Nakladatelství Karolinum vydalo dvě mimořádně inspirativní knihy. Obě totiž do značné míry převracejí naše dosavadní představy o zdánlivě jednoznačném vnímání toho, co vidíme kolem sebe, vnímání (uměleckého) díla i vnímání historie a jejích hmotných i duchovních pozůstatků.  První z nich napsal William John Thomas Mitchell a pojmenoval ji TEORIE OBRAZU, druhá publikace se pak skládá ze statí význačného českého odborníka na středověk Františka Šmahela, dosud uveřejněných povětšinou jen v časopisech nebo málo dostupných sbornících. Název NAHLÉDNUTÍ DO STŘEDOVĚKU provází výmluvný podtitul MLUVA PÍSMA A ČETBA OBRAZŮ.

 

 

Na český překlad Mitchellova spisu jsme sice čekali celé čtvrtstoletí, ale na aktuálnosti nijak netratil. Mitchell totiž zvolil multidisciplinární pojetí, kdy výtvarné umění v klasickém slova smyslu obohacuje promýšlením obrazů, které souvisejí s dalšími oblastmi, s jazykem a písmem schopnými obrazy abstrahovat do myšlených pojmů, s fotografií, s televizním a filmovým médiem, s  mocenskými strukturami, které si také vytvářejí svébytné obrazy svého působení a cílů. Všechny tyto oblasti (i jiné související) se mohou libovolně prolínat a ovlivňovat. A každý takový obraz nese určitý význam, případně významy, protože jeho interpretace nakonec nevypovídá ani tak o záměrech tvůrce jako o našem smýšlení. Jak kupříkladu posuzujete připojenou fotografii alžírské ženy? Vyjadřuje koloniální fantazii? Nebo něco jiného?

Mitchell se pohybuje napříč minulým stoletím a jeho nejrůznějšími –ismy, věnuje se výstavám, které určité směry tematizovaly do ucelených kolekcí –výtvarných (i jiných) artefaktů, jedna z kapitol se třeba nazývá Slovo, obraz a objekt: nápisy na zdi pro Roberta Morrise. Autor o tomto - u nás nepříliš známém - vyznavači minimalismu píše: „Výstava Morrisových prací ve velké retrospektivě v Guggenheimově muzeu v roce 1994 měla jasně definovat a upevnit jeho postavení. Nápis „Velký umělec“ mohl být nyní bezpečně vysázen nad hlavní vchod výstavy a jeho díla označena za mistrovská bez ohledu na to, jak nepřitažlivě vypadala.“ Dodávám, že v jeho pojetí se uměleckým počinem může stát i rozměrný uzel (nikoli jeho obraz) zavěšený na několika skobičkách.

Teorie obrazu zkoumá i složité vizuální vjemy, jak je nabízí film. Mitchell se zmiňuje o několika i u nás důvěrně známých filmech, ať již je to Jurský park o naklonovaných dinosaurech nebo Stoneův thriller JFK, jenž se zabývá vraždou prezidenta Kennedyho a podivným vyšetřováním tohoto zločinu.  Právě JFK věnuje celou kapitolu, ve které se zabývá tvarovou zvláštností tohoto filmu – Mitchell v něm nachází odraz zpravodajské poetiky, jak ji třeba reprezentuje CNN a její přímé přenosy z bojových akcí, jichž se tehdy americká armáda účastnila.

Mitchellova kniha je inspirující, občas provokativní – a jediné, co trochu zamrzí, jsou černobílé, spíše jen orientačně vytištěné obrazové přílohy, zpravidla reprodukce obrazů, fotografií a dalších vizuálních dokladů.  To Šmahelovo NAHLÉDNUTÍ DO STŘEDOVĚKU je vypraveno mnohem lépe – kvalitně vytištěné barevné záběry obrazů, soch a zejména iluminovaných rukopisů, vesměs s náboženskou tematikou, věrohodně přibližují nejen vzhled daných předmětů, ale zejména zprostředkovávají, co vlastně mohl spatřit středověký člověk. A Šmahel se sympatickou vervou, s osobním zaujetím vysvětluje, jak tento divák mohl spatřené vnímat, prožívat, prociťovat. (Ostatně mentalitě středověkého diváka a jeho omámení posvátnem  -  třeba při pohledu na výzdobu chrámu -  je věnováno vícero publikací, psali jsme např. o knize Skutečná přítomnost od Mileny Bartlové.

Konečně se také dovíme o původu zvláštního názvu, kterým byl opatřen sborník Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou, před nedávnem vydaný na Šmahelovu počest – jedna ze Šmahelových studií, která dosud existovala jen v německé verzi, totiž objasňuje čtení stěží čitelných nápisů, umístěných na nepřístupných místech, na které upozorňovali muži vybavení ukazovátkem.

Dokonce můžeme uvažovat o jakési zárodečné podobě o mnoho pozdějších (a k jiným účelům určených) comicsů: na středověkých obrazech, téměř výhradně zpracovávajících náboženské téma, se totiž kolem jednotlivých postav vinuly „mluvící pásky“ se zapsanými  výroky těmto postavám přisouzenými. I v tomto případě bylo nejspíš zapotřebí vzdělaných mužů s ukazovací hůlkou, kteří by tento text sdělili přítomným, nejspíš negramotným přítomným. Tyto pásky se vyskytovaly na (nástěnných) obrazech v kostelích, ale rovněž v knižních rukopisech, například v prohusitském Jenském kodexu, kde jedna ilustrace, kterou připojuji, zpodobňuje ďábla, jak prodává odpustky. Ostatně husitství a jeho (sebe)prezentaci věnuje Šmahel vícero zamyšlení (stati s výmluvnými názvy jako Audiovizuální média husitské agitace nebo Válka symbolů: Husa a kalich proti kříži).

 

W.J.T.Mitchell: Teorie obrazu /Picture Theory/
Přeložili/y Lucie Chlumská, Andrea Průchová, Ondřej Hanus.
Vydalo Karolinum, Praha 2016. 478 stran.
Hodnocení: 90 %
Foto: kniha

Podrobnosti ZDE

 

František Šmahel: Nahlédnutí do středověku. Mluva písma a četba obrazů.
Vydalo Karolinum, Praha 2017. 392 stran.
Hodnocení: 100 %
Foto: kniha

Podrobnosti ZDE

< Předchozí		Další >