Už leckteří historici připouštějí, že do lidských dějin zasahovaly v posledních tisíciletích přírodní faktory, ať již je člověk ovlivnil či nikoli. Vysýchání pevniny či naopak zdvihnutí mořského hladiny, ničení životního prostředí a hrozba hladomorů, to všem přispívalo k masivním přesunům obyvatelstva – a děje se tak podnes. Vším tím se zbývá Clive Ponting v knize ZELENÉ DĚJINY SVĚTA, opatřené výmluvným podtitulem Životní prostředí a kolaps velkých civilizací.

Není to přitom publikace, která by nějak demagogicky obviňovala lidstvo, že vše, co činí, činí špatně, není psána z pozice fanatického „ochranáře“, který kvůli zachování čolků (či nějaké jiné havěti) odmítá brát do úvahy zdraví a bezpečnost lidí – třeba při stavbě dálnic. I když na druhé straně musím připustit oprávněnost jedné hořké sentence: kdo seje auta, sklízí autostrády…

Ponting, jehož knihu ohlásilo nakladatelství Karolinum už před čtyřmi roky, se tak konečně dostává i k českému čtenáři, který jistě ocení změněný úhel pohledu. Pisatel nepojednává o slavných osobnostech ani o bitvách či revolucích, nýbrž o tlaku sotva změnitelné každodennosti, zvláště vykazuje-li stále se zhoršující tendenci. Nyní, když civilizace – byť v různém stupni vývoje a v rozličných podobách – pokrývá celý svět, není příliš pravděpodobné, že by určitý civilizační segment civilizace vyhynul a vymizel, spíše je pravděpodobnější, že po tom, kdo ve svém úsilí o sebezachování (mnohdy vlastní vinou) selhal, bude nahrazen někým či něčím životaschopnějším., byť třeba primitivnějším. Takové zákruty známe od starověku, stačí připomenout osudy faraonského Egypta, říše římské i byzantské, zvraty v Číně a Japonsku, rozpad koloniálních impérií.

Knihu začíná připomínka Velikonočního ostrova, který doplatil na svou izolovanost: tamní „civilizace“, po níž zůstaly vztyčené obrovité kamenné sochy, zanikla, jejíž její příslušníci (jejich množství se mohlo počítat řádově v tisících) zcela vyčerpali přírodní zdroje. Netušili, že si tím podřezávají větev: když Velikonoční ostrov, skutečně ztracený v nedozírných mořských dálavách, navštívili první evropští mořeplavci, nalezli tam již beznadějně skomírající, naprosto rozpadlou společnost. Podobný osud potkal také mayskou civilizaci ve střední Americe.

Příklady jsou to ovšem výlučné: ve světě provázaném bezpočtem kontaktů je taková izolace vlastně vyloučena. Zánik by hrozil jedině společnostem naprosto uzavřeným do sebe a bez spojení s vnějškem, pokud by se dopustily osudových přehmatů. Spíše lze očekávat převzetí moci a nadvlády jinými národy či etniky. Jenže hrozivé příznaky možné krize bývají vládnoucími elitami trestuhodně přehlíženy a ignorovány – přesně podle pořekadla, že kapři si rybník sami sobě nevypustí. V dávných dějinách ovšem k takovým situacím docházet mohlo, a Ponting se obhlíží do minulosti vzdálené i deset tisíc let. Samozřejmě nikdo netuší nic o konkrétních událostech, avšak nastoupené trendy (třeba v souvislosti se sběračtvím, pastevectvím či lovem) lze rozpoznat. Je třeba myslitelné, že by některá mohutná pravěká zvířata - jako mamuti, jeskynní medvědi nebo šavlozubí tygři - byla jednoduše vybita?

Ponting vytyčuje jako jeden z ohrožujících faktorů nadměrné spásání zatravněných ploch, které pak snadno podléhají erozi a ztrácí schopnost obnovovat se. Dnes je stěží představitelné, že pouštní oblasti severní Afriky (a Egypta jmenovitě) bývaly obilnou zásobárnou, natolik byly úrodné. Ale možná se o to zasloužily důmyslné zavlažovací systémy, jejich opuštění vedlo ke katastrofě. Nemá-li totiž stát dostatek potravinových zdrojů pro své armády, jeho síla i schopnost bránit se přirozeně ochabuje.

V knize se ustavičně zdůrazňují dva souběžně fungující jevy – jednak lidský podíl, jednak dopad přírodních jevů člověkem sotva ovlivnitelných, ať již to bylo šíření epidemií nebo změny podnebí. Chladnější období pravidelně střídala teplejší staletí, vždyť i dnes zaledněné Grónsko ve svých jižních oblastech umožňovalo zemědělskou činnost (což ostatně nasvědčuje i název Greenland neboli Zelená země). Studenější časy, někdy označované za malou dobu ledovou, trvaly bezmála půl tisíciletí, od patnáctého století do poloviny předminulého věku.

Ochlazování a s tím související obtížněji sehnatelná rostlinná potrava vedly ke snížení počtu obyvatelstva: kolem roku 1100 žilo na Islandu asi 77 tisíc lidí, koncem 18. století jejich množství pokleslo na polovinu. Na druhou stranu: méně lidí spotřebovalo méně potravy… Avšak i v kontinentální Evropě stačilo několik neúrodných let (třeba kvůli dešťům), aby zavládl smrtonosný hlad, jaký vypukl např. v Irsku v letech l845-1847, vystupňovaný ještě lhostejnosti, ba bezohledností anglické správy.

Ponting zkoumá i rozvoj měst: rozvoj říší, v nichž se rozvíjela, vedl k jejich překotnému nárůstu, avšak rozpad států vedl i jejich zanikání, protože nebyla soběstačná: když říše římská byla na vrcholu moci a prosperity, v jejím hlavním městě žilo na půl milionu lidí. Po jejím zhroucení jejich počet klesal až méně než pouhou desetinu původního počtu. A podobně tomu bylo kdekoli jinde na světě, pokud udeřila obdobná pohroma. Teprve průmyslové aglomerace, dusící své obyvatelstvo smogem, přinesly zásadní proměnu. V moderní době naopak dochází k až obludnému nárůstu právě v těch nejchudších koncích světa: v nigerijském Lagosu žilo v roce 1931 126 tisíc obyvatel, zatímco nyní se jejich počet zvýšil více než stonásobně. Hygienické podmínky jsou zajisté příšerné. A nejspíš vždy byly, když se někde koncentroval nadměrný počet lidí. Narůstají problémy se získáním nezávadné pitné vody.

Autorova zjištění, která se dotýkají i globálního oteplování, sotva vedou k přehnanému optimismu. V závěru píše: „Zatím k žádnému kolapsu nedošlo, což ale nezaručuje, že se tak v budoucnu nestane. Nejedna dávná společnost se domnívala, že vede udržitelný způsob života, ale po čase se ukázalo, žen tomu tak nebylo. V okamžiku krize pak už v zájmu přežití nedokázala učinit nezbytná společenská, ekonomická a politická opatření.“ Spějeme k osudovému rozcestí nebo jsme se na něm již ocitli?

Název: Zelené dějiny světa. Životní prostředí a kolaps velkých civilizací
Autor: Clive Ponting
Překlad: Jiří Hrubý
Žánr: odborný, historický
Nakladatelství: Karolinum
Rok vydání: 2018
Počet stran: 478
Hodnocení: 80 %
Zdroj foto: nakladatel
Web: http://karolinum.cz/ink2_stat/index.jsp?include=podrobnosti&;id=19337&jazyk=cs

< Předchozí		Další >