Reklama
Banner
Banner

Jak naše pradědečky a prababičky vábily pohyblivé obrázky

Email Tisk

kinematografie 200Sotva bychom dnes nalezli pamětníka, jenž by na základě vlastní zkušenosti dosvědčil, jak vyhlíželo promítání filmů před první světovou válkou, jaký vztah se k nim tehdy prosazoval a z čeho všeho byly pohyblivé obrázky, samozřejmě černobílé a němé, obviňovány. Nezbývá tudíž dnešním badatelům nic jiného než se trpělivě ponořit do studia archivních záznamů českých, rakouských i německých, dobového tisku a dalších materiálů, chtějí-li vniknout do vnímání filmového média v časech, kdy stále bylo považováno za pouťovou atrakci, která své diváky spíše kazí, než že by je zušlechťovala a povznášela. Přesně to načrtává Ivan Klimeš v 15 původně samostatných studiích, nyní shrnutých do knihy nazvané jednoduše - Kinematograf!

Je jistě záslužné, že texty vyšly takto shrnuty do jednoho svazu, protože jejich původní vydání (ať již časopisecká nebo ve sbornících) jsou dílem omezeně dostupná, dílem téměř neznámá, protože málokdo se s nimi mohl seznámit. Přitom autor zjišťuje leckteré svérázné libůstky: třeba tu, že promítači, ručně točící klikou u projekčního přístroje, nejen mohli, ale dokonce museli zrychlovat či zpomalovat promítání. Dokonce se dochovaly přesné písemné pokyny.

Klimeš probírá ledasco - zastavuje se u hudebního i verbálního doprovodu (jdou doloženy případy, kdy uváděný snímek byl doprovázen vysvětlováním a komentováním děje), zkoumá členění filmu do jednotlivých aktů, dějství či jednání, v čemž lze spatřovat vliv právě takto rozvržených dramat (a kupříkladu italské filmy metráže jsou podnes rozdělovány do dvou přestávkou oddělených částí).

Všímá si reklamy a propagace, majících nalákat ani ne tak diváky jako majitele kin. Nechybějí ani reprodukce dobových plakátů a seznamy nabízených děl, mezi nimiž lze dohledat i pikantní "pařížské" historky erotického rázu. Nepředstavujme si však nějaké pornografie v dnešním pojetí - asi bychom se podivili, co před sto lety vzbuzovalo pohoršení: stačilo pouhé obnažení ženského těla, ať již v důvodu koupele nebo sezení modelky u malíře.

Ostatně všelicí umravňovatelé, zejména pak ti nábožensky horliví (aniž rozhodovalo, zda se považovali za protestanty nebo katolíky), soustavně upozorňovali, že filmy kazí mravy, vybízejí k nápodobě neřádného chování a především svádí nezkušenou mládež na scestí. Mládež se během promítání bezuzdně směje, fandí záporným hrdinům a dokonce se jako oni chová. Při čtení studie věnované tomuto tématu (příznačně nazvané Děti v brlohu), naplněné obšírnými úryvky z dobového tisku, si snadno uvědomíme, jak se vznášené argumenty podobají tvrzením novodobých mravokárců, že film a televize ohrožují mravní výchovu, ať již násilnostmi nebo sexem.

Mezi tehdejšími rozhorlenci nalezneme i známá jména, třeba Petra Zenkla, pozdějšího antikomunistického politika. Obecně lze ovšem tvrdit, že tehdy uznávané osobnosti zejména z uměnovědného okruhu se vůči filmu, šířícímu podle nich primitivní nejapnosti, vymezovaly negativně, stačí jmenovat významného divadelního kritika Jindřicha Vodáka. Ale není vyloučeno, že podezíravost vychovatelů, učitelů a koneckonců rovněž úřadů byla notně zveličená.

Stačí se začíst do jen málo pozdějšího spisku Študáci a kantoři: profesor Jaroslav Žák ve svém humorně nadsazeném vyprávění tvrdí, že mládež (přinejmenším středoškolská) by o pochybnou podívanou žádný zájem neprojevila, ale v okamžiku, kdy byl vyřčen ředitelský zákaz, považovala průnik na zapovězené představení za věc stavovské cti. Avšak přehlížení, ba opovrhování vytrvale přežívalo - vždyť ještě v prvorepublikové Československé vlastivědě je film odbyt několika řádky jako pouhá technická hračka.

