Reklama
Banner

Fliegauf naznačuje, odkud vane vítr

Email Tisk

je to jen vitrI takový bývá úděl umělce! Zatímco film maďarského autora Bence Fliegaufa získává uznání od festivalových porot (Stříbrný medvěd na MFF v Berlíně) i lidsko-právních organizací (cena Amnesty International Film, Peace Film Award), pro které je téma rasové nenávisti atraktivní, maďarská vláda na jeho úspěch zareagovala krkolomným komuniké, v němž se opět pokusila v lidech vzbudit dojem velkorysosti, a k snímku zaujala odmítavý postoj. Jakkoli je pro současný režim Viktora Orbána charakteristické zkreslování problémů a neutuchající přesvědčování, že jeho srdce bije pro krizí sužovaný národ, s Fliegaufovým dílem se jednoduše politicky stavěná polemika vede jen velice těžko. Film Je to jen vítr není snad nějakou krátkozrakou kritikou (ne)činnosti maďarských úřadů, ale spíše barvitým obrazem středoevropské současnosti, kde pohled na život romského etnika odráží morální úpadek naší civilizace.

 

Film začíná upomínkou na tři roky staré rasově motivované útoky na romské rodiny v Maďarsku, ale v žádném případě není jejich reportážně puntičkářskou rekonstrukcí. Zobrazuje, jak mohl vypadat život v romských osadách a prožívání lidí poté, co si útočníci vybrali za terč jejich sousedy. V trvalém strachu z toho, že nedopadení pachatelé se mohou kdykoli vrátit, protože místní policie se očividně moc nesnaží, za rozbřesku nahlížíme do příbytku jedné z romských rodin vystrnaděných na samý okraj společnosti. Kamera zachycuje průběh horkého srpnového dne v životech tří postav – matky, starší dcery a mladšího syna – a jejich každodenní činnosti, jejich izolaci od městského života, jejich chladnou komunikaci s okolím pod vlivem zvnitřněného pocitu sociálního vyloučení. Fliegauf se přitom v první řadě soustředí na vykreslení atmosféry strachu a úzkosti. Napětí nepramení z navenek pozorovatelného chování postav. Jde o zprostředkování pocitu, který se ta nebo ona postava snaží nedávat příliš najevo, ale který zcela ovládá její nitro. Jako by se všechny „skutečné“ události (znásilnění v šatnách, zdrogovaná sousedka, roztržka před hospodou) jen nevzrušivě proháněly kolem a nedokázaly zahnat prožívanou tíseň.  


V některých momentech kamera přestává sledovat pohyb hlavních postav, odpluje nebo ulpí na nějakém detailu, aby se hned vzápětí vrátila ke své postavě. Dohromady nicméně tvoří množství těchto detailů ničím nepřikrášlený obraz naší současnosti se vším nezájmem a apatií pod diktátem podivuhodných životních stylů a naprosté neschopnosti hledět na životy druhých jinak než z vlastní perspektivy. Přímo mistrovskou ukázkou je scéna, v níž dívka sedne ve škole k počítači a skypuje svému otci do Kanady. Zatímco se mu pokouší vylíčit strach, ve kterém s rodinou žije, za ní kdosi kanalizuje své násilnické pudy hraním pitomých videoher.

je to jen vitr

Ve filmu Je to jen vítr nehledíme zlu přímo do tváře. Jaké jsou motivy útočníků a co je podstatou rasové nenávisti, zůstává nejasné, protože tu chybí nezaslepeně a racionálně uvažující postava, která by usilovala na tyto otázky najít odpověď. Nedočkáme se obvyklých pokusů pojmenovat zlo, neboť sami Romové nejsou připraveni násilí čelit a „bílá“ většina zase beznadějně žije v zajetí zploštělého vnímání, z něhož se rodí většina předsudků. Fliegauf velmi rafinovaně demonstruje, jak iracionálně a zaslepeně mohou znít postoje zdánlivě racionálních lidí. V dialogu dvou policistů, kteří dělají prohlídku vyhořelého obydlí (místa činu), třeba zazní, že zavražděná rodina patřila mezi ty slušné: rodiče pracovali a posílali děti do školy. Jeden z policistů přitom neznámého pachatele osočí za to, že útokem na slušnou rodinu prý „vnesl do celého vzkazu zmatek“, čímž svého kolegu i diváky mírně šokuje. Jakoby snad vražedný útok spáchaný na nepřizpůsobivou rodinu flákačů měl být něco méně odsouzeníhodného, ba dokonce akceptovatelného.      

