Renesanční umění – zvláště pak italské písemnictví – zásadně ovlivnilo směřování evropské kultury. Ostatně už sám název renesance odkazuje ke znovuzrození, myšleno znovuzrození ideálů, které zanechala antika. Znovu se nalézá rozkoš ze života, půvab milostných dobrodružství, potěcha z nově objevovaných poznatků. Ostatně právě tehdy se začaly masivněji hledat, studovat i vydávat antické spisy. Zlatý věk renesance, který se klene mezi 14. a začátkem 17. století, zasáhl svou uvolněností i do českého prostředí.
První překladatelské pokusy pocházejí z časů Jiříka z Poděbrad, ovšem důsledné zprostředkovatelské úsilí se pojí až se stoletím dvacátým, kdy byla do češtiny (v některých případech i několikrát!) přeložena většina důležitých literárních položek – včetně Danta, Petrarky, Boccaccia, Ariosta, Machiavelliho. Nebylo tudíž divu, že záhy vznikla i myšlenka vydat reprezentativní antologii, která by v reprezentativním výboru zpřístupnila nejdůležitější (i nejpříznačnější) renesanční texty, ať již celé nebo jako ukázky z příliš obšírného díla.
Komunistickým režimem pronásledovaný profesor Václav Černý (1905-1987), přední český odborník (nejen) přes románské literatury, už před více než šesti desetiletími navrhnul obsáhlou antologii textů z dob italské renesance, ale tento projekt došel svého naplnění až nyní – a to zásluhou jak editora Jiřího Pelána (1950), jenž pokračoval v Černého odkazu i jako překladatel, tak Univerzity Karlovy (nakladatelství Karolinum). Výsledkem je olbřímí dvousvazkový počin Italská renesanční literatura, který na zhruba 1250 stranách postihuje vše, co se zvoleným tématem souvisí.
Negramotná Kateřina Sienská, Dante, Boccaccio či Petrarca...
Zužitkovány byly starší překlady, pokud jejich znění ještě nezestárlo, avšak některá díla musela být překládána nově, protože původní autoři, případně jejich dědici, odmítli poskytnout souhlas (jmenovitě se jedná např. o Ottu F. Bablera nebo Jana Vladislava), nejspíš jim vadilo, že koncepci vypracoval právě sršatý Černý, jehož vztahy s leckterými literáty mohly být napjaté, a oni sami by byli upozaděni. Některé příspěvky však do českého prostředí vstupují úplně poprvé, za jejich zpřístupnění je nutné poděkovat právě Pelánovi, jenž původní rozvrh značně rozšířil i na položky kdysi sotva obhajitelné (třeba náboženské). Všimneme si, že zařazeny jsou i takové, které nějakým způsobem - často konfrontačním - souvisejí s českým prostředím.
Dekameron
Kniha je uspořádána chronologicky podle jednotlivých staletí a v jejich rámci rozčleněna do jednotlivých žánrových i tematických skupin. Takže třeba v úvodním 14. století zjistíme, že Dante (podepsaný nejen pod Božskou komedií) je řazen do sladkého nového stylu, že souběžně s ním se dařilo komicko-realistické poezii, že se prosazovala morální meditace spojená s Petrarcovými skladbami (včetně pozdravu císaři Karlu IV.), že mimořádnou pozornost získávala novelistika spojená zejména s Boccacciovým Dekameronem, že z té doby pocházejí i náboženské traktáty svaté Kateřiny Sienské, která je - jsouc sama negramotná - diktovala. Připojený obrázek pochází z Pasoliniho filmového přepisu Dekameronu.
Životopisy odrážející měnící se mentalitu této doby
V 15. století se prosazují filosofická próza, historická pojednání (Enea Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II., píše s jistým respektem, byť samozřejmě nikoli pochvalně o husitském období), košatí poezie, vznikají životopisy, které odrážejí měnící se mentalitu této doby. Cenné jsou filologické úvahy, často vztažené k latině coby ideálnímu jazyku, proslulost získaly dopisy Poggia Braccioliniho, diplomata a objevitele mnoha zapomenutých rukopisů antických autorů. Z dalších univerzálních vzdělanců lze připojit lze Marsilia Ficina, překladatele i komentátora starořeckých památek.
Nejobsáhlejší je část věnovaná 16. století. Tehdy se daří vědeckému bádání najmě v humanistických oborech: hned řada myslitelů promýšlí pravidla dramatické tvorby a zejména uplatňování Aristotelových principů, jak jsou rozvinuty především v jeho Poetice. Převratná zjištění v přírodních vědách zachycují na prahu protireformace spisy Giordana Bruna a Galilea Galileiho, které vyvolaly hněv církve. Přibývají rozličné úvahy o lásce, hrdinské eposy, ale také o politologické spisy, jak je prezentuje zejména odkaz Niccola Machiavelliho, všestranné osobnosti, jež se uplatnila i jako historik a rovněž jako autor dodnes inscenované komedie Mandragora. Vznikají i promyšlené projekty utopických společností. Dále košatí životopisné útvary (Giorgio Vasari, Benvenuto Cellini) a novelistika. Přitom si uvědomíme, jak náměty snadno migrovaly, aniž by někdo řešil autorská práva – třeba Shakespearovy hry Romeo a Julie či Othello mají svůj původ v italských milostných novelách.
Aretino - sonety
Vrcholná díla umělců a myslitelů širokého myšlenkového rozhledu
Popisovaná kniha tudíž pokrývá veškerá zákoutí renesančního písemnictví. Zahrnuta jsou nejen vrcholná díla umělců a myslitelů širokého myšlenkového rozhledu, nýbrž také řekněme spotřební čtivo, někdy eroticky lechtivé – třeba takové Aretinovy verše (v knize bohužel bez doprovodných Raimondiho ilustrací, které je tehdy provázely; k tomuto článku je připojena aspoň ukázka) lze považovat za hravě pornografické. Poslechněme začátek jednoho sex velebícího sonetu, datovaného rokem 1524, ovšem český překlad - též roztomile přisprostlý - si nalistujete až v druhém svazku knihy na straně 447:
„Fottiamci, anima mia, fottiamci presto
perché tutti per fotter nati siamo;
e se tu il cazzo adori, io la potta amo,
e saria il mondo un cazzo senza questo.“
Václav Černý, Jiří Pelán (eds.): Italská renesanční literatura 1+2
Vydalo nakladatelství Karolinum, Praha 2020. 456 + 804 stran
karolinum.cz/knihy/cerny-italska-renesancni-literatura-antologie-22995
Foto: Karolinum, www.kino.ee/eng/Event/3113/
Sixteen pleasures the Vaticans 16th century
Hodnocení: 100 %
| < Předchozí | Další > |
|---|