Před čtyřmi roky natočil Jan Tománek Kozí příběh - pověsti ze staré Prahy a kolem nerozlučných protagonistů, Kuby a jeho mluvící kozy (ale nikoli tak užvaněné jako osel ve Shrekovi), rozvinul napínavé vyprávění plné úkladů a nástrah. Snímek patřil ke zdařilejší části produkce a zaujal, spatřilo jej přes tři sta tisíc zájemců. (Ale pokud bychom sledovali jeho nasazení v televizi, snadno lze zjistit klesající důvěru v jeho sledovanost: premiéra se uskutečnila ještě v hlavním večerním čase, avšak repríza se přesunula do odpoledního času a na potřetí skončil rovnou v dopoledním vysílání.) Nyní Tománek pořídil volné pokračování Kozí příběh se sýrem, kde Kubova rodina, provázena samozřejmě kozou a usazená na vesnici, se rozrostla o dvě roztomilá děcka.

Živí se vyráběním (jak jinak než že kozího) sýru, který dokonce zachutná i samotnému panu králi. Jenže jedné noci rodiče záhadně zmizí - jako kdyby je odnesl sám satanáš - a podnikavým dětem provázeným kozou nezbude, než se pokusit je nalézt a osvobodit, i kdyby se propadli do pekla nejpeklovitějšího. Při putování sice přiberou ku pomoci proslulé pohádkové postavičky Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, aniž ovšem tuší, že si pověsili na krk (někdy téměř doslovně) tři vyčurané chromajzly. Ocitnou se tak v jakési podivné chatrči obývané babiznou, která nejraději vaří výbušné směsi, posléze naleznou i čertův mlýn, kde straší dvojice koktavých a nádavkem trochu přihlouplých čertů, ale to ještě netuší, že hlavní padouch, usilující o převzetí vlády, se skrývá v blízkosti pana krále. Ale nebojme se, i pekelníci si nakonec přijdou na své.

Jaký je tedý nový kozí příběh? Za první částí, která čerpala z někdy až hororových, děsivých událostí a současně dávala prostor rozmarným situačním i slovním gagům (kozu podmanivě tehdy i nyní namluvil Jiří Lábus), bohužel zaostává. Pokus převést volné pokračování do ryze pohádkové polohy domnívám se selhává. Výstavba jednotlivých zápletek je totiž nadmíru prořídlá, jejich konstrukce sotva drží pohromadě, zahlcována výrazovou přemrštěností či primitivitou - vždyť čím jiným jsou mechanicky střídané změny pozadí (od zasněžené pláně po egyptské pyramidy) při putování hlavních hrdinů. Vždyť čím jiným je pohádková trojice, ulejváci dlouho neschopní kloudného činu a jedině požadující nejrůznější výhody?

A totéž lze tvrdit o mlýnských čertech, jakkoli tu zazní brechtovské "zcizení", když zazní povzdech, proč čerti ve mlýnu musí pokaždé koktat a hloupnout. Pokud ovšem srovnáme, když už se to vysloveně nabízí, pamětihodné Hrátky s čertem s tímto produktem, navzdory použité "brýlové" technice 3D, tu schází nápaditost a hlavně schopnost splétat jednotlivé dějové linie do dramaticky silného provazu. Také si nejsem jist, zda ryčná, rytmická hudba, provázená juchavými písničkami, jejichž slova zanikají v ohlušujícím rachotu, doopravdy zaujme.

Autoři (scénář napsal Tománek s Jiřím Růžičkou) chtěli šířit humor a veselí, jenže čím více toho chtějí dosáhnout, tím více jejich snažení klopýtá, propadá trapnosti. Karikované pojetí některých postav (mám na mysli najmě krále, který se jak v náměsíčném obluzení vydává po nocích za vůní sýra, ale i jeho proradného rádce-sýrníka a koneckonců i vzhledově přepjaté trio Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého) přestává záhy fungovat, protože prvoplánová směšnost bez hlubšího ukotvení nevystačí na rozměr celovečerního vyprávění, tak lze pojednat nanejvýš večerníček. Navíc Široký je tak široký, že svou obludností připomíná vybuchlého jedlíka z montypythonovského Smyslu života.

Žertovné výjevy jsou ponejvíce jednorozměrné, slouží k jednorázové smíchové odezvě - snad nejzřetelnější je to ve scéně, kdy Široký naráz vypije celý rybníček, kde sídlí vodník, aby jej přiměl k prozrazení, jak se nejsnáze a nepozorováni dostat na královský hrad. Právě jednorázovost užívaných nápadů a omezené nakládání s nimi v pozdějším ději (přirat mohu ještě návštěvu babizniny chatrče) považuji za vážný dramatický neduh. Také přemrštěné fyzické stavy, třeba únava, přestávají fungovat, stejně jako neobratné pokusy vnášet dojetí či dokonce obavy o bezpečí zejména těch nejzranitelnějších.

Ocenit lze jedině smysl pro věrohodné postižení dětských rozmíšek. Docela vtipné a výstižné pojednání rozmluv mezi dětmi, u nichž se věku přiměřené uvažování ("jsme přece jen děti") sráží s potřebou chovat se hrdinně a odhodlaně, zvláště u zprvu vyjukané a uplakané holčičky, která posléze všechny ostatní zachraňuje. Právě tyto postavičky, jakkoli se zbytečně vypoulenýma očima, budou dětskými diváky asi nejvděčněji přijímané. Jenže v obklopení ostatních postav a situací, kterými musí spolu s nimi procházet, se i tento spontánní prvek umenšuje, odsunuje do pozadí.

Kozí příběh se sýrem prozrazuje jediné: absenci dramaturgického nadhledu, který by včas upozornil na hrozící trable. Je pak líto, že několik let trvající a zajisté pracná výroba je takto znehodnocována, snad i střihač měl vyřadit již dohotovenou scénu, která do celku nezapadala a narušovala jeho jakkoli spornou plynulost. Film, výtvarným pojetím navazující na předchozí dílo, aniž by hledal jakoukoli inovaci, se tak změnil ve sled volně slepovaných, nádavkem ještě šklebivých epizod, jejichž zveličování mělo zaručit zábavnost. Škoda promarněné šance.

Kozí příběh se sýrem
ČR 2012, 82 minut
Scénář: Jiří Růžička, Jan Tománek
Režie: Jan Tománek
Hudba: David Solař
Mluví: Jiří Lábus, Martin Sucharda, Alena Kokrdová, Karel Heřmánek, Michal Dlouhý, Miroslav Táborský, Michal Vladyka, Martin Dejdar, Matěj Hádek, Mahulena Bočanová, Milan Šteindler, Václav Vydra, Dalimil Klapka, Ota Jirák
Distribuce: Bontonfilm
Premiéra: 25.10.2012
Hodnocení: 30%

Foto: Bontonfilm

< Předchozí		Další >