je to jen vitr

Nový film Bence Fliegaufa nabízí důležitý příběh a neustrašený vhled do problému mezietnického soužití, a co je hlavní, spojuje třaskavé politické téma a citlivý autorský přístup, aniž by přitom jakkoli zkresloval. Přestože se nejedná o dějově strhující dílo, díky množství detailů, intenzivní zvukové stopě a minimalistické, nenávodně použité hudbě je Fliegaufův Je to jen vítr především filmem s dominantní pocitovou složkou. Chvílemi působí dojmem vyloženě apolitického díla, ale nenechme se mýlit: sledovat jej je třeba právě v kontextu v prologu vzpomenutých skutečných rasových útoků. Teprve pak umí znít jako naléhavá a zároveň aktuální umělecká výpověď.  

je to jen vitr

Je to jen vítr / Csak a szel
Drama
Maďarsko / Německo / Francie / 2012
Scénář a režie: Bence Fliegauf
Hrají: Katalin Toldi, Gyöngyi Lendvai, Lajos Sárkány, György Toldi
Stopáž: 87 minut
Premiéra v ČR: 13. 9. 2012
Distributor: Artcam
Hodnocení: 90 %         

je to jen vitr plakat
            
Zdroj foto: artcam.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENATA PETŘÍČKOVÁ

redaktorka K21

Nechte si poradit, knihy jež uleví duši... Jak jste si asi všimli, zrovna já tu jsem většinou přes knihy, které se nějak zabývají psychologií a seberozvojem. To je velmi široké téma a také patří v knihkupectví k těm nacpanějším regálům. Nějak plynule jsem k nim došla přes pár pokusů s romantickými knihami v ranném mládí a už jsem u nich zůstala. Myslím si, že o takovou knihu alespoň čas od času člověk stojí. Které mne oslovily a ovlivnily nejvíce? Možná tou úplně první byl vždycky Malý princ, kterého když jsem doopravdy pochopila, tak to byl přenádherný sladkobolný pocit. Mám ráda také knihu Elisabeth Haich: Zasvěcení, to je ale bible pro celý život a jsem dosud ráda, že mnoho z tam řečeného je mi zatím zahaleno tajemstvím. Přístupnější a komerčnější jsou pak knihy Davida Deidy, pro muže Cesta pravého muže, a pro ženy snažící se mužům porozumět pak Když jde o muže. Z andělských děl Doreen Virtue pak Chci změnit svůj život, ale nemám na to čas, nebo V zajetí jídla, Zbavte se svých kil bolesti, což jsou její nejméně andělské, nejvíce psychologické a do hloubky ženské duše jdoucí tituly. A mezi poslední okouzlení patří Alberto Villoldo a Návrat duše, což je kniha, která je výtečným základem pro každého, kdo chce vůbec porozumět psychologii, kořenům šamanismu a své vlastní duše. A kdo má rád, stejně jako já tarot, tak kromě své vlastní knihy Základní tarot a Svět tarotu, ráda poradím cokoliv od Barbary Moore.Ta je mojí velkou učitelkou! A když bych měla poradit něco "naživo"? Pak jsou to přednášky Jaroslava Duška všude různě po republice a v pražských divadlech jeho Duše K, Čtyři dohody nebo Pátá dohoda. Přednášky Pjéra la Šéze, které jsou o jungovské psychologii, do které přidává své vlastní názory, které dovolím si říci - jsou velmi podnětné a odvážné. Když zajdu ještě dál, tak příští rok by měl Brno navštívit Clemens Kuby a opět představit své mentální léčení a možná i novou knihu, zatím nevíme...


Banner

Hledat

Mimísek 16

Partneři

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Dina a tajemství starých tenisek

dina200Dina je osmiletá školačka, která jede s tatínkem na výlet za tetou. No, vlastně ne na výlet, ale na prázdniny. A vůbec neví, co ji tam čeká. Tuhle tetu nezná a tu její vesničku, s tím legračním názvem Velká Hučka, už vůbec ne. Ale přesto se do Hučky těší. ...

Divadlo

Jak se u nás hrálo a zpívalo

Nakladatelství KANT přichází s dvěma zajímavými publikacemi, které se věnují různým podobám divadla, ať již jsou to proměny (převážně veseloherního) herectví zachycené v Komediantech na české scéně nebo vývoj "zábavněhudebního divadla" v klikatém a místy pořádně trnitém poválečném období, jak to zaznamenává kniha Od operety k muzikálu

Film

Alena Mihulová vzpomíná na Karla Kachyňu i svůj život bez něho

muj 200U herečky Aleny Mihulové - narodila se přesně před půlstoletím, 4. května 1965 - občas vzniká dojem, jako kdyby se její existence zploštila na soužití s režisérem Karlem Kachyňou. Jistě měl na ni mimořádný vliv a jejich manželství neublížil ani více než ...