Banner

Jak naše pradědečky a prababičky vábily pohyblivé obrázky

Email Tisk

kinematografie 200Sotva bychom dnes nalezli pamětníka, jenž by na základě vlastní zkušenosti dosvědčil, jak vyhlíželo promítání filmů před první světovou válkou, jaký vztah se k nim tehdy prosazoval a z čeho všeho byly pohyblivé obrázky, samozřejmě černobílé a němé, obviňovány. Nezbývá tudíž dnešním badatelům nic jiného než se trpělivě ponořit do studia archivních záznamů českých, rakouských i německých, dobového tisku a dalších materiálů, chtějí-li vniknout do vnímání filmového média v časech, kdy stále bylo považováno za pouťovou atrakci, která své diváky spíše kazí, než že by je zušlechťovala a povznášela. Přesně to načrtává Ivan Klimeš v 15 původně samostatných studiích, nyní shrnutých do knihy nazvané jednoduše - Kinematograf!

Je jistě záslužné, že texty vyšly takto shrnuty do jednoho svazu, protože jejich původní vydání (ať již časopisecká nebo ve sbornících) jsou dílem omezeně dostupná, dílem téměř neznámá, protože málokdo se s nimi mohl seznámit. Přitom autor zjišťuje leckteré svérázné libůstky: třeba tu, že promítači, ručně točící klikou u projekčního přístroje, nejen mohli, ale dokonce museli zrychlovat či zpomalovat promítání. Dokonce se dochovaly přesné písemné pokyny.

Klimeš probírá ledasco - zastavuje se u hudebního i verbálního doprovodu (jdou doloženy případy, kdy uváděný snímek byl doprovázen vysvětlováním a komentováním děje), zkoumá členění filmu do jednotlivých aktů, dějství či jednání, v čemž lze spatřovat vliv právě takto rozvržených dramat (a kupříkladu italské filmy metráže jsou podnes rozdělovány do dvou přestávkou oddělených částí).

Všímá si reklamy a propagace, majících nalákat ani ne tak diváky jako majitele kin. Nechybějí ani reprodukce dobových plakátů a seznamy nabízených děl, mezi nimiž lze dohledat i pikantní "pařížské" historky erotického rázu. Nepředstavujme si však nějaké pornografie v dnešním pojetí - asi bychom se podivili, co před sto lety vzbuzovalo pohoršení: stačilo pouhé obnažení ženského těla, ať již v důvodu koupele nebo sezení modelky u malíře.

Ostatně všelicí umravňovatelé, zejména pak ti nábožensky horliví (aniž rozhodovalo, zda se považovali za protestanty nebo katolíky), soustavně upozorňovali, že filmy kazí mravy, vybízejí k nápodobě neřádného chování a především svádí nezkušenou mládež na scestí. Mládež se během promítání bezuzdně směje, fandí záporným hrdinům a dokonce se jako oni chová. Při čtení studie věnované tomuto tématu (příznačně nazvané Děti v brlohu), naplněné obšírnými úryvky z dobového tisku, si snadno uvědomíme, jak se vznášené argumenty podobají tvrzením novodobých mravokárců, že film a televize ohrožují mravní výchovu, ať již násilnostmi nebo sexem.

Mezi tehdejšími rozhorlenci nalezneme i známá jména, třeba Petra Zenkla, pozdějšího antikomunistického politika. Obecně lze ovšem tvrdit, že tehdy uznávané osobnosti zejména z uměnovědného okruhu se vůči filmu, šířícímu podle nich primitivní nejapnosti, vymezovaly negativně, stačí jmenovat významného divadelního kritika Jindřicha Vodáka. Ale není vyloučeno, že podezíravost vychovatelů, učitelů a koneckonců rovněž úřadů byla notně zveličená.

Stačí se začíst do jen málo pozdějšího spisku Študáci a kantoři: profesor Jaroslav Žák ve svém humorně nadsazeném vyprávění tvrdí, že mládež (přinejmenším středoškolská) by o pochybnou podívanou žádný zájem neprojevila, ale v okamžiku, kdy byl vyřčen ředitelský zákaz, považovala průnik na zapovězené představení za věc stavovské cti. Avšak přehlížení, ba opovrhování vytrvale přežívalo - vždyť ještě v prvorepublikové Československé vlastivědě je film odbyt několika řádky jako pouhá technická hračka.

