Banner

Jak se v Čechách promítalo… a zvláště v Písku

Email Tisk

pisek kino kinemtograf200Konec 19. století přinesl nejen řadu technických vynálezů: některé ulehčovaly dřinu, jiné budily podiv a stávaly se atrakcí, která nabývala leckteré rysy příbuzné s cirkusovou podívanou - a také jim byla přisuzovaná obdobná (ne)důležitost. Fotografie se již stávala čímsi běžným, byť ne pro každého dostupným, avšak záznam a předvádění pohybu, to poutalo stále větší pozornost. Nevyhnul se tomu ani jihočeský Písek.

 

Zdá se, že v českých (či přesněji rakousko-uherských) zemích se příliš nerozšířil Edisonův automat, kukátkový přístroj zvaný kinetoskop nebo také nickel-odeon ("niklák"), v němž se po vhození drobné mince začal samočinně převíjet filmový pás nabízející zhruba půlminutový výjev například boxu nebo jiné lidumilné aktivity. Zařízení tohoto typu našlo své uplatnění až později, přetvořeno na předvádění stereoskopických obrázků - tvořily je dva diapozitivy se záběry pořízenými s nepatrnou úhlovou odchylkou, odpovídající umístění očí, a tím pádem imitující prostorové vidění lidského zraku. Pohled na ně speciálním (dvoj)kukátkem, které je slévalo do jediného objektu, zajišťoval iluzi trojrozměrnosti.

Pokud byly tyto přístroje zpravidla kruhově - nebo do mnohoúhelníku - instalovány vedle sebe v počtu několik desítek (obvyklý počet se udává mezi dvaceti a třiceti), říkalo se jim "císařská panorama". Zprostředkovávaly zejména cestopisná, přírodopisná či uměnovědná témata, takže je hojně navštěvovaly třeba školní výpravy. Předváděné obrázky byly sestaveny do samočinně obměňované sady, jedna sada obsahovala i půlstovku položek.

pisek kino Kaiserpanorama

Avšak v nabídce - šířené přirozeně pokoutně - se rovněž objevovaly pikantní produkce pro pány, například výjevy z "nočního života pařížského". Nepředstavujme si nějakou tvrdou pornografii, jednalo se zpravidla o záběry svlékajících se či svlečených žen, postávajících či polehávajících v rádoby koketních pózách, dnes spíše směšných než vzrušujících. Avšak v dobách, kdy i poodhalená dívčí nožka vzbuzovala mocné erotické pnutí, budily takové obrázky nebývalý ohlas a zajisté i pohoršení jako doklad mravní zpustlosti.

V Písku jedna se taková císařská panorama stala už od roku 1909 trvalou součástí tamní kulturní nabídky a vydržela tam - přes konkurenci stále oblíbenějšího biografu - až do 30. let. Zájemci to neměli daleko: nacházela se v centru města pod kostelem v dnešní Janáčkově ulici, v budově pozdější polikliniky. Pokud byste se na vlastní oči chtěli přesvědčit, jak taková císařská panorama vyhlížela a hlavně co v ní bylo možné spatřit, museli byste se vypravit do Brna. Tamní Technické muzeum provozuje jednu stále funkční sestavu včetně dobové programové nabídky.

Zatímco předvádění diapozitivů představovalo schnoucí větev vizuálních produkcí, která posléze zanikla, promítání filmů, od prvopočátku umožňující kolektivní zážitek ze společného sledování, se naopak rozvíjelo. Je známo, že k nám filmy pronikly filmové projekce jen s několikaměsíčním zpožděním - v Paříži je bratři Lumiérové uskutečnili koncem prosince 1895 a již v následujícím roce je měla možnost poznat celá Evropa, zprvu hlavně velká města či lázeňská střediska. Takže nepřekvapí, že u nás se jednalo o Prahu, Brno, Karlovy Vary nebo Mariánské Lázně.

Písek přišel na řadu v dubnu 1897. Jaká byla v té době nabídka? Vedle jednoduchých situačních žertů to byly pohledy na cizokrajné končiny a jejich zvláštnosti, záběry z přehlídek a slavností, z činností málokdy vídaných či bezmála strašidelných - třeba "kostlivcové" snímky pořízené tehdy čerstvě objevenými Roentgenovými paprsky.

