Snad každá univerzita má i nakladatelství, kde vydává nejpozoruhodnější práce svých studentů, doktorandů a vyučujících. Výjimkou není ani univerzita pardubická: právě nyní vychází kniha KATOLICKÉ PŘECHODOVÉ RITUÁLY V ČESKÝCH ZEMÍCH V „DLOUHÉM“ 19. STOLETÍ, kterou původně jako disertační práci sepsala Hana Stoklasová. 

 

Její rozčlenění přece jen prozrazuje školní původ: autorka nejprve prokazuje podrobnou obeznámenost s dosavadním stavem bádání a vhodnou terminologií, znalost souvisejících pramenů i sekundární (tedy k tématu se vztahující) literatury, nesmí chybět zmínka o použité metodologii a cíli práce - vynechání těchto údajů, pro běžného čtenáře určitě zbytných, by se zřejmě rovnalo smrtelnému hříchu každého vědeckého počínání. Také každou kapitolu završuje shrnutí právě probrané látky, aby snad čtenář nikdy nezůstal na rozpacích, zda čtenému textu správě porozuměl. A započatá výrazová strnulost, hodně orientované na popisy, kdy bezmála každé slovo provází citační odkaz, bohužel pokračuje i dál, do samotného pojednání o kdysi obvyklých, ba vyžadovaných jevech, které člověka – rozumějme hluboce věřícího křesťana, potažmo katolíka – provázely při všech důležitých milnících jeho života: od narození přes svatbu až po pohřeb.

Oním „dlouhým“ 19. století, zmíněným v názvu, autorka myslí období rozprostřené mezi dvě události zásadního dějinného významu – mezi roky 1789, kdy se ve Francii rozhořela revoluce (a ani u nás už nebylo nic takové jako dříve), a 1914, kdy vypukla zničující světová válka. Třebaže i v tomto časovém úseku docházelo k různým společenským pnutím a změnám, leccos zůstávalo neměnné, především v obzoru tradičních zvyklostí, spjatých více s venkovem než městem. Kniha totiž prozrazuje, jak z kdysi horoucí, hluboce prožívané víry zůstávala pouhá zvyková skořápka (a někdy ani ta ne), jak se rodily formalizované rituály, které se postupně vyprazdňovaly a zanikaly – třeba v souvislosti se žehem namísto pohřbení do země.

Pisatelka nejprve vymezuje řekněme společenské pozadí, které zaštiťovalo tyto rituály. Všímá si vývoje katolické církve, nucené reagovat na postupující sekularizaci, kdy ani dříve závazné postupy už nebyly úplně závazné – třeba v případě sebevrahů, kteří svým (zlo)činem spáchali smrtelný hřích, a nesměli by být tudíž ani pohřbeni na hřbitově v posvěcené půdě. Probírá jednotlivé etapy modernizace církevního soustrojí, jakkoli z dnešního pohledu těžkopádného, odlidštěného a zaprodaného vládnoucí monarchii – zajisté se lišila situace i vnímání církve před kvasným rokem 1848 a po něm, nemluvě pak o snažení Katolické moderny na přelomu 19. a 20. století.

Osvětluje rovněž roli kněze jako hlavního zprostředkovatele rituálu, ať již si všímá osvícenských změn ve vzdělávání duchovenstva nebo různých koncepcí kněžské služby, jak ji zpodobňovaly nejrůznějších teologické autority té doby, dnes již vesměs neznámé. Zjišťuje, že duchovní oněch časů neměnili své konzervativní postoje ani názory (jak dokládají zejména jejich články zasílané do církevního tisku), takže se stále rozšiřoval příkop trčící mezi církevní tradicí, která byla stále považovaná za neproměnnou, a postupující modernizací společnosti, narůstajícími protikatolickými či dokonce bezvěreckými tendencemi. Dlouho odmítaným požadavkem byla třeba výměna latiny coby bohoslužebného jazyka, kterému prostí věřící vůbec nerozuměli, za češtinu.

Katolická církev odedávna – s definitivním potvrzením na tridentském koncilu v 16. století - uznávala sedm svátostí: křest, biřmování, eucharistii, svátost smíření, svátost posledního pomazání udělovaná umírajícímu, svátost manželství a v neposlední řadě kněžské svěcení. Z hlediska věřícího však nejdůležitější byly čtyři provázející jej jako důležité předěly v jeho životě – křest, biřmování, manželství a poslední pomazání. U každé jmenované kategorie si autorka všímá historického vývinu od počátku křesťanství i podob, které získala v popisované době, podrobně rekonstruuje počínání kněze při udělování té či oné svátosti. Uzavření manželství třeba přecházela náročná příprava, která měla zjistit jeho správné fungování v bázni boží. Písemné doklady – zvláště o křtu, sňatku a úmrtí - pak tvoří obrazovou přílohu, která celé knize zjednává potřebnou názornost.

I v těchto částech se dovíme, jak církev reagovala na modernizační změny (třeba občanský sňatek), jak řešila případné soužití katolíka s jinověrcem, jak pohlížela na stavbu a využívání krematorií. A také si všimneme, jak duchovní mnohdy plnili úlohu psychologa, když lidem pomáhali ve složitých existenčních situacích – když umírající smiřovali s neodvratným osudem, když poskytovali útěchu rodičům, kterým umřelo dítě. Malé děti byly pohřbívány v bílé rakvičce na znamení nevinnosti, která zajišťovala okamžité přijetí do nebe – proto smrt dítěte, v těch dobách velice častá, nebyla církví považována za smutnou událost, takže ani žádná zádušní mše neměla být sloužena, a proto rodiče neměli přehnaně truchlit.

I když kniha poněkud odtažitě popisuje fungování přísně hierarchického systému, občas z ní probleskne cenný postřeh o dobové mentalitě, o pragmatickém přístupu k náboženství (jmenovitě v souvislosti s pohlavní zdrženlivostí). A zazní i povzdech kněze, jenž raději ustoupí z jeho pohledu nesprávným požadavkům svých farníků jen proto, aby se neobrátili na „konkurenci“ ať již nekatolické nebo dokonce veskrze světské. Například (nejen) v rozmáhající se dělnické třídě pevně zakořenily antiklerikální postoje…

 

Hana Stoklasová: Katolické přechodové rituály v českých zemích v „dlouhém“ 19. Století

Vydala Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Pardubice 2017. 284 stran

 

Foto: kniha

< Předchozí		Další >