Reklama
Banner

Kastelán státního zámku Hrubý Rohozec píše scénáře k oživlým prohlídkám

Email Tisk

altZdalipak víte, že na státním zámku Hrubý Rohozec je kastelánem spisovatel? Ano, je tomu tak. Už druhým rokem se o něj stará Jiří Holub, autor tří knih pro děti a jedné pro dospělé. S jeho nástupem do zámku přišel nový vítr, otvírají se depozitáře a rozšiřují prohlídkové trasy o nové prostory. V letošním roce si například budeme moci prohlédnout přízemní lokajnu, denní místnost sloužících i s malou kuchyňkou a skladištěm kufrů. Ta kuchyňka je opravdu maličká, prostorově plnější kuchařka by se do ní sotva vešla. Hned mne napadlo, zda byla tak malá už kdysi.  „Kdepak, tahle by opravdu mohla sloužit leda trpasličí rodině, a to ještě velmi nerozvětvené.  Byla původně součástí velkého prostoru, takhle ji zmenšila až novodobá příčka. Nutno dodat, že na zámku byly ještě další dvě kuchyně. Z jedné nezbylo vůbec nic, v ní se pro návštěvníky letos otevřela zámecká kavárna, druhou rekonstruujeme a snad vám ji v příští sezoně připravíme k nahlédnutí!“ dostalo se mi fundované odpovědi.

 

Zámkem mne provázel sám pan kastelán a měla jsem tu výhodu, že jsem byla ve skupině sama. Proto jsem se mohla ptát i na věci, které se na prohlídkách nedozvíte. Další novinkou, na kterou mne upozornil, je exoticky vyhlížející pokoj velvyslance Kuna Des Fours ve druhém patře. Pan velvyslanec působil v Asii a nashromáždil za svého pobytu tam velmi slušnou sbírku orientálních exponátů. „Mnoho kusů mobiliáře prošlo restaurováním, všechny zámecké okruhy byly doplněny a obohaceny o spousty nových předmětů, prostě je tu zase i pro stálého návštěvníka na co koukat,“ usmívá se hrdě Jiří Holub.

V jednotlivých místnostech máte pocit, že z nich před chvílí někdo odešel a hodlá se zase vrátit. Jsou prostě zabydlené. Zajímalo mne, zda interiéry odpovídají někdejší skutečnosti. Dozvěděla jsem se, že předposlední majitel – hrabě Mikuláš Vladimír nechal ve třicátých letech udělat fotografie všech místností pro potřeby pojišťovny a ty jsou v současné době důležitým artefaktem při instalaci. „Pokud existují konkrétní předměty, obrazy, nábytek a známe jejich umístění, vrací se na své původní místo, ale zbývá i dost prostoru pro imaginaci. Snažíme se, aby si zde návštěvník dovedl opravdu představit, že zámek byl jen o trochu větším bytem, že nesloužil jen jako rodinné muzeum, ale že se v něm opravdu bydlelo.“

alt

Na jednom pečlivě prostřeném stole jsem zahlédla dokonce bábovku. „To je atrapa?“ ptala jsem se svého průvodce. „Kdepak. Bábovka je zaručeně čerstvá!  Někdy sice i několik měsíců, ale dokud na trase tyhle doplňky vydrží a stále dobře vypadají, nemusíme je měnit každý týden. Jsou to exponáty s láskou pečené, ať už jde o bábovku v salonu, nebo buchty v kuchyni. Ostatně, tiché návštěvnické „Mňam!“ je pro nás největší pochvalou.“

Samozřejmě jsem měla zájem vidět na vlastní oči tajemné nápisy v sklepení zámku, o kterých jsem nedávno četla v tisku. Jiří Holub mne však zklamal: „Zrovna k nápisům je cesta zapeklitě komplikovaná! Přes sto šedesát podpisů a nápisů je totiž v zámecké hladomorně, která neměla samostatný vchod, vězně do ní spouštěli, proto je dodnes přístupná jen obtížně, po spuštěném žebříku.  I proto, jak se zdá, si právě hladomorna uchová svoje tajemství jen pro badatele…“ Při představě, že mne někdo spouští do hladomorny, jsem od svého nápadu okamžitě upustila.