Šíření prvních filmů, samozřejmě němých, černobílých a kraťoučkých (zpravidla netrvaly déle než jednu minutu), se záhy ujali místní podnikatelé, kteří kočovnicky začali objíždět český a moravský venkov. Nalezneme mezi nimi vyučené fotografy, ale často se jednalo o komedianty, lidi s profesí kouzelníka či žongléra, kteří ke svým vystoupením přidávali i pohyblivé obrázky - docela dobrou představu, tak taková "živnost" mohla vyhlížet, poskytuje Menzelův film Rozmarné léto, i když jmenovitě o kinematografu nepojednává.

První kočovní kinematografisté určitě jezdívali s podobným vozem, vlastně maringotkou taženou koníkem, později, pokud se vzmohli, také autem. Pokud nepoužívali dosti nebezpečnou acetylénovou lampu (takzvané "duryňské světlo"), nutnou elektřinu získávali pro projekční přístroj skrze dynamo poháněné benzínovým motorem - ne všude se mohli připojit na místní elektrický rozvod, jak tomu bylo v Písku.

pisek kino kinemtograf

Třebaže filmový pás uváděli do pohybu točením kliky, potřebovali silný (a tudíž patřičně žhnoucí) světelný zdroj, který by řádně prosvítil filmová políčka a na projekční plochu vrhal sytý obraz. Jenže právě v tom se skrývala největší nástraha: tehdejší celuloidový pás, na němž se filmové záznamy uchovávaly a který procházel promítačkou, se mohl snadno vznítit, navíc byl stěží uhasitelný, hořel dokonce i pod vodou. Ovšem ruční obsluha měla jednu dnes již nespatřitelnou výhodu - promítač mohl libovolně měnit rychlost posuvu filmového pásu, a tím zpomalovat či zrychlovat dění na plátně.

Součástí kinematografických představení, promítačem zpravidla komentovaných, aby diváci věděli, na co se vlastně dívají, mohl být i fonograf, reprodukující zvuk, případně hudbu. Někdy však byly přidávány i další "živé" varietní výstupy, akrobatická či kouzelnická čísla, pěvecké vsuvky apod. Ostatně docela přesnou představu o začátcích filmového podnikání poskytuje jiná Menzelova komedie, Báječní muži s klikou

Než i v Písku bylo zřízeno stálé kino, navštěvovali jej rozliční kočovní kinematografisté, ať již vyjížděli odkudkoli. Nalezneme mezi nimi pražského Viktora Ponrepa (Písek prý navštívil v letech 1900 a 1904), jemuž náleží pozdější primát prvního stálého biografu v Čechách a jehož jménem je dnes nazváno pražské archivní kino, z bližšího okolí pak protivínského Karla Malkuse. Právě on se pokouší v Písku založit stálé kino, avšak pod tím si nepředstavujme pro to zřízenou budovu, nýbrž víceúčelový hospodský sál, kde se vedle tancovaček, schůzí a podobných akcí pořádala též filmová představení.

K onomu pamětihodnému skutku došlo v roce 1911: tehdy v hospodě U tří ostrostřelců, umístěné pod zbytky Putimské brány (dnes tam nalezneme dům skautů), zahájilo provoz kino honosně nazvané The Royal Biograph. Městská rada vydala povolení s kostrbatě sepsanou podmínkou, že "veškeré obrazy poškozující počestnost tzv. pikantní, jakož i které by i jen svým představením drážditi mohly, dále pak obrazy představující krvavé a hrůzu vzbuzující romány z předvádění úplně vyloučeny jsou." (citát převzatý z knihy Písecké ulice, Písek 1998, s. 88)

pisek kino1

Malkusovo "stálé" kino však ještě několikrát změnilo své stanoviště: zájemci je mohli nalézt v zahradě u "předměstské" hospody Na Štychu (její budova už neexistuje, stávala za kamenným mostem na rohu třídy Národní svobody a Pražské ulice - dnes tam nalezneme prosklenou prodejnu starožitností), poté se přestěhovala do hospody U zlatého kola na Malém náměstí.

