I za komunistických časů vznikaly v někdejším Sovětském svazu myšlenkově pronikavé a svým záběrem pozoruhodné knihy také na poli literární teorie a historie, často provázené na historii obecnou a čerpající z evropského, ne-li celosvětového odkazu. Byly ceněné a překládané rovněž v západním světě. Stačí jmenovat Jurije Lotmana i s jeho přesahem do teorie filmu, Vladimira Proppa zkoumajícího motivické uspořádání pohádek, Arona Gureviče s náhledy do středověké mentality a najmě Michaila Bachtina, jenž sepsal obsáhlé pojednání François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance.

Bachtin (1895-1975) je poprvé předložil už v roce 1940 jako svou kandidátskou práci, přepracováno do knižní podoby vyšlo až o čtvrtstoletí později a okamžitě zjednalo svému autoru všeobecné uznání. Dokonce i ve Francii vzbudilo zaslouženou pozornost. Nikdo nemohl upřít, že dosud neznámý vědec zpoza železné opony tak úžasně analyzoval nejen Rabelaisův robustní, rozverný, satirický i groteskní, k absurdnosti se mnohdy klonící román Gargantua a Pantagruel, publikovaný v polovině 16. století. V mnohavrstevném, s vulgarismy si pohrávajícím a často parodickém obrazu zpodobňuje putování dvou obrů, otce a syna, po krajinách skutečných i fiktivních.

Ještě důležitější ovšem je, co všechno z něho z něho vytěžil: do náčrtů každodennosti oněch dávných dob rázně přispěl poznatky o zábavě těch nejspodnějších, nejopomíjenějších vrstev, o jejich všedním životě i bujarých zábavách, prodchnutých znesvěcujícím smíchem a všudypřítomnou karnevalovou veselosti, bláznovským počínáním, kdy se krátkodobě převracely sociální role. Dokládá, jak Rabelais ve svém bohatýrském románu konfrontuje oficiální, řekněme scholasticky sešněrovaný pohled a naproti němu lidové, rozverné a veskrze neuctivé vnímání světa a dění v něm.

Abychom plně pochopili a ocenili Bachtinovy postřehy a zjištění, měli bychom se nejprve začíst do Rabelaisovy předlohy, aniž by nás odradila objemnost: dva tlusté svazky. Snadno v nich nalezneme i části, které každého duchovně sladěného prostopášníka a nemravu potěší - třeba celou jednu kapitolu se konvencemi nespoutaný spisovatel rozhodl věnovat vytírání zadku a nejvhodnějším materiálům při takovém počínání použitelným. Ostatně český překlad, i po bezmála celém století stále jazykově nápaditý a čtivý, vznikal po řadu let, posléze podepsán kolektivním kruhem Jihočeská Theléma.

Bachtin svůj průzkum rozčlenil do sedmi oddílů, v nichž probírá třeba Rabelaisovo nakládání s pouličně zhrublým slovem, se svátečními projevy a hodovními obrazy, zajímá jej groteskní obraz těla a péče o ně, zahledí se na propojení smrti s veselím. A samozřejmě si pokládá otázku, nakolik Rabelais čerpal svá vyprávění z historické reality, jak ji pozměňoval a stylizoval. Jako dovětek přidává české vydání Bachtinovy knihy vylíčení proslulého římského karnevalu z pera nikoho menšího nežli Johanna Wolfganga Goetha.

Bachtinova kniha vyvolala početné diskuse odborníků jak v Sovětském svazu (mimo jiné zmíněný Gurevič), tak ve Francii i jinde. Pro potřeby tohoto krátkého a spíše jen informativního zamyšlení ovšem nemá smysl je blíže osvětlovat. Spokojme se s tvrzením, že Bachtinova kniha se zařadila mezi základní literaturu o mentalitě (západního) středověku, jak se každý zájemce může sám přesvědčit - nakladatelství Argo nyní přichystalo dotisk.

Michail Michajlovič Bachtin: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance.
Přeložil Jaroslav Kolár.
Vydalo Argo, Praha 2015. 490 stran.

Hodnocení: 100%

Foto: kniha

www.argo.cz