Není snadné vtěsnat do několika odstavců postřehy o životě a tvorbě jednoho z klasiků světové kinematografie, Michelangela ANTONIONIHO. Narodil se před rovným stoletím - 29. září 1912 - ve Ferraře, vystudoval ekonomii a filmem se dlouhé roky zabýval jako novinář. Patřil mezi mladé intelektuály, kteří vyrostli ve fašistickém režimu a přijímali ho jako svého druhu přijatelnou jistotu.

 

 

Jen pozvolna a zvláště pak po německé okupaci Itálie prozíral ze svých iluzí. Ještě za války roztočil svůj první krátký snímek, jímavý dokument Lidé od Pádu, podílel se na scénářích svých zkušenějších kolegů a začátkem 50. let začal samostatně režírovat. Na film, jímž by vstoupil do povědomí obecenstva i odborníků, si však musel počkat. Bylo mu již pětačtyřicet, když konečně nalezl téma, které mu přinese uznání i odmítavou kritiku. Je jím odcizení, neschopnost lidí mezi sebou komunikovat, citová vyprahlost.

A tomuto zaměření Antonioni uzpůsobil i styl vyprávění. Vyhýbá se tradičně vedenému příběhu, jeho vyprávění se skládá z mozaiky všedních, většinou se opakujících gest a promluv, které samy o sobě jsou bezvýznamné, ale teprve ve výsledném kontextu načrtávají deprimující zbytečnost lidské existence, zmarněné a nenaplněné. Obecenstvo jeho filmy odmítalo, neboť se v nich - jak často zaznívalo - vůbec nic neděje. Když se snímek Dobrodružství (1960) uváděl na festivalu v Cannes, diváci pískali a dupali, odcházeli ze sálu. Přesto se právě tento snímek stal úvodní částí tak zvané "tetralogie citů", která mapovala odvrácenou tvář průmyslové společnosti a své postřehy předváděla na ženských hrdinkách, ztělesňovaných Monikou Vittiovou.

Antonioniho postavy se nejen v tomto, ale i v dalších filmech (Zatmění, Noc) doslova plouží zbohatlickým světem, vstupují do jeho aktivit, aniž by se vymanily z bezmyšlenkovitých, konkrétního smyslu zbavených stereotypů. I když vyznavače Antonioniho "dedramatizované" poetiky naštvu, musím napsat, že právě tyto strnulé výpovědi nejvíce zestárly, ztratily komunikativnost i sdělnost, proměnily se v pouhé samoúčelné hříčky, planě experimentující s tvarovým uchopením.

Česká televize reaguje na sté výročí a připravila do vysílání závěrečnou část tohoto volného cyklu, Červenou pustinu (1964). Režisér přinášenou výpověď obohatil o další rozměr, když vyslovuje domněnku, že poničené lidské city mají úzkou souvislost se stejně zdevastovanou přírodou. Antonioni natočil varovný výkřik v době, kdy ještě převládalo nadšení z dýmajících továrních komínů jako symbolu prosperity - a natáčel jej poprvé v barvách. Vždycky se o něm tvrdívalo, že je pedant, jenž vyžaduje přesné naplnění svých záměrů, ale užití barvy jako všudypřítomného významotvorného prvku se proměnilo v mánii.

Svůj další film natočil v Anglii. Zvětšenina (1966), též známá z televizního uvedení, prozrazuje odklon od nehybných psychologických zkoumání uzavřených do sebe. Zde vkládá do příběhu atraktivní prostředí modelek, dodává i detektivní zápletku, ale neméně silně zní úvaha o omezených možnostech lidského poznání. Vlastně nikdy se nedovíme vysvětlení zločinu, který náhodně zachytil fotografický aparát, a nepomůže ani sebevětší zvětšenina.

Poté Antonioni zkouší štěstí ve Spojených státech. Zabriskie Point - s tématem revoltující mládeže - na obrazovce rovněž spatříme a oceníme i dvě proslulé vize, jednak bezpočet mileneckých dvojic oživujících vyprahlou pustinu, kde se hlavní hrdinové ocitli, jednak opakované exploze přepychové vily coby symbolu zla. V Číně natočí počátkem 70. let mnohahodinový dokument, avšak tamní vláda jej odmítne jako pomlouvačný. "Zhýralý imperialistický filmař si záměrně vybíral takové úhly pohledu, aby zdůraznil nepořádek a bídu v naší zemi," pravilo oficiální prohlášení.

Poté následuje jeho poslední mistrovské dílo Povolání reportér (1975) s Jackem Nicholsonem v hlavní roli a další z proslulých úvah o podobě i nástrahách naší přetechnizované civilizace. Hrdina filmu, jehož mistrně ztvárnil Jack Nicholson, si postupně přivlastní totožnost zmizelého člověka, po němž pátrá.

Antonioni pak ještě natočil několik filmů, které spíše z úcty k němu zaznamenaly vlídné přijetí. V Tajemství Oberwaldu (1980) experimentoval se záznamovou technikou - natočil je jako videozáznam dodatečně překopírovaný na filmový pás. Pátráním po jedné ženě (1982) se uzavírá éra režisérova zájmu o taje ovlivňující mezilidské vztahy. Postavou filmového režiséra se vrací k duchovním krizím, k marnému hledání nového záchytného bodu.

Antonioni, již uznaný za žijícího klasika, natáčel dál a navzdory zdravotním potížím, které jej zbavily pohyblivosti i mluvy. Jeho současní následníci a obdivovatelé, třeba německý filmař Wim Winders, jej zvali ke spolupráci na povídkových projektech (například Za mraky, 1995) a nepoddajný tvůrce udivoval urputností, s jakou své vize dokázal vtěsnat do pohyblivých obrázků. Zesnul v nedožitých pětadevadesáti letech 30. července 2007.

ČT 2 pondělí 24. září, 21.50 – Červená pustina
ČT 2 pátek 28. září, 22.40 – Zabriskie Point

Foto: Česká televize, www.bartleby-company.tumbir.com

Hodnocení: 100%

< Předchozí		Další >