Ivan Klimeš zpracoval také monografické náčrty, vztahující se k raným filmařským aktivitám několika umělců (František Langer, Gustav Machatý), k tupě vlasteneckým produktům právě vzniklé republiky, případně se dotýká konkrétního filmu (jmenovitě přepisu Máchových Cikánů z roku 1921) nebo zamýšleného kolektivního německého projektu (sbírka libret v knize Kinobuch), na němž se podílel rovněž již zmíněný Langer. A samozřejmě nechybí ani stať o úspěšném startu národní kinematografie na pražské výstavě architektury a inženýrství roku 1898. Jan Kříženecký tam v pavilónu Český kinematograf předváděl vlastnoručně natočené snímky hrané i dokumentární. Některé se i zachovaly...

Co ještě podotknout ke knize samotné? Přináší v lecčems objevný pohled na začátky filmového podnikání a jeho ohlasy. Ale stejně jako další publikace (například Szczepanikovy Konzervy se slovy) skládá pouhé střípky do obrazu celkových dějin, na které už více než půlstoletí marně čekáme - práce na nich započaly po znovuzaložení Filmového ústavu v roce 1963, ale nikdy nepřesáhly rozměr pouhých tezí, vzápětí zavržených. Dvojmocný docent Ivan Klimeš, souběžně vědecký pracovník v oddělení výzkumu Národního filmového archivu i vedoucí katedry filmových studií na Filozofické fakultě UK, by snad mohl konečně zaštítit kutání na historii české (československé) kinematografie. Jinak po něm zbude jen několik roztroušených článků...

kinematografie

Ivan Klimeš: Kinematograf! Věnec studií o raném filmu
Vydala nakladatelství Casablanca a Národní filmový archiv, Praha 2014. 256 stran.

Hodnocení: 90%

Foto: kniha


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

JAKUB ZAHRADNÍK

hudebnik a klavirista

Kniha:


Josef Kroutvor - PRAHA MIZERNÁ

"Po celé Praze postávají dvojice fízlů - jsou velmi nenápadní. Objevili se jako houby po dešti, jsou všude." Vypůjčil jsem si úryvek z knihy Josefa Kroutvora PRAHA MIZERNÁ. Josef je můj přítel a je to chodec, nejen pražský, ale třeba i benátský a je, stejně jako já, milovníkem Novohradských hor. Člověka maně napadne, kam se ti fízlové poděli? No, žijí přece dále mezi námi, milé děti... Josefovými zápiskami nahlížíme jako trhlinami ve zdech do proluk vlastní paměti. Praha mizerná je povětšinou Prahou normalizace, ale také vzpomínek na prvorepublikovou krásu a připomínkou devadesátých let, která umožnila projevit se podnikavým duchům, pardon, vlastně lidem. (Nebo přece jenom duchům?) Josef přesně vystihuje to, že Praha je vlastně vlastně ghetto a naše rozlety narazí vždy na směšně malé české poměry. S tím nemusí lidé nové doby souhlasit, ale třeba Kafka, Hašek, Čapek, Kundera, Hrabal a Kroutvor jsou myslím proti. "Pod Belvederem v parku, opět ve dvojicích, posedávají na lavičkách fízlové. Vypadají tak trochu jako buzeranti, jen by se měli k sobě více tulit." Škoda, že je ta kniha formátu, který nestrčím do kapsy, bral bych ji s sebou na vlastní potulky. Ale v zaplněné MHD s ní zase můžete někoho chutě odpálkovat.

Anketa


Chat s osobností

Hledat

Mimísek 3

Partneři

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Třicetiletá rychlá holka

rychla holka200Pojďte si projít život naší známé sportovní osobnosti od jejího příchodu na svět až po úspěšnou reprezentaci .

...

Divadlo

Poslední aristokratka pobaví diváky v Divadle Na Jezerce

posled200Českou premiéru komedie Poslední aristokratka s Annou Polívkovou v hlavní roli připravuje Divadlo Na Jezerce. Režie hry, která je plná ironického humoru, se ujal Arnošt Goldflam. Poslední aristokratka podle bestselleru Evžena Bočka o návratu z emig...

Film

Hvězdný tým Avengers udělá radost (nejen) filmovým fanouškům

altPatříte-li k filmovým, případně komiksovým fanouškům, určitě víte, že Avengers jsou jedním z nejočekávanějších titulů, které se na nás v letošním roce chystají. A očekávaní nejsou malá. Spíše televizní režisér Joss Whedon tedy pře...