akuzativ by nám neměly být cizí.

Dějiny českého jazyka prozrazují skrze jen na první pohled vysoce odborné pojednání lecjaké pozoruhodnosti, jichž si přitom vůbec nevšimneme. Tušili jste třeba, že stará čeština kromě jednotného a množného čísla (neboli singuláru a plurálu) rozlišovala ještě dávno zaniklé číslo podvojné neboli duál? Tedy měla speciální tvary pro označení párového výskytu vlastně čehokoli - v dnešním jazyku nám z této doby zbyly neuvědomované pozůstatky například při skloňování číslovky dvě nebo párových orgánů lidského těla (ruce, nohy, oči, uši…). Nebo si povšimněme sice všedního, ale ve skutečnosti gramaticky prapodivného výrazu "dvě stě", kde číslovka "sto" nabyla jinde se nevyskytující podoby.

Opravdové dobrodružství pak nachystá procházka houštinou slovesných tvarů, které u nás dávno zanikly (například jednoduché - tedy neskládané - minulé časy aorist nebo imperfektum), byť u jižních Slovanů, dejme tomu v bulharštině nebo srbštině, dosud tvoří nedílnou součást nejen psaného, ale i mluveného jazyka. Avšak také v češtině nalezneme ozvuk časů dávno odvátých, třebaže se znejasňujícím významovým posunem - tvary "bych, bychom, byste", jakkoli dnes vztažené k podmiňovacímu způsobu, označovaly aorist od slovesa "být".

Je to tvoření minulého času obdobné jako v případě (já) dělach, (ty, on) děla, (my) dělachom, (vy) dělaste, (oni) dělachu od slovesa "dělat". A to raději pomíjím tvary duálu. Avšak měnil se toliko slovesný zevnějšek, rozhorlení nad ničemnostmi ve státě českém zůstává stejné dnes jako tehdy: „Tak páni svú kratochvíl´u jmiechu a menší zem´u hubiechu. Neby, kdo sě za právo postavě, ni kto českú česť opravě.“ Úplně jako kdyby to vypadlo z úvodníku nějakých dnešních novin…

Kdybychom se nějakým strojem času přenesli o pouhých šest století zpět, s tehdejšími lidmi bychom si dost obtížně popovídali. Vzpomeňme, že nejen s tím, ale hlavně s odlišnou, přímočařejší mentalitou vzdálených předků nabyl trpké zkušenosti už pražský měšťan Matěj Brouček ve stařičké, nicméně stále aktuální satiře Svatopluka Čecha, když se ocitl tváří v tvář Žižkovým bojovníkům v předvečer bitvy na Vítkově. Nemluvě o tom, že nikdo po něm naštěstí nepožadoval, aby si četl či dokonce předčítal z tehdy ještě zánovní Dalimilovy kroniky, z níž pochází i výše zařazený citát - středověký pisatel, o jehož pravé totožnosti se podnes vedou spory, v rozsáhlé veršované skladbě třeba popsal, jak knížete Oldřicha, lovícího v lesích poblíž Postoloprt, omámila půvabná dívka peroucí prádlo u potoka: „Počě sě jejiej krásě diviti stojě a ihned ju sobě za knieňu pojě.“ Poté, co se seznámíte s Komárkovou knihou, hravě porozumíte i staročeskému textu…

Hezké počtení.

Dějiny českého jazyka
Autor: Miroslav Komárek
Vydalo vydavatelství Host, Brno 2012. 276 stran

Hodnocení: 100%

Zdroj foto: Host, czechfolks.com, stavitele-katedral.cz

< Předchozí		Další >