Reklama
Banner
Banner

Fliegauf naznačuje, odkud vane vítr

Email Tisk

je to jen vitrI takový bývá úděl umělce! Zatímco film maďarského autora Bence Fliegaufa získává uznání od festivalových porot (Stříbrný medvěd na MFF v Berlíně) i lidsko-právních organizací (cena Amnesty International Film, Peace Film Award), pro které je téma rasové nenávisti atraktivní, maďarská vláda na jeho úspěch zareagovala krkolomným komuniké, v němž se opět pokusila v lidech vzbudit dojem velkorysosti, a k snímku zaujala odmítavý postoj. Jakkoli je pro současný režim Viktora Orbána charakteristické zkreslování problémů a neutuchající přesvědčování, že jeho srdce bije pro krizí sužovaný národ, s Fliegaufovým dílem se jednoduše politicky stavěná polemika vede jen velice těžko. Film Je to jen vítr není snad nějakou krátkozrakou kritikou (ne)činnosti maďarských úřadů, ale spíše barvitým obrazem středoevropské současnosti, kde pohled na život romského etnika odráží morální úpadek naší civilizace.

 

Film začíná upomínkou na tři roky staré rasově motivované útoky na romské rodiny v Maďarsku, ale v žádném případě není jejich reportážně puntičkářskou rekonstrukcí. Zobrazuje, jak mohl vypadat život v romských osadách a prožívání lidí poté, co si útočníci vybrali za terč jejich sousedy. V trvalém strachu z toho, že nedopadení pachatelé se mohou kdykoli vrátit, protože místní policie se očividně moc nesnaží, za rozbřesku nahlížíme do příbytku jedné z romských rodin vystrnaděných na samý okraj společnosti. Kamera zachycuje průběh horkého srpnového dne v životech tří postav – matky, starší dcery a mladšího syna – a jejich každodenní činnosti, jejich izolaci od městského života, jejich chladnou komunikaci s okolím pod vlivem zvnitřněného pocitu sociálního vyloučení. Fliegauf se přitom v první řadě soustředí na vykreslení atmosféry strachu a úzkosti. Napětí nepramení z navenek pozorovatelného chování postav. Jde o zprostředkování pocitu, který se ta nebo ona postava snaží nedávat příliš najevo, ale který zcela ovládá její nitro. Jako by se všechny „skutečné“ události (znásilnění v šatnách, zdrogovaná sousedka, roztržka před hospodou) jen nevzrušivě proháněly kolem a nedokázaly zahnat prožívanou tíseň.  


V některých momentech kamera přestává sledovat pohyb hlavních postav, odpluje nebo ulpí na nějakém detailu, aby se hned vzápětí vrátila ke své postavě. Dohromady nicméně tvoří množství těchto detailů ničím nepřikrášlený obraz naší současnosti se vším nezájmem a apatií pod diktátem podivuhodných životních stylů a naprosté neschopnosti hledět na životy druhých jinak než z vlastní perspektivy. Přímo mistrovskou ukázkou je scéna, v níž dívka sedne ve škole k počítači a skypuje svému otci do Kanady. Zatímco se mu pokouší vylíčit strach, ve kterém s rodinou žije, za ní kdosi kanalizuje své násilnické pudy hraním pitomých videoher.

je to jen vitr

Ve filmu Je to jen vítr nehledíme zlu přímo do tváře. Jaké jsou motivy útočníků a co je podstatou rasové nenávisti, zůstává nejasné, protože tu chybí nezaslepeně a racionálně uvažující postava, která by usilovala na tyto otázky najít odpověď. Nedočkáme se obvyklých pokusů pojmenovat zlo, neboť sami Romové nejsou připraveni násilí čelit a „bílá“ většina zase beznadějně žije v zajetí zploštělého vnímání, z něhož se rodí většina předsudků. Fliegauf velmi rafinovaně demonstruje, jak iracionálně a zaslepeně mohou znít postoje zdánlivě racionálních lidí. V dialogu dvou policistů, kteří dělají prohlídku vyhořelého obydlí (místa činu), třeba zazní, že zavražděná rodina patřila mezi ty slušné: rodiče pracovali a posílali děti do školy. Jeden z policistů přitom neznámého pachatele osočí za to, že útokem na slušnou rodinu prý „vnesl do celého vzkazu zmatek“, čímž svého kolegu i diváky mírně šokuje. Jakoby snad vražedný útok spáchaný na nepřizpůsobivou rodinu flákačů měl být něco méně odsouzