Život bavorské princezny, matky císaře Františka Josefa I., zdaleka nebyl tak jak jednoznačný, jak se na první pohled může zdát. Dcera prvního bavorského krále, který svým až pedantským přístupem ke svým dvanácti dětem ze dvou manželství zanechal na výchově Žofie stopy a ovlivnil i její další život. V dobách, kdy narozené dívky byly pro rodinu zátěží, se jich snažili otcové co nejdříve zbavit a pokud možná je zabezpečit tím nejvýhodnějším sňatkem. To bylo důležité i pro bavorského krále a tak obracel svou pozornost k získání císaře, nebo alespoň krále za manžela pro své dcery už v jejich dětském věku. Dceru z prvního manželství Karolínu Augustu provdal za rakouského císaře Františka jako jeho čtvrtou manželku. Když byla provdána i Marie Anna (dvojče Žofie) za saského krále, začal otec vybírat ženicha i pro Žofii. Dohodnul pro ni sňatek s Františkem Karlem, nevlastním synem císařovny Karolíny Augusty a tedy i nevlastní sestry Žofie. Devatenáctiletá Žofie energická, inteligentní, hezká a veselá dívka měla nejen přísnou výchovu svého otce, ale také silné náboženské cítění. Zajímalo ji vše, hodně četla, zajímala se o politiku a byla velmi ctižádostivá. Věděla o omezených duševních schopnostech svého nastávajícího manžela a do sňatku se ji nechtělo, zejména když se poprvé přijel představit. Bylo veřejným tajemstvím, že budoucí následník trůnu Ferdinand, jeho bratr, je na tom zdravotně ještě hůře a tak habsburská koruna Žofii lákala. Sňatek byl uzavřen v listopadu 1824.
Počátky života ve Vídni
Vídní a s císařským dvorem, byla Žofie okouzlena a Vídeň i dvůr byly okouzleny jí. Když poznala všechny své nové švagry a švagrové usoudila, že nedopadla zas tak nejhůře. Její zamilovaný manžel se také netajil tím, že jediné co ho v životě zajímá je lov a denní projížďky po městě. Rozhodla se, že tam prostě bude šťastná. Měla velmi úzký vztah se svou matkou, se kterou si čile dopisovala a přiznávala, že ač se jí tam líbí, zejména možnost návštěv divadel, ktera milovala, přece jen se jí stále stýská po domově. Dvůr od ní očekával brzké narození potomka a když v její přítomnosti postihl Ferdinanda epileptický záchvat, pochopila také to, že pokračování dynastie závisí na její schopnosti rodit děti. Byla si vědoma i toho, že za neplodnost je vždy odpovědna jen žena, takže pokud nebude mít děti, stane se z ní bezvýznamná osoba, která může být od dvora i zapuzena. Pětkrát její těhotenství brzy skončilo a ona trpělivě snášela všechna tehdejší lékařská doporučení i zaručené domácí prostředky. Jezdila do lázní a vyzkoušela i novinku, posilující solné lázně i Ischlu. Šesté těhotenství strávila na doporučení lékařů prakticky na lůžku. Vyčerpávající porod, u kterého se dlouho nevědělo, zda matka a dítě přežijí, dopadl nakonec úspěšně. Narodil se zdravý syn František (1830-1916), o kterém se předpokládalo, že jednou může usednout na habsburský trůn. Ze Žofie se stala pyšná matka, kterou trápilo vědomí, že i její syn může být postižen habsburským prokletím. Trápil jí i sňatek Ferdinanda, protože jeho děti by odsunuly jejího syna na vedlejší kolej. Okolí se však k její radosti k synovi chovalo tak, jak se sluší chovat se k budoucímu následníku trůnu. Jak malý Franci rostl, začal si velmi dobře rozumět s dědečkem a jejich společným zájmem byla armáda. Žofie byla opět těhotná, ale již rady lékařů neposlouchala a žila naprosto normálním životem. Porod proběhl tentokrát rychle, bez problémů a syn dostal jméno Ferdinand Maxmilián (1832-1867). Ten neměl viditelné habsburské znaky na svém těle, což zavdalo příčinu k tvrzení zlým jazykům, že otcem je jeho strýc, vévoda Zákupský (syn Marie Luisy s Napoleonem), který k Žofii přilnul s neskrývanou platonickou láskou pubertálního věku. I další porod byl bez komplikací a třetí syn dostal jméno Karel Ludvík (1833-1896). V krátké době opět otěhotněla, ale o tohoto syna přišla. Žofie měla velmi dobré vztahy s císařem a jeho smrt (1835) se jí velmi dotkla. V té době byla opět těhotná a přivedla na svět svou první dceru Marii Annu Karolínu (1835-1840). Poslední dítě byl opět syn, Ludvík Viktor (1842-1919), který pro ni znamenal náhradu za dceru, která zdědila habsburské prokletí a zemřela při epileptickém záchvatu a také byl jí i útěchou za zemřelou milovanou matku.
