V Plzni se každoročně pořádají mezioborová sympózia věnovaná především předminulému století. Přednesené příspěvky se vydávají knižně – a tato tradice, vinoucí se již čtyři desetiletí, se letos naplnila sborníkem Člověk a společnost 19. století tváří v tvář katastrofě.  Téměř třicet autorů prozkoumalo nejrůznější aspekty zvoleného tématu, katastrofy zkoumali jak v jejich reálném průběhu a dopadu, tak v nejrůznějším uměleckém zpodobnění.

Podoba katastrof se různila: škála se pohybovala od pohrom přírodních či společenských, člověkem stěží ovlivnitelných, až k neštěstím zaviněným rozličnými technickými novotami. Člověka ohrožovaly povodňové záplavy, požáry (v zahraničí i zemětřesení či výbuchy sopek), před nimiž stěží dokázal někam prchnout. Pověstným se třeba stalo vzplanutí plzeňského farního kostela po úderu bleskem – došlo k tomu dosti neuvěřitelně začátkem února 1835, takže se potvrdilo, že ani tuhá zima nechrání před nenadálou bouří, zvláště když na věži chyběl hromosvod. Početní přihlížející pak zanechali podrobná svědectví textová i výtvarná. Zničující požáry, leckdy si vyžádavší vysoké počty obětí, však postihly i zábavní podniky (divadla, kina), jak osvětlí příklady z Vídně nebo Paříže. Snadno vznítitelné plynové osvětlení, prudce hořlavý filmový materiál a podceněná bezpečnostní opatření, to vše vedlo k tomu, že novodobé kulturní svatostánky vzplály snad po celé Evropě…
V povědomí lidí se dlouhodobě uhnízdily rovněž hospodářské otřesy: rakouský státní bankrot z roku 1811, který ožebračil a do bídy uvrhnul bezpočet lidí, byl upozaděn až mnohem pozdějšími hrůzami, hladovými bouřemi za první světové války, dopady velké hospodářské krize a nejnověji měnovou „reformou“ z roku 1953, ve změkčené verzi následovanou znehodnocením tuzemské měny záhy po pádu komunismu. Do povědomí lidí ovšem vstupovaly i cestovní nehody, ať již postihly železnici nebo se odehrály v počátcích automobilismu. Dopravní neštěstí se tak stala nedílnou součástí všední existence – a zůstala jí podnes.
Všechny tyto katastrofy shrnuje oddíl nazvaný Člověk v ohrožení. Další oddíly přinášejí statě, zkoumající odraz katastrof v literatuře, v divadelním zpodobnění – a to často s katarzním účinkem, kdy teprve zkáza dosavadních jistot přivede k poznání těch pravých hodnot. Na pomoc jsou přizváni takoví spisovatelé jako Karel Václav Rais nebo Jakub Arbes. Vyskytnou se ovšem také témata, která prozrazují spíše okouzlení hrůzami, v českém kontextu vnímanými jako cosi romanticky exotického a především bezpečně vzdáleného – jedná se hlavně o sopečné výbuchy, zejména ty, které se pojí s dávnou minulostí (jako v případě zkázy Pompejí, od níž nás dělí bezmála dvě tisíciletí).
Moderní doba zrodivší i vražednicky výkonné válčení a moderní technika – jmenovitě fotografie, případně film – se protnuly v okamžiku, kdy bylo zapotřebí ovlivnit veřejné mínění ve prospěch jedné či druhé strany konfliktu.  Od poloviny 19. století, tedy od časů krymského konfliktu či americké občanské války, vyvstala otázka, jestli zdánlivě objektivní, nezaujatá, realitě věrná fotografie šíří pravdu či lež, jak na svého příjemce působí. Manipulace se sdělovanými významy vzrušuje od těch dob až k dnešku, propaganda získala cenného pomocníka právě v podobě fotografie. Například otřásající snímek na kost vyhublé holčičky z dob tzv. búrských válek v jižní Africe jednou přesvědčoval o lhostejnosti dívčiných (búrských) rodičů, aby vzápětí vypovídal o strašlivých podmínkách v britském koncentračním táboře, kam bylo zavíráno búrské civilní obyvatelstvo. Psal se rok 1901 a děvčátko se dožilo pouhých sedmi let…