Ani tento podnik již neexistuje, na jeho místě se rozkládá mohutná rohová budova, někdejší Prodejna pletařského průmyslu. Všechna tato místa se vyznačovala rovnou, nezdvíhanou podlahou, takže diváci mohli mít potíže s dobrým výhledem na filmové plátno, pokud se před ně posadil člověk vyšší postavy. Jak známo, ve skutečném kině jsou řady sedadel stupňovitě zdvíhány.

Po první světové válce Malkus definitivně zakotvil v Gregorově ulici, kde otevřel Bio Malkus, avšak kino v příštích letech změnilo několikrát provozovatele (mimo jiné Dělnická tělovýchovná jednota) i název - Sokol, Lido-bio apod. Dnes se na tomto místě tyčí přepychový Hotel Biograf (nahlédl jsem tam, avšak drahota i prázdnota mě předem odradily), který tak upozorňuje na dávno zašlou minulost.

pisek kino Hotel biograf

Až do konce 20. let se promítaly filmy němé, k nimž hudbu obstarávala gramofonová deska, klavírista nebo v některých případech i různě velký orchestr. Archivní doklady prozrazují, že konkrétně do tohoto kina roku 1928 přibyl druhý projekční přístroj, díky čemuž odpadly dosavadní přestávky, které si vyžadovalo nasazování dalšího kotouče s filmovým pásem, roku 1931 byla instalována zvuková aparatura. Ještě v témže desetiletí však dochází k ukončení provozu, nepochybně v souvislosti s konkurencí dvou moderněji zařízených kin.

Malkus nebyl jediným zdejším kinematografickým průkopníkem. Druhým píseckým podnikatelem, který si rovněž zjednal filmařskou živnost, byl Eduard Vaněk. Také on vystřídal několik dočasných stanovišť (divadlo, sokolovna, též již zmíněná hospoda Na Štychu), než zakotvil na Fügnerově náměstí, kde otevřel kino Edison, později Orbis. Dnes na tomto místě nalezneme modlitebnu českobratrské církve evangelické. Ani toto kino nepřežilo meziválečné období.

Tehdy se písečtí diváci dočkali otevření dvou moderně vybavených sálů, speciálně již určených pro promítání filmů. V Tyršově ulici byla k tamější sokolovně přistavěna budova kina Sokol, pozdější Svět. Provoz zahájilo roku 1930 uvedením Burianovy mimořádně úspěšné komedie C. a k. polní maršálek. Na Velkém náměstí bylo zpřístupněno bio Koruna, později přejmenované na Oko.

Obě kina fungovala více než půlstoletí, do doby, než po přestavbě nábřeží byla vybudována a otevřena Portyč. Pro úplnost zbývá dodat, že od 60. let bylo v provozu ještě nekryté Letní kino, dovolující projekce 70mm filmů. Právě tam se natáčela finální "promítací" scéna z dodnes úspěšné Podskalského taškařice Trhák - poryvy vichru tam doslova rozervou projekční plochu, až poletují cáry plátna.

Taková je tedy kinematografická tradice Písku, dnes rozvíjená i přítomností filmových učilišť a pořádáním filmových akcí. Kdysi to byly Letní filmové školy, jejichž štafetu dnes převzalo Uherské Hradiště, dvakrát se tu mihnul ambiciózní Festival nad řekou. Naději na větší trvalost snad má mezinárodní festival studentských filmů.