Výchova dětí
Žofie všechny své děti milovala a odloučení od nich nesla velmi těžce. Byla ale přísnou matkou, která velmi dbala na jejich vzdělání a nic neponechala náhodě. Pečlivě pro ně vybírala vychovatele a ještě přísnější byla na učitele. Zúčastňovala se i vyučovacích hodin a neustále učitele kontrolovala. Důraz kladla zejména na výuku historie a náboženství. Nejvíce jí ležela na srdci výchova nejstaršího syna, budoucího panovníka. Na mladého chlapce kladla vysoké nároky a ten, aby maminku nezarmoutil, bez protestů dělal vše, co se od něho žádalo. S přibývajícím věkem se nároky a počet vyučovacích hodin stále rozšiřoval a jeho organismus byl víc jak přetěžován. Vše mohl překonávat jen silou své vypěstované vůle, neustálou pílí a neustálou starostí, aby matce působil jen radost. I když ho velmi milovala, vyrostl z něho jen pracující stroj bez citu. S Maxe naopak vyrostl lehkomyslný mladík s bujnou fantazií a i když v dětství mezi ním a starším bratrem byly velmi přátelské vztahy, později svému bratrovi císařský titul záviděl.
To bylo hlavní příčinou, že se pustil do dobrodružného podniku na získání titulu císaře v Mexiku. Žofie nejprve vítala rozšíření monarchie až na daleký kontinent, ale byla si vědoma všech nesnází bez důležitého spojenectví s Francouzským císařstvím a tento krok mu marně rozmlouvala.
Nesplněné tajné přání
Po smrti císaře Františka, Žofie doufala, že to bude její manžel, kdo nastoupí na trůn. Ale nástupcem se stal prvorozený syn, nemocný Ferdinand. Politická situace se v té době v Evropě vyostřovala, revoluční nálada francouzského povstání v roce 1848 pomalu pronikala i území habsburské monarchie. Žofie se snažila získat trůn pro svého syna a získala pro tuto myšlenku i svou nevlastní sestru císařovnu. Ferdinand nechtěl abdikovat a také Žofiin doposud poslušný manžel, náhle projevil nečekanou samostatnost a svého legitimního nároku se nechtěl zříci. Žofie stále naléhala, přestože tím se musela rozloučit se svým snem, stát se císařovnou. Ale věděla, že na svého poslušného syna bude mít větší vliv, než na manžela. Císař Ferdinand abdikoval v Olomouci a předal trůn synovi svého bratra, osmnáctiletému Františku, který vládl jako František Josef I. Žofie prožívala nejšťastnější chvíle svého života a veškeré své znalosti a schopnosti věnovala tomu, aby mu v začátcích pomohla. Na jedné straně byla hrdá na svého syna, na druhé se bála o jeho osud. Získala pro něho důležitého a mocného spojence ruského cara, se kterým se seznámila a který na ni učinil velký dojem. Pro Čechy bylo příjemným zjištěním, že nový panovník mluví i česky, Maďaři nesouhlasili s tím, že se to událo bez nich a chopili se zbraní. Rakouskou armádu vytlačili až k Bratislavě a mladý císař byl nucen požádat ruského cara o pomoc. Povstání bylo velmi krvavě potlačeno, i když přátelé i ruský car vyzývali ke shovívavosti. Františku Josefovi to Maďaři nikdy neodpustili, jen Žofie byla spokojená a začala diskrétněji ovlivňovat názor svého syna nejen v domácí, ale i v zahraniční politice. Atentát na jejího syna maďarským tovaryšem, její už tak protiuherské smýšlení ještě utvrdil. On sice byl za její rady vděčný, ale pod nepřiznaným strachem z matky. Stále chtěl a byl ten hodný, poslušný chlapec z dětství.