alt

U kávy jsme se samozřejmě dostali i k oživlým prohlídkám, které zpestřují v létě prohlídky na českých hradech a zámcích. Zeptala jsem se, zda budou na Hrubém Rohozci i letos a dostalo se mi kladné odpovědi. „První víkend v srpnu bude i letos zasvěcen návratu do dob dávno minulých, kdy se na několik dní na svoje panství vrátí původní majitelé. Návštěvníci se tak třeba osobně seznámí s panem Mikulášem a dozví se, jak se jeho zub dostal do kaple, poznají nejošklivější hraběnku, uvidí, čím se bavili malí zámečtí páni, či jak se modernizovalo technické zázemí, a třeba proč byl ze zámku vyhozen mladý vychovatel. Oživlé prohlídky zkrátka oživují dávno zesnulé – ne jako v nějakém hororu, ale jako osoby z masa a kostí, které měly naprosto stejné problémy jako dnešní ‚živoucí‘.“ Je jasné, že jsem chtěla vědět, kdo píše scénáře k těmto oživlým prohlídkám. „Kastelán má tu smůlu, že je zároveň spisovatelem, tímžto pádem mu nezbývá, než si scénáře k prohlídkám napsat sám. V současné době se potýká s novým scénářem na zářijovou Hradozámeckou noc, která po dva roky mapovala skutečnou i přibarvenou historii zámku v letech rudých šátků, karafiátů a soudružského nadšení. Letos by rád zabrousil do tajemna a nadpřirozena, které ke každému starému objektu určitě patří, ale nechte se překvapit – myslím, že bude překvapený i sám kastelán :-)!“ Po této odpovědi je jasné, že v září nesmím na zámku chybět. Jiří Holub mne opravdu velmi navnadil.

Ještě jsem se dozvěděla, že v létě se mohou neděli co neděli těšit děti na loutková představení – při špatném počasí v zadním průjezdu, při pěkném v zámeckém parku. Opět se můžeme těšit na sváteční kostýmové prohlídky, květnovou Noc zámecké kaple či zimní vánoční prohlídky. „Máme v současné době rozjednáno ještě několik folkových koncertů, bližší informace budou k vysledování na našich internetových stránkách www.hruby-rohozec.eu.“

alt


Ještě jednu věc jsem musela od Jiřího Holuba vyzvědět. Při naší prohlídce jsme narazili na dětskou hernu, která je plná krásných starých hraček. Napadlo mne okamžitě, že tady nebude jednoduché udržet malé návštěvníky za provazy. Ostatně mne samotnou hračky lákaly tak, že bych si s nimi nejradši hrála sama. „Dětská herna byla otevřena v loňské sezoně, v té letošní přibylo ještě několik dalších hraček a společenských her. To víte, že jde o místnost, kde mají průvodci plné ruce práce, aby těm nejmenším zamezili v pro ně naprosto přirozené snaze pohrát si s vystavenými předměty. Někdy se to neobejde bez slz a pištění, ale vše se snažíme zvládnout s grácií. S tímhle se prostě počítat muselo. Jsme ale moc rádi, že je o nově otevřené prostory zájem a návštěvníci se do nového křídla rádi podívají.“

Jaké jsou vlastně školní výpravy, je chování žáků a studentů pro vás inspirací, když pak rozvíjíte dialogy ve svých knihách pro děti?“ obrátila jsem se v herně na pana kastelána. Jeho odpověď byla o něco obsáhlejší, než předchozí. V každém případě souhlasím s jeho slovy skoro v každé větě: „Mno, dostávám se velmi pomalu do věku, kdy mě občas napadne takové to klasické: „To za našeho mládí…“ Přiznávám bez mučení, že někdy je to trochu těžší – dnešní rozvolněná výchova a důraz na sebevědomí přivádějí lidi od památek občas k nervovému kolapsu. Osobně si stále stojím za názorem, že jedna facka občas zmůže víc, než celodenní vysvětlování, proč se tohle a támhleto nemůže – a za svým názorem si stojím. Za život jsem jich schytal docela dost a dodnes vím, že to nikdy nebylo jen tak z nějakého rozmaru. Návštěvníky samozřejmě nefackujeme! :-) Ale když se pak marně snažíme rodičům vysvětlit, že musí svou milou ratolest utišit, udržet před provazem, vytáhnout z pod stolu, sundat z lustru, či mu vyrvat porcelánovou konvičku z ruky, často ještě dostaneme vynadáno, že co si to dovolujeme, že narušujeme zdravý vývoj a osobní rozvoj ratolesti – ale ruku na srdce, jsou místa, kde zkrátka nějaká pravidla platí a to bez diskuze. Samozřejmě se snažíme k dětským skupinám přistupovat jinak, zabavit je a zaujmout, to se ale podstatně hůř provozuje na klasických prohlídkách, kde jsou i dospělí, které občas zajímá něco jiného, než kam princezna chodila na záchod.“