Zdá se tedy, že ve staroslavném městě rozkládajícím se kolem stříbropěnné, kdysi zlatonosné řeky Otavy, ve městě opěvovávaném básníky a vyhledávaném filmaři (Písek a jeho okolí nalezneme ve více než třiceti českých filmech!) bují nadále vášeň pro pohyblivé obrázky. Právě filmovému obrazu Písku, byť často jen spoluvytvářel fiktivní prostor příběhem požadovaný, bude věnován další text.

pisek kino2

Foto: www.gastropruvodce.cz, www.3dlivevents.com, www.bratislava.sme.sk, www.icpisek.cz



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

GABRIELA KUBENOVÁ

výtvarnice

Kniha:


Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku

Kniha Dobrý proti severáku je moderní a vtipnou variací na epistolární román. Emmi Rothnerová chtěla přes internet zrušit předplatné časopisu Like. Kvůli překlepu ale její e-mail dostane Leo Leike. Protože Emmi mu dál posílá e-maily, upozorní ji Leo na její omyl. Začne tak nezvyklá korespondence, jakou lze vést jen s osobou naprosto neznámou. Na tenkém ostří mezi absolutním neznámem a nezávaznou intimitou se oba víc a víc sbližují, až si nakonec musí nevyhnutelně položit otázku: snesly by milostné city, které rozkvetly v e-mailech, osobní setkání? A co by se stalo, kdyby ano? Anotace ke knížce, která psala o jednom e-mailovém omylu a nastartovala neobvyklou korespondenci, mne zaujala a e-knihu jsem hned zakoupila. Opravdu mě nepustila a přehltla jsem ji přes noc, dá se to, je to pro mě velice čtivé a děj má spád. Mám ráda podobná nedorozumění i v opravdovém životě a ne jedno se mi už i přihodilo, takže jsem se do toho začetla a stala se téměř součástí knížky.Po poslední větě nastalo… no tohle? To snad nemůže být konec, to nejde, aby to takhle skončilo, to mi snad ten autor udělal schválně…. Ale bylo to tak, byl to konec, žádné další stránky, žádné další věty a dokonce ani slova nenásledovala…. Tohle se mi u málokteré knihy stane……. Ale za pár měsíců jsem objevila volné pokračování…. „Každá sedmá vlna“, neváhala jsem ani minutu, knihu zakoupila, opět v digitální podobě, ačkoli jsem totální milovník knih, které můžu otevřít a ke které můžu i přivonět, a pro mě bylo to pokračování snad ještě lepší. Takže pokud jste milovníky zamotaných životních příběhu a šťastných konců, dejte se do čtení. Daniel Glattauer (nar. 1960) pochází z Vídně, je spisovatel a novinář. Píše sloupky, soudní reportáže a fejetony. Jeho kniha Dobrý proti severáku se stala bestsellerem, v roce 2006 byla nominována na Německou knižní cenu a byla přeložena do mnoha jazyků a adaptována do podoby divadelní i rozhlasové hry. V Německu se dosud prodalo více než osm set padesát tisíc výtisků. Na přání čtenářů vyšlo pokračování Každá sedmá vlna (2009).


Hledat

Mimísek 6

Partneři

Čtěte také...

Husákovo aneb život za normalizace

200husV neděli 22. záři 2013 v 16 hodin bude na vsetínském zámku otevřená nová výstava pod názvem Husákovo aneb život za normalizace. Kdo si chce zavzpomínat na nedávnou minulost a nahlédnout do bytu z doby socialistické je na výstavu srdečně zván. Návštěvnici si...

Z archivu...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Kočičí škola Marie Zábranské

kocici skola200Jak se žije na venkovském dvoře, o tom vypráví nalezený kocourek Macík v půvabné ilustrované knížce Marie Zábranské Kočičí škola. Malířka a medailérka napsala svou první knížku o kočičím světě proto, že celý život žije s kocoury a...

Divadlo

Příběhy obyčejného šílenství

altNebo příběhy běžných dnů? Jedna z vůbec nejlepších divadelních her posledního dvacetiletí, dostalo se jí pozornosti filmové, ocenění mnoha kritiky a zejména pak ohromné divácké úspěšnosti. Žádá si znova a znova prostor na prknech “co znamenají svět”. A tentokrát...

Film

Dánská road-movie „Spi, děťátko, spi“ jde až na dřeň

detatko 200Žánr road-movie máme asi obecně spojený s nějakou americkou bláznivinou, jejíž protagonisté jsou během své cesty zahaleni nejmíň v alkoholovém oparu a mají na svědomí naprosté šílenosti. Dánský příběh, poslední z řady Severské kultovní filmy, které...