První zklamání
Žofie se v zájmu zachování dynastie rozhodla svého syna oženit. Neustále mu připomínala, že on je ta skvělá partie, o citu se s ním nikdy nemluvilo. Jakmile Žofie zjistila jen náznak jeho přízně k některé dívce, okamžitě našla řešení, aby dívka byla uklizena z jeho dosahu. Nejprve se snažila získat pruskou princeznu, což by vyřešilo mocenské zájmy říše. Když tam neuspěla, obrátila pozornost na německé země, nakonec se dohodla s Bavorskem i když tam vládl pouze vévoda. Ale jeho manželkou byla její sestra Ludovika, a ačkoliv pro Žofii to byla jen druhá garnitura, na sňatku s její nejstarší dcerou se dohodly. Pro jistotu muže z tohoto spolčení raději vynechaly a připravily plány v naprosté tajnosti. Ludovika jako správná matka vzala na setkání i svou mladší dceru Alžbětu, co kdyby se i pro ni tam našla vhodná partie. Patnáctiletá Sisi, jak jí doma říkali, upoutala pozornost nejen Žofie, ale hlavně císaře. Bez ohledu na přání své matky si vybral právě jí za svou nevěstu. Žofie sice byla ráda, že vidí svého syna tak šťastného, ale bylo to jen jeho rozhodnutí a to jí dost vadilo.
Druhé zklamání
Po příchodu Sisi do Vídně vznikl nesourodý trojúhelník- mladá žena, žárlivá tchýně a mladý muž. Nelze upřít Žofii snahu vychovat novou císařovnu, ale použití stejných výchovných metod, které uplatňovala na svém synovi, se nejen minulo účinkem, ale naopak vztahy mezi nimi se ještě více přiostřily. Lehké to neměl ani muž mezi nimi. Nedokázal, a ani to vzhledem ke své výchově a vztahu ke své matce neuměl, se rozhodnout, na kterou stranu se má přiklonit a ocitl se tak ve dvojím ohni. Žofie byla zvyklá poroučet a být na prvním místě na císařském dvoře. Již dávno se zbavila své sestry, císařovny vdovy a předpokládala, že mladá dívka bude stejně tvárná jako její syn. Ale Sisi byla jiná i její výchova byla odlišná, nebyla vychovávaná pro tento osud. Ona nechtěla být císařovnou, ale chtěla milujícího muže. Žofie nečekala, že se ji nepodaří zlomit hrdost této mladičké dívky. Pro Sisi ona byla přísná, bigotní a konzervativní matrona, jejíž výchovný systém měl na ni opačný dopad. Snaze vychovat z ní císařovnu se bránila různými provokacemi, odmítáním a nakonec různými chorobami z neustálého psychického vypětí.