Je jasné, že jsem se musela zeptat: „Jaký jste byl vy – bavilo vás prohlížet si historické expozice nebo jste radši lítal po parku?“ po mé otázce se Jiří Holub nejdřív rozesmál a pak spustil: „O tom bych právě raději pomlčel! Samozřejmě, že jsem zlobil, klouzal se v pantoflích, tahal za provazy a málokdy viděl víc, než polovinu trasy, protože se vždycky ozvalo takové to: ‚Tak a tohle už vážně stačilo, chlapečku!‘ A už jsem byl s tátou nebo mámou venku – dodneška mě nikdo nepřesvědčil, že jsem tuhle práci nakonec nedostal za trest, abych viděl, jaké to je, když se někdo v zámku chová, jako jsem se choval já. Ale kdyby to ten, kdo mě tímhle trestá, četl, nebo jste s ním mluvili, tak mu prosím řekněte, že už to vím, a že už mi to dál vracet nemusí.“

alt

A jaký je návštěvník Jiří Holub dneska?“ nedalo mi. Opět zazněl veselý smích a po něm jsem se dozvěděla následující. „Dneska? Dneska je to snad ještě horší,“ rozesmál se vesele. „Hrozně rád navštěvuju cizí hrady a zámky, vůbec ne kvůli vybavení a historii, ale kvůli průvodcům. Zvrhle říkám: čím horší průvodce, tím větší zážitek. Moc mě baví nedokonalost a neskutečně si užívám to, nad čím ostatní kroutí hlavou, protáčejí oči a nasupeně vrčí. A když ještě přibydou perličky ve stylu: ‚Na skříni vidíme inverzi, renesanční grafiti na věži, gotickou truhlu z osmnáctého století či obrazy malované technikou, že se na vás dívají,‘ hýkám blahem a jsem u vytržení! Takže, prosím, ty rádoby poučné věci, à la ‚mlaťte své dítě, dokud je čas‘ radši nepište a začneme znovu, ano?“


Naše prohlídka zámkem skončila. A pak mne napadlo se zeptat na poslední knihu Jiřího Holuba. Zajímalo mne, jaké jsou ohlasy na jeho nejrozpustilejší dílo. „Mstivá Soňa boduje! Na všech frontách,“ spustil zvesela. „U dětí i u dospělých. Jedni ji milují, druzí ji nenávidí. Jsem provokatér a v tom je Soňa můj prozatímní mistrovský kousek.  Mám tu knížku rád pro její rozpustilost, neuvěřitelnost a spontánnost, kterou vyzařuje. Miluji dospěláky, kteří ji přečetli jedním dechem sobě i těm malým, a kteří mi pak napíšou: ‚Holube! Už v životě nemůžu číst žádnou tvojí knížku mým dětem!  Dneska jsem musela do školy, protože ten náš blboun dal učitelce na židli napínáček! Odkud to asi má?‘ A já toho malýho syčáka musím obdivovat a vždycky si vzpomenu na doktora Vlacha ze Saturnina, který říká: ‚Jsou lidé, co si to ani nepředstaví, pak ti, co se představou, že by to jednou udělali, baví, a pak ti, co to udělají!‘ Dozvěděl jsem se dokonce, že Soňa na některých školách připravující mladé pedagogy do života, patří mezi knížky, před kterými je varují, nebo jim je zakazují. Naopak! Milí budoucí kantoři. Čtěte Soňu, připraví vás na těžký úděl pedagoga!!!“ zakončil veselou výzvou s očima plnýma smíchu své nadšené vykládání o své knize Jiří Holub – spisovatel a kastelán.

alt

Zámek Hrubý Rohozec opravdu stojí za vidění – proč? Je v pěkném parku, má krásné interiéry, provází na něm spisovatel a v právě otevřené zámecké kavárně si brzy budete moci koupit i jeho knížky, které vám Jiří Holub velmi rád podepíše. No, nejsou to krásná lákadla?

