Kultura21.cz

Výstava v ústeckém muzeu vznikla za spolupráce Filozofické fakulty UJEP s Univerzitou Augsburg a Pamětí národa. Není velká svým rozsahem, ale emocemi. Při jakémkoliv konfliktu vždy patří děti mezi nejohroženější skupinu. Nejinak to bylo v době před, v průběhu II. světové války, i po jejím skončení. 

Příběhy tehdejších dětí se začaly odvíjet již v době po Mnichovské dohodě čtyř velmocí a postoupením části území Československa Německé říši. V pohraničí žilo mnoho smíšených manželství, láska si většinou nevybírá podle národnosti.

Pro každý národ je důležitá jeho historie, na niž by se nemělo zapomínat. Proto jsou důležité vzpomínky pamětníků, které sbírá projekt Paměť národa. Výstava je zaměřena na česko-německá manželství. Jednoduché to tehdy neměli dospělí, ani jejich děti. To poznáte, když se začtete do zaznamenaného vyprávění, nebo zhlédnete připravený filmový dokument.

Já osobně jsem se narodila po válce, kdy se rodiče do Ústí nad Labem přistěhovali. Dětství jsem prožila v Předlicích, což byla dělnická čtvrt. Němčinu jsem běžně slýchávala, používala počeštěné německé výrazy a brala jsem to jako samozřejmost. V základní škole se učilo česky, a teprve později jsem zjistila, že moji spolužáci doma mluví jinou řečí. Převládala sice němčina, ale běžná byla slovenština, polština, maďarština či ukrajinština. Nikdy jsme to nerozlišovali, v dětském kolektivu jsme se podle národnosti neškatulkovali. O odsunu Němců jsem se dozvěděla mnohem později, ale nechápala jsem jej, protože němčina byla součástí našeho tehdejšího běžného života. Proto mnou na výstavě velmi otřáslo vyjádření prezidenta statistického úřadu k napravení germanizace Josefa Břecky z 5.4.1946: „není zájem českého národa, aby se doplňoval odpadky německého národa“. Považoval děti těch, co zůstali, jako zárodek příštích kolaborantů a chtěl odsunout všechny. To mi ozřejmilo, proč v poválečné společnosti byly děti ze smíšených rodin odsouvané na okraj společnosti. V jejich příbězích zaznívá, jak tu odlišnost pociťovaly, jak si přály být „normální“ a za svůj původ se styděly, nebo se jej snažily zatajit. Pamětníci v kontextu s politickými dějinami vypráví své zkušenosti v každodennosti té doby.

To, že je to stále pro mnohé citlivé téma, jsem pochopila na výstavě, kdy jsem vyslechla příběh muže, jehož otec byl ve vězení, protože byl Čech a svého syna dal do české školy, načež po válce byla uvězněna jeho žena, protože byla Němka. Jedna žena zase vyprávěla příběh své německé matky, která zůstala tady a neustále z toho vinila a nenáviděla svou dceru, protože kdyby nebylo jí, mohla se vystěhovat do Německa. Z těch příběhů není člověku zrovna dobře. Co panel, to jiný příběh, ale jedno mají společné - jsou velmi smutné.

Koncepce výstavy připomíná nádražní čekárnu. Můžete ji navštívit až do 26. 1. 2020

DĚTI NEPŘÍTELE?/ Kinder des Feindes?

Výstava představuje nelehké osudy dětí narozených z česko-německých vztahů, ale i jiných podobných okrajových skupin obyvatel poválečného Československa. Výstava Filozofické fakulty UJEP ve spolupráci s Universität Augsburg a Pamětí národa.

Foto: autorka a Muzeum města Ústí nad labem

www.muzeumusti.cz/hlavni-stranka/c2199/DETI-NEPRITELE/