Pro Žofii to byla nevyzrálá osoba, která nedokáže vychovávat své děti, a proto je začala vychovávat sama. Sisi se nejprve tomu bránila, nakonec zjistila, že manžel souhlasí se svou matkou a začala to řešit odjezdy z Vídně. Tím se svým dětem odcizila, ale byla to Žofie, která její nepřítomnost u dětí vždy omlouvala. Pouze jednou se stalo, že Sisi napsala Žofii omluvný dopis za své chování. Bylo to v době, kdy byla na smrt nemocná a nevěřila ve své uzdravení. Jakmile se uzdravila, vše se vracelo do starých kolejí s tím rozdílem, že Sisi časem získávala nad Žofii navrch. Vracela ji všechna příkoří, která ona od ní musela vytrpět. Byla to právě Sisi, kdo pomohl Uhersku k vyrovnání s Rakouskem, které Žofie tak nenáviděla. Poslední své dítě již mohla Sisi vychovávat sama. Žofie neměla sil se bránit, mohla dělat ústupky pro štěstí svého syna, ale ne vůči dynastii.
Závěrečná léta
Uzavřený dualismus s Uherskem, zastřelený syn Maxmilián v Mexiku byly rány, ze kterých se už nikdy nevzpamatovala. Nebyl nikdo, kdo by ji utěšil a tak se stále více obracela k náboženství. Dění v rodině pozorovala již jen v povzdálí, ale stále byla pevným bodem v soudržnosti celé rodiny. Přestože i její politický vliv slábl, ovlivňovala svého syna stále a o politiku se zajímala. Četla pravidelně noviny, které nebyly sice příliš nakloněny monarchií, ale mohla si sama z nich udělat přehled o dění doma i cizině. Pruské vítězství nad Francii ji přivedlo až k zoufalství, přestože Francii obviňovala ze smrti svého syna. Přála si německou císařskou korunu a rozšíření habsburské říše pro svého syna, ne pro Prusko. Politická situace se v Evropě měnila a císař byl nucen zrušit Konkordát, který ona tak pečlivě střežila, čímž přišla i o zbytek své moci. Měla svou představu o světě a věřila, že za pomocí církve toho dosáhne. Vždy trvala nad nadřazenosti císaře a jeho rodiny, protože císař byl dosazen z vůle Boží. Její silná klerikální výchova z dětství jí nedovolila rozumět změnám ve světě a odsoudila ji dál žít v předsudcích staré doby. Zemřela v roce 1872 a zejména pro syna to byla velmi těžká rána, odešel jeho nejvěrnější spojenec. Odešla jako symbol starých časů a zanechala svého syna deprimovaného, nepřístupného a nedůvěřivého introverta jeho dalšímu osudu.
Zůstala po ní rozsáhlá korespondence a množství deníků, ale jen několika badatelům bylo dovoleno do nich nahlédnout a hledat v nich odpověď na otázku, zda se Žofie přímo podílela na důležitých okamžicích monarchie. Avšak o její účasti na politickém dění se nic nedozvěděli. A jaká vlastně Žofie byla?
Sama na to odpovídá slovy:
„Ti, kteří mě znají, bohužel nevytvářejí dějiny. A je nepříjemné pomyslet na to, že zlá pomluva trvá až za hrob“.
Pramen: Holler Gerd „Žofie, matka Františka Josefa I“
Citát: Erdoody H. „Fast Hundert Jahre Ebenserinnerungen“, str.102
Foto: Arcivévodkyně Žofie; litografie Josepha Kriehubera, 1836 (foto: Peter Geymayer, zdroj: cs.wikipedia.org)
| < Předchozí | Další > |
|---|
Nejnovější články:
- Stane se Nákladové nádraží Žižkov kulturní památkou?
- Dramatické finále Egypta za vlády Ptolemaiovců
- Noc kostelů 2011
- Rožmberská výstava ve Valdštejnské jízdárně
- Mumie v Náprstkově muzeu
Starší články:
- Pražská Štvanice
- Historie znovuožívá v Jeseníku
- Konec Terakotové armády v Brně se blíží, nenechte si ji ujít!
- Ústecká mozaika
- HISTORIE ZVONŮ
