Japonsko přitahuje svou exotičností, odlišným či spíše možná paralelním vnímáním snad všeho, nač si vzpomeneme - a jeho kultura fascinuje svou někdy obtížně uchopitelnou svébytností. Evropský či americký uživatel není konfrontován jen s literaturou či filmy, ale také se světem kreslených postaviček, které někdy vytvářejí samostatný vesmír obydlený bezpočtem duchovních spřízněnců. Právě ryze japonským fenoménům otaku, manga a anime, které si - aspoň prostřednictvím odrůstající mládeže - podmanily i "náš" civilizační okruh, je věnován sborník Made in Japan.
V šesti kapitolách, od obecně seznamujících postřehů o japonských zvyklostech po exkurse do speciálních oddílů novodobé japonské popkultury. Jan Sýkora, autor vstupní úvahy o japonské mentalitě, se snaží postihnout základní odlišnosti: zatímco evropské (západní) pojetí historie se vyznačuje hledáním souvztažností a logiky vývoje, v Japonsku se dějiny vnímají jako nepřetržitý sled přítomností plynoucích událostí bez vědomého zásahu jedince.
Jak Sýkora píše, "jedinec sice nemůže běh dějin ovlivnit, ale musí si ho všímat - neboť nese jeho důsledky - a v daném okamžiku (teď) v souladu s ním i jednat." A dodává, že tento přístup lze vystopovat v různých oblastech japonské kultury, v hudbě, písemných památkách, architektuře a také v náboženských představách, kdy není od sebe od sebe oddělen svět vezdejší a posmrtný (existuje-li nějaký), nýbrž obé splývá ve společném prostoru, obývaném lidmi i božstvy.
Sýkorova zjištění pak pomohou lépe porozumět následným kapitolám, ať již jsou věnovány lidičkám zvaným otaku, kresleným komiksům zvaným manga, animovaným i hraným filmům jakož též videohrám. Přičemž za „otaku“ lze označit každého přívržence výše zmíněných (audio)vizuálních produktů, jenž se rád stylizuje do té či oné postavy z nich a pokouší se jí i svým vzhledem připodobnit. Karel Veselý tyto nadšence v druhé studii označuje za "obsedantní fanoušky japonské popkultury, pro něž je společenský styk nutným zlem." Zjevně se jim snáze komunikuje skrze sociální sítě než v osobním kontaktu.
Veselý mapuje kořeny hnutí otaku, vysvětluje, jak se v samotném Japonsku měnil vztah k této komunitě, která záhy přesáhla jeho hranice. Bohužel již nepodchycuje rozšíření v cizině, počítaje v to i české prostředí, kde rovněž žijí početné houfy vyznavačů, s potěchou se účastnících i celorepublikových otakusrazů.
Ale domnívám se, že vzájemná komunikace skrze sociální sítě (i případná osobní setkání v blízkosti bydlících jednotlivců) může nabýt i terapeutického účinu, neboť za přechýlením do světa otaku se skutečně mohou skrývat problémy se zařazením do školního kolektivu, rodinné nesnáze, osobnostní rozháranost atd. Tohle všechno lze probírat a hledat případnou radu od duchovně spřízněných vrstevníků. Protože sdílení podobných zážitků má svůj nepochybný význam. Jenže si možná ani nepřipouštějí, že v jejich životech mohou snadno převážit počítačové hry simulující partnerské vztahy nad aktivním vstupem do méně přehledného a předvídatelného skutečného světa.
Kapitolu o kreslených (zpravidla sešitových) komiksech zvaných manga sepsala Anna Křivánková, anime - neboli svérázné odrůdě animovaných filmů - se věnuje Antonín Tesař. Jan Miškov se zaměřil na videohry a Jiří Flígl se poohlédl po současném japonském hraném filmu, který ovšem ve svém "postmoderním" šílení stěží dosahuje výpovědních hodnot jako kdysi u Kurosawy, Šinda či Imamury. Snad jedině Takeši Kitano, jehož rovněž u nás známým Ohňostrojem se Flígl podrobněji zabývá, by se jim mohl rovnat.
Snadno vytušíme, že příspěvky spojuje především touha postihnout vývojové aspekty dané oblasti. Samozřejmě že se mně, který se probíranými oblastmi cíleně nezabývá, obtížně posuzují jednotlivé texty, avšak jsem toho názoru, že se příliš uzavírají do své "příhrádky" a nenahlížejí, snad s částečnou výjimkou Jiří Flígla, za vymezené hranice. Připomenu aspoň, že existuje francouzský dokument Otaku, vysílaný kdysi i Českou televizí.
Domnívám se, že každý ze zařazených článků prozrazuje jisté fanouškovství a obdiv, převažující nad nezaujatě odborným průzkumem, jaký lze nalézt v úvodním Sýkorově pojednání, prozrazujícím i pobaveně shovívavý odstup. Zato oceníme bohatou obrazovou výbavu, názorně doplňující jednotlivé tematické okruhy. Neméně přínosný je slovníček běžnému čtenáři sotva srozumitelných výrazů, z nichž by mu mohl povědomě znít nanejvýš termín karaoke. Zájemce o prohloubení znalostí jistě ocení seznam literatury, vesměs cizojazyčné (dovolím si doplnit aspoň upozornění na knihu Mistři japonského filmu od českého japanologa Antonína Límana).
A z údajů na záložce vyčteme, že někteří pisatelé (Jan Sýkora, Anna Křivánková, Jan Miškov) pocházejí z univerzitního prostředí, další jsou označeni za publicisty (Karel Veselý, Antonín Tesař). U Jiřího Flígla popisek naopak zdůrazňuje podíl na organizaci přehlídek Filmasia a Festival otrlého diváka, dále že přispívá do časopisů Cinepur a A2. Ovšem, že zaměstnán je v České televizi jako dramaturg (a to je nepochybně hlavní činnost), se již nikde nedočteme; možná se za to stydí...
MADE IN JAPAN Eseje o současné japonské kultuře
Editor: Ondřej Kavalír
Autoři: Karel Veselý, Anna Křivánková, Antonín Tesař, Jan Miškov, Jiří Flígl
Vydalo nakladatelství Labyrint v roce 2014
143 strany
Hodnocení: 80%
Foto: kniha
( 0 hlasů )
| < Předchozí | Další > |
|---|