Ivan Klimeš zpracoval také monografické náčrty, vztahující se k raným filmařským aktivitám několika umělců (František Langer, Gustav Machatý), k tupě vlasteneckým produktům právě vzniklé republiky, případně se dotýká konkrétního filmu (jmenovitě přepisu Máchových Cikánů z roku 1921) nebo zamýšleného kolektivního německého projektu (sbírka libret v knize Kinobuch), na němž se podílel rovněž již zmíněný Langer. A samozřejmě nechybí ani stať o úspěšném startu národní kinematografie na pražské výstavě architektury a inženýrství roku 1898. Jan Kříženecký tam v pavilónu Český kinematograf předváděl vlastnoručně natočené snímky hrané i dokumentární. Některé se i zachovaly...

Co ještě podotknout ke knize samotné? Přináší v lecčems objevný pohled na začátky filmového podnikání a jeho ohlasy. Ale stejně jako další publikace (například Szczepanikovy Konzervy se slovy) skládá pouhé střípky do obrazu celkových dějin, na které už více než půlstoletí marně čekáme - práce na nich započaly po znovuzaložení Filmového ústavu v roce 1963, ale nikdy nepřesáhly rozměr pouhých tezí, vzápětí zavržených. Dvojmocný docent Ivan Klimeš, souběžně vědecký pracovník v oddělení výzkumu Národního filmového archivu i vedoucí katedry filmových studií na Filozofické fakultě UK, by snad mohl konečně zaštítit kutání na historii české (československé) kinematografie. Jinak po něm zbude jen několik roztroušených článků...

kinematografie

Ivan Klimeš: Kinematograf! Věnec studií o raném filmu
Vydala nakladatelství Casablanca a Národní filmový archiv, Praha 2014. 256 stran.

Hodnocení: 90%

Foto: kniha


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

JANA SEMELKOVÁ

šéfredaktorka týdeníku Naše rodina a jednatelka JaS nakladatelství, s.r.o

Kniha:


knihy od JIŘÍHO HOLUBA, FREDERIKA BACKMANA

Je velice těžké z řady knížek, které kolem mne jsou, vybrat jedinou. Miluji knihy Jiřího Holuba a v poslední době jsem se zcela nepokrytě zamilovala do románů Frederika Backmana. Poměrně mladý Švéd dokonale ve svých příbězích vystihuje myšlení zkušených lidí, kteří jsou ve světě upřednostňujícím mládí najednou ztraceni. Mají pocit, že je už nikdo nepotřebuje, jenže se ukáže pravý opak. Tedy Muž jménem Ove vás zprvu naštve, vrátíte se k němu a nakonec ho budete milovat. Kniha Tady byla Britt-Marie ukáže, jak se postavit nepřízni osudu. Stanete se fanoušky fotbalu a uklízení, ani nebudete vědět jak. V té třetí – Babička pozdravuje a omlouvá se – prožijete dobrodružnou cestu malé dívenky za jakýmsi pokladem. Připravila ji pro ni umírající babička a vlastně jí pomohla vyrovnat se se smrtí. Tři krásné příběhy se vyznačují laskavým humorem i sžíravou ironií, jsou plné života a víry, že to s námi, lidmi, není úplně špatné… Moje tipy tedy zní: cokoli od Holuba nebo Backmana a nebudete litovat.

Banner

Partneři

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Lauritzi, otevři oči!


klapky perexZavírat oči před zjevnými věcmi nebo strkat hlavu do písku jako pštros – to je špatná vlastnost. Ale pro koho je to horší - pro toho, kdo má klapky na očích, nebo pro ty, kteří s takovou osobou musí žít? Jan Guillou přichází s dalším dílem...

Jubilejní MIME FEST uctí památku Borise Hybnera

mime 200Už pátý ročník populárního mezinárodního festivalu MIME FEST se koná od 12. do 17. září ve východočeské Poličce. Přední umělci z různých koutů světa i domácí špička mezi klauny, mimy či akrobaty předvedou svá nejlepší představení a zároveň předají zkuše...

20 let Projektu100

projekt pernyden perexProjekt 100 byl poprvé uveden do českých kin v roce 1995. Dnes již slaví 20-té výročí. Za jeho působení bylo do kiny uvedeno 179 filmů a vidělo je přes 800 tisíc diváků. 

Pátý ročník festivalu Hudbou pro UNICEF se chlubí hvězdným obsazením

hudbou pro unicef 200Příjemnou zábavu a zároveň příležitost pomoci potřebným nabízí pátý ročník charitativního multižánrového hudebního festivalu Hudbou pro UNICEF.

...