Středověk nebyl jen temným, brutálním obdobím, ale vyznačoval se také vnějším leskem, samozřejmě sešněrovaným do závazné mocenské sebeprezentace. Kniha Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku přináší sedm rozsáhlých statí, mezi jejichž autory nalezneme historiky všech generací - od nejstarších po začínající. Už název prozrazuje, že pisatelé se soustředili na vrstvy vládnoucí; ostatně právě o nich se dochovalo nejvíce písemných, ikonografických i jiných materiálů.

 

 

Už z předmluvy jasně vyplývá, že středověkem se míní staletí před rokem 1500. V českých zemích se tedy středověk uzavírá vládou Jagellonců - jmenovitě Vladislava a Ludvíka, v knize několikrát zmíněných. Převažuje však zkoumání předešlého období, zejména éry Lucemburků a Přemyslovců, takže se tematické zaměření občas překrývá s téměř souběžně vydanou knihou Přemyslovský dvůr, na Kultuře 21 rovněž recenzovanou.

Nejvíce studií - celkem tři ze sedmi - se zabývá královským prostředím. Václav Žůrek popsal korunovace českých králů a královen, Martin Nodl se zaměřil na jejich svatby (a rozvody), František Šmahel zkoumá umírání a pohřby. Autoři rekonstruují právě takových slavnostních událostí, které dozajista vykazovaly i silný symbolický přesah. Čerpají z dobových listin, kronikářských záznamů, z obrazových dokladů, hledají obdobné příklady či přímo vliv ze zahraničí.

Korunovační obřady, vrcholící pomazání svěceným olejem, odkazovaly na kontinuitu s předchozími vládci, na spřízněnost se zemským patronem svatým Václavem. Ostatně se dochoval korunovační řád Karla IV., na němž se vzdělaný panovník nejspíš sám také podílel. Korunovaný panovník měl mimo jiné přísahat, že bude zachovávat katolickou víru, chránit církev a dodržovat zákony. Vznikla tak svého druhu norma, jejíž dodržování se mlčky předpokládalo.

 

Uzavírání sňatků v nejvyšších mocenských sférách bylo veskrze diplomatickým, státnickým aktem, kde nějaké city neměly žádné místo (navzdory milostným legendám z počátků českého státu o Oldřichovi a Břetislavovi). Dovíme se, jak vhodná nevěsta byla vlastně vybírána, pozornost se upíná rovněž na zásnuby dětí (někdy dokonce ještě nenarozených), zjevně plynoucí z politického kalkulu.

V éře přemyslovské i lucemburské znamenala obratná sňatková strategie důležitý mocenský nástroj, samozřejmě vedle vojenských výbojů. A samozřejmě největší důraz je položen na samotný svatební rituál. Už dvanáctiletá dívka byla považována za přiměřeně vyzrálou, aby mohla vstoupit do plnohodnotného, sexuálně naplněného manželství...

Poslední "královská" kapitola se věnuje posledním chvílím panovníků. Někteří zahynuli na bojišti, většinou však skonali poklidně na smrtelném loži. Ale mnohdy se nedočkali pokoje ani po svém pohřbu, i jejich ostatky se mohly různě stěhovat. Také naplňování nebožtíkovy závěti nebylo pokaždé zaručené. Nepřitažlivější je zajisté líčení pohřebních obřadů - najmě těch, o nichž se dochovalo nejvíce dokladů, například v souvislosti s císařem Karlem IV.

 

V knize nalezneme i příspěvky zabývající se životem šlechty. Martin Čapský se soustředí na slezská knížata, do značné míry nezávislá na královské moci, a Robert Šimůnek probírá, jakou roli zaujímaly rituály, ceremoniály a symbolická komunikace (třeba závazné titulování) v životě české středověké šlechty. Věnuje se třeba pasování na rytíře, ale také lenním přísahám či obraně šlechtické cti. Stačilo pouhé nerespektování sociálního statutu, nemluvě o záměrných urážkách, aby se příslušný urozenec cítil dotčený a žádal zadostiučinění, často souboj.

Poslední dva texty nachystali Antonín Kalous, jenž se věnuje rituálům a ceremoniím v církevním prostředí, a Tomáš Borovský, jenž zacílil stavovsky nejníž - na svátky a slavnosti ve středověkém městě. Kalous skrze popisy biskupských svěcení ukazuje, že rovněž církevní hodnostáři prahli po stvrzení své důstojnosti i oprávněnosti, s jakými zastávali své úřady. Borovský pak postihuje přece jen odlišný životní rytmus platící pro středověká města.

Neurození měšťané slavili samozřejmě důležité události ve svém soukromí (křest, svatba, pohřeb), ale kolektivně důležitým tmelem byly městské svátky, jejichž osnovu tvořil církevní rok s pravidelným týdenním cyklem se šesti pracovními dny a nedělí, zasvěcené bohoslužbě. K tomu ovšem přistupovalo velké množství dalších svátků, najmě v souvislosti s Narozením a Umučením Páně (Vánoce, Velikonoce), se slavností Božího těla a s dny zasvěcenými důležitým světcům. Svátkem se ovšem mohl stát i králův vstup do města.

 

Často se pořádala slavnostní procesí, naplněná rozličnými cíly i podobami, ale také společná hodování. A do dnešních dní se dochovalo povědomí o "bláznovských svátcích", které - třeba o masopustu - nevázaně parodovaly, převracely společenské role, a proto znepokojovaly duchovenstvo i městskou samosprávu, jak naznačují početná mravokárná varování a zákazy. Nejspíš právě proto se masopustní veselí a reje masek dochovaly do dnešních dnů...

Martin Nodl, František Šmahel (editoři): Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku.
Vydalo Argo, Praha 2014. 468 stran.

Hodnocení: 100%

Slavnosti, ceremonie a rituály od Arga

Foto: kniha, www.ff.ujep.cz, www.ckrumlov.info

( 7 hlasů )

< Předchozí		Další >