Věděli jste, že Pythagoras byl vegetarián? Že historie nechal prachem zavanout bezpočet úžasných a obdivuhodných osobností gastronomie? Že Nigella Lawson a Jamie Oliver měli velkou řádku předchůdců, jež zdatně prošlapávali cestu smyslnému vaření? 100 kapitol, z nichž nelze vybrat nejlepší, svěže, lahodně napsané… čtenářsky velice atraktivní a doplněné množství obrázků, které perfektně dokreslují dobu a voní stejně úžasně, jako text.
A najdete tu naprosto luxusní dobroty a smyslné výlety… a také temné chvíle lidské historie. Ano – a to ne každého napadne – i historie gastronomie má své hříšníky, snad až šílence, řekla bych.
"Cituje také jeden ještě ohavnější recept jisté paní Mizaldové, který zahlédl v kuchařce z roku 1660. Jmenuje se „Jak upéct a sníst husu zaživa“ a začíná tím, že se vezme „živé stvoření“, které se oškube a zalije sádlem a máslem, postaví se na zem mezi dvě nádoby, v jedné je voda s medem a v druhé jablko nakrájené na plátky. Pak se kolem husy udělá ohnivý kruh, ona začne divoce běhat dokola a peče se zaživa a zoufale upíjí vody. „Když vidíte, že umdlévá a klopýtá… pak už je dost upečená. Zvedněte ji, postavte před hosty a ona se dá do křiku, jak z ní budete ukrajovat, a než pojde, bude skoro snědená, je to moc veselá podívaná.“
Můžeme s jistotou předpokládat, že tento nepraktický recept sotva někdo někdy vůbec vyzkoušel. Ale už samotný nápad představuje ten nejhorší výstřelek narůstajícího masožraveckého šílenství.“
No jak vidno, spor mezi masožravci a vegetariány nabírá v lidské historii čas od času na obrátkách, ale toto je opravdu moc. Hrůza hrůz je také voda, ve které se vaří toust… tzv. toustová voda… Ostatně v knize je několik kapitol o dobách dávno zašlých, o kterých lze směle souhlasit, že právě to byly doby, které britské kuchyni udělaly zlou pověst o nechutných a nedobrých jídlech. Na straně druhé – a to velice převažuje, je tu o jídle psáno s lehkostí, smyslností a takovým nadšením, že si úplně umí představit autora ve chvílích, kdy knihu psal. Unavený, vystresovaný a plně pohroužený do tak informačně rozsáhlého díla. Však se také na konci knihy celé své rodině omlouvá za to, jakou trpělivost s ním v tu dobu museli všichni mít.
Dílo se podařilo. Popravdě jsem nečetla lépe poskládanou a zpracovanou knihu na toto téma. Téma cenné, kombinující kulinářské umění, historii i čtivo strhující díky anglickému humoru: je to přesně ten typ knihy, po které rádi sáhnete a začtete se kdykoliv kamkoliv do jakékoliv kapitoly. Protože vždycky tak nějak „čtenářsky uspokojí“. Čtete kvalitní a s pečlivostí vypracovaný text plný informací, jež jsou vybrány tak, že jitří další a další zvědavost.
Snad poprvé tu dávám knize 100%, protože opravdu není vůbec nic, co by se jí dalo vytknout. Výborné zdroje, úvod, závěr, poděkování, čtivá stylistika, výborná grafika knihy, jež připomíná staré dobré časy knižní, voňavý papír a obrázků tak akorát.
William Sitwell
Svůj profesní život zahájil jako novinář. V roce 1999 začal pracovat v časopise Waitrose Food Illustrated a brzy byl v gastronomickém světě známou osobností. V roce 2002 se stal editorem a získal řadu cen za své články, příběhy, design a fotografie (včetně cen „Editor roku“ v roce 2005). Svůj čas dělí mezi práci v časopise, který se dnes jmenuje Waitrose Kitchen, a psaní o jídle pro další časopisy a noviny, je k vidění i na televizních obrazovkách, kde se objevuje v nejrůznějších pořadech jako foodkritik a moderátor. Ve volném čase pěstuje zeleninu, vaří a vyrábí cider ve svém domě v Northamponshire, kde žije se svou ženou Laurou (které také tuto úžasnou knihu věnoval) a s dětmi Alicí a Albertem. Toto je jeho první kniha.
Autor: William Sitwell
Orignál: A History of Food in 100 Recipes, 2012
České vydání: Dějiny jídla ve 100 receptech, 2014
Přeložily: Alena Heroutová, Soňa Čapková, Darina Skřivánková
Vydalo: Argo
Vydání první
Hodnocení: 100%
| < Předchozí | Další > |
|---|