Zdroj foto: Jiří Holub


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA ŠŤASTNÁ

PR manažer a fundraiser v neziskové organizaci

Kniha:


JIŘÍ HOLUB - PROSTĚ NA MĚ ZAPOMNĚLI

Prošla mi rukama dlouhá řada knih, rozhodně desítky, ne-li pár stovek. Ale na první místo jednoznačně stavím tenkou knihu z pera Jiřího Holuba s názvem Prostě na mě zapomněli. Vydalo ji JaS nakladatelství, s.r.o. v roce 2015. Dlouho mi trvalo, než jsem ji vstřebala. Při čtení jsem se stala osmiletou Klárkou a žila její příběh. V létě roku 1945 jsem opustila Prahu a s rodiči a malým bratříčkem zamířila do staré vyrabované sudetské vesnice Svatý Wolfgang. Na tatínka tady čekalo slušně placené místo v kaolínce, maminka se těšila na život hospodyňky. Okamžitě jsem si zamilovala hory a okolí kolem domu, a protože jsem zvědavá a lačná po dobrodružství, vydávala jsem se, navzdory maminčiným zákazům, dál od domu. Při jedné cestě na maliny, jsem potkala Helgu - starou, otrhanou, vyhladovělou, ale přátelskou a vděčnou ženu, která tady vyrostla, starala se o svoji rodinu, vychovala děti a pak najednou zůstala úplně sama. Všichni ji opustili a jí zbyl jen smutek, trápení a obrovská bolest. A do té její beznadějné samoty jsem přišla já – malá holka bez předsudků, nechápající podlost a touhu po pomstě. Helga tak byla vytržena ze své beznadějné letargie a i přes to, že se zprvu bránila otevřít ta dávno zavřená dvířka do zraněné duše, nakonec pustila ven všechno, co ji trápilo, čím prošla a co ji zlomilo. Opustila svoji hrůznou minulost a otevřela svoje bolavé srdce. Díky mně už nebyla jen ta, na kterou jednoho děsivého dne ve vesnici všichni zapomněli. Na jedné straně to bylo velmi smutné, na straně druhé to ale vedlo k záchraně jejího života….

Jiří Holub mě vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i popisem. Úplně zřetelně jsem cítila emoce. Radost vystřídal strach, který mi ježil chloupky na rukách, byla jsem blažená, ale taky mě píchalo u srdce, když Helga vyprávěla o tom, co viděla a zažila. Měla jsem vztek a zlost a nakonec jsem si poplakala.

Banner

Partneři

Čtěte také...

O rudolfománii a jiných věcech

200rudJak se to stalo, že osoba Rudolfa II. na nás útočí ze všech stran? Pomáhá prodávat krušovické pivo, je lákadlem na nejrůznější spotřební zboží, dočkali jsme se i reprezentační módní přehlídky inspirované dobou Rudolfa II. , informace o ne tak zcela dávn...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Křížem krážem po Miláně s šik průvodcem

Sik po milansku 200Čas dovolených je v plném proudu a lákavé brožury cestovních kanceláří svádějí nejednoho dobrodruha ke koupi zájezdu snů. Avšak fotografie křičící všemi barvami nedokáží nadšeným cestovatelům podat ucelenější obrázek o dané destina...

Úniková hra Faust vás vtáhne do mystické historie

faust200Únikovou hru Faust si můžete užít v prostoru Enigma Prague (Svornosti 18, Praha 5-Smíchov). Koncipována je tak, aby si hráči nejenom „zahráli“, ale dozvěděli se i něco z jednoho z nejstarších českých a pražských mytologických příběhů.

...
Dětský festival vstoupil do další padesátky
ImageV těchto dnech probíhá ve Zlíně již 51. Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež Zlín Film Festival. Do další „životní“ padesátky vstoupil festival s novým logem i názvem - Zlín Film Festiv...
Devítka jazzových skladeb pro klidný poslech

altAlbum Scent of Soil je výsledkem spolupráce norské jazzové zpěvačky Kirsti Huke a saxofonisty Tore Brunborga. Oba tito hudebníci patří mezi stálice norské jazzové scény, Scent of Soil je však p...