Umělecké počátky nejslavnější světové sopranistky všech dob Emy Destinnové, od jejíhož úmrtí uplyne 28. ledna 85 let, se v mnohém podobají osudům současných mladých talentů. I operní diva si musela nejprve vydobýt slávu v zahraničí, aby si jí všimli doma.
 

Zatímco v Národním divadle v Praze ji nechtěli, Dvorní opera v Berlíně ji přijala s otevřenou náručí a dvacetiletá diva (* 26. 2.1878) se stala - řečeno dnešní terminologií - hvězdou této scény. To byl čas, kdy přijala své umělecké jméno - Emmy Destinn. Zvolila si je po manželech Loewe-Destinnových, kteří byli jejími učiteli hudby.

V berlínské Dvorní opeře působila jako primadona deset let a už v té době odolávala řadě nabídek z dalších světových operních domů – Metropolitní operu v New Yorku nevyjímaje.

„Táhne mě to domů. V Berlíně mě sice milují a rozmazlují, ale já toužím po něčem jiném. Ještě, že mám na Prahu a Čechy čas alespoň o prázdninách,“ postěžovala si v jednom dopise své sestře umělkyně, která na své cestě ke slávě okouzlila i londýnské publikum. Stalo se tak v roce 1904 na scéně Covent Garden v Leoncavallových Komediantech, kde měla za partnera Enrica Carusa. Byla z toho nakonec taková senzace, že v následujících deseti letech předvedla v Londýně všechny velké role svého repertoáru – Madam Butterfly, Carmen, Salome či Aidu nevyjímaje.

Bylo jí třicet let, když byla jmenována nejen čestnou členkou Národního divadla v Praze a dekorována titulem „pruské dvorní komorní pěvkyně“. Tehdy také poprvé stanula na prknech newyorské Metropolitní opery. To byl začátek konce jejího desetiletého angažmá v Berlíně a bombastický začátek její závratné kariéry v Americe.

V New Yorku debutovala jako Aida ve stejnojmenné Verdiho opeře a už premiérové představení bylo velkým triumfem tria Destinnová-Caruso-Toscani. Superlativy hýřilo jak publikum, tak tisk.

Když pak o rok později uvedla Metropolitní opera Prodanou nevěstu, kterou dirigoval Gustav Mahler, zpívala Mařenku. Postupně byla Smetanova opera uvedena v několika dalších amerických městech. Že to byla zásluha Emy Destinnové, nemůže být sporu. Ocenil to i recenzent New York Tribune, když napsal: „Učinila zde Smetanu slavným. Kdo z nás ještě před týdnem znal jeho jméno?“

Že se angažovala v odboji, to jí s největší pravděpodobností spočítali už v momentě, když se v létě roku 1916 vracela domů. Ukončila právě sezonu v Metropolitní opeře, těšila se na prázdniny domů, ale nedala na varování.

Jako politicky podezřelé osobě, která je obviněna ze špionáže, jí byl zabaven pas a stanoven policejní dozor.  Uchýlila se na svůj zámeček ve Stráži nad Nežárkou a doufala, že se vše změní. Nezměnilo. Když odmítla účast na koncertě podporující rakouský Červený kříž, padlo jak vycestování do Ameriky, tak veškeré smlouvy zaručující horentní honoráře. Měla prý na rok 1917 dosud nejrozsáhlejší kontrakty – 76 večerů pro Metropolitní operu a pro Newyorskou filharmonii…  

Ve svém bezútěšném čekání na svobodu protestovala proti Rakousku alespoň umělecky tím, že zpívala na velkých národních koncertech, obvykle s červenobílou stuhou na šatech a s policejním dozorem v zádech.

Doma sice stále platila za uznávanou zpěvačku, ale nabídek měla žalostně málo. Její příjmy se tenčily, zatímco dluhy narůstaly, a udržet zámek, jakkoliv šla cena zařízení a cenných sbírek do milionů, byl  problém, který ji ničil. Postupně se přidávaly zdravotní neduhy.

Nevyšlo ani manželství s Josefem Halsbachem, ani její tajné přání stát se profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři, což by možná krizi vyřešilo. Proto utíkala do přírody, kde se věnovala rybolovu a zahradničení. I psaním her a režírováním ochotníků ve Stráži zaháněla smutek, který provázel poslední roky jejího života. Na zámku ve Stráži ostatně napsala i svůj rozsáhlý historický román Ve stínu modré růže, který vyšel v roce 1924.

Postupně přehlížená a nedoceněná česká pěvkyně zemřela tiše a náhle 28. ledna 1930. Dodejme však, že to bylo v jejích dvaapadesáti letech v dané situaci vysvobození...

Foto: archiv autora

Koláž: Robert Rohál

< Předchozí		Další >