V pátek 26. července se do Uherského Hradiště začnou sjíždět filmoví fandové, aby nasáli atmosféru pohyblivých obrázků dávných i těch nejsoučasnějších. Po devět dní, až do soboty 3. srpna, se tu budou moci oddávat kulturnímu obžerství. Letní filmová škola opět otevírá své brány každému zájemci.

Nabídka, rozdělená do mnoha tematických cyklů, zahrnuje němé snímky provázené živou hudbou, nechybí klasická hollywoodská tvorba 30. a 40. let. Snad zaujme rozsáhlá retrospektiva portugalské kinematografie i přiblížení filmařského dění ve visegradském prostoru. A také se vyskytnou připomínky slavných osobností, ať již je to Vojtěch Jasný nebo přední japonský režisér Kaneto Šindó, jenž loni zesnul ve věku rovných sta let. A konečně důležitou položkou je osmdesáté výročí jednoho tragického okamžiku celosvětových dějin - roku 1933 si Německo podmanili nacisté.

Organizátoři přichystali řadu unikátních filmů, které sotva kde jinde spatříme, protože mnohé z nich dodnes zůstávají zakázané. Nalezneme tituly velebící nacismus jako jedinou spásu lidstva (myšleno zejména lidstva německého či aspoň rasově vhodného), řada děl ukazuje, jak všelicí "podlidé" ohrožují ušlechtilé nositele nových pořádků, ať již podlými ničemníky byli židé nebo Rusové, Poláci, Češi, Angličané atd.

Snadno si všimneme, že vedle ideologicky vyhrocených projektů - a filmy jako Hitlerjunge Quex, Triumf vůle, Žid Süss, Ohm Krüger, GPU, Kolberg bude moci každý účastník Letní filmové školy zhlédnout - v německé kinematografii během Goebbelsova diktátu (1933-1945) vznikaly i snímky zdánlivě apolitické. Nevztyčovaly se tam paže, sotva bychom v nich našli záběr na hákový kříž - a přece i v "lidových" melodramatech prosakovalo nacistické učení.






Například Žaluji, dojemná historka o dobrovolně ukončeném životě, když nevyléčitelná nemoc hrozila přerůst v potupnou bezmoc, by i dnes představovala závažný příspěvek k tématu euthanasie, kdyby nebylo zjevné, v jakých podmínkách vznikala a co vlastně měla hájit - likvidaci duševně nemocných a vlastně všech takzvaně méněcenných lidí. Další oblíbený snímek oné doby, Zlaté město, ukazoval, jak důvěřivou sudetskou dívku přivedou ke zkáze ničemní Češi, zaplavivší odvěké německé město Prahu. Velká láska, která oslavila německé vlastenectví, lámala divácké rekordy. Ovšem jen v Německu.

Je škoda, že do programu nebyl zařazen nějaký německý film, který naopak slavil velké úspěchy u českého publika (například komedie Karel III. a Anna I.). Nebo že si nikdo nevzpomněl na americkou veselohru Osmá žena Modrovousova - její česká kopie je pozoruhodná protektorátními cenzurními zásahy. Rozsáhlé pasáže, které vypadly, byly totiž dodatečně vráceny, avšak jinak otitulkovány, takže by si každý mohl učinit jasnou představu o tom, co všechno vadilo, a proto muselo být vystřiženo.

Je mi líto polovičatosti tohoto cyklu, i když jej navíc doprovází beseda na téma film a (nacistická) ideologie. Průřez německou filmovou tvorbou z let 1933-1945, mnohdy i profesně zdařilou, sice připomene tehdejší prominentní režiséry, na příklad Leni Riefenstahlovou, Veita Harlana, Hanse Steinhoffa, avšak činí tak výsekově, bez podrobnějšího prozkoumání širšího kontextu, a tudíž leckdy bizarně. Jen náznakově se mihne například protektorátní realita v podobě střihového českého dokumentu Kolesa dějin, dokončeného na samém konci války, a tudíž již nikdy neuvedeného do kin. Tento vrcholně kolaborantský produkt hlásá, že Češi by měli být německé Říši vděčni za to, že je chrání před hrůzami války, a proto co nejusilovněji pracovat v její prospěch.

Avšak divák sotva pochopí, že nacistické filmy neexistovaly ve vzduchoprázdnu, že jimi uplatňovaná dikce se vyskytovala i v jiných totalitních či diktátorských režimech (v bolševickém Rusku, ve fašistické Itálii, v horthyovském Maďarsku...), ale také v demokraciích včetně americké - a vykazovala podivuhodné koncepční shody. Jedna z prvních nacistických "optimistických" tragédií Hitlerjunge Quex (1933) v lecčems navazovala na vášnivou zaujatost levicové fresky Kuhle Wampe (1932), po nástupu nacistů okamžitě zakázané. Společná byla třeba kritika celospolečenského sociálního propadu, zvláště pak zničující hospodářské krize, respektive hledání východiska z ní, byť přirozeně zcela rozdílná.

Podobně byly konstruovány výzvy, aby národ neklesal na mysli ani v okamžiku krajního ohrožení. V Sovětském svazu i Německu si shodně zvolili boje proti Napoleonovi - jak Napoleon v Moskvě, tak Kolberg zdůrazňoval všelidovou mobilizaci pro záchranu vlasti. Nebo si vezměme, jak ruští i němečtí filmaři téměř shodně líčili arogantní Poláky, utlačující mírumilovné nepolské obyvatelstvo.

Hrozba zavilého nepřítele dolehla všude. Na jedné straně nalezneme ruské obrazy, jak nacisté zuřivě pronásledují vše pokrokové, rozuměj komunistické, na druhé straně pak vládnou zpodobnění německá (italská, maďarská, polská), ukazující, jak zlotřilí Rusové ohrožují každého, kdo se nepodřídí jejich židobolševickému řádění, jak zněl dobový termín. A už vůbec se nedovíme, že leckteří později cenění a uznávaní tvůrci (například v Německu Alfred Weidenmann, Itálii Roberto Rossellini, v Maďarsku Frigyes Bán) začínali otevřeně prorežimními filmy...

Letní filmová škola (www.lfs.cz) Uherské Hradiště 26.7.-3.8.2013
Foto: LFŠ, www.badische-zeitung.de, www.germanfilms.net, www.erikgveld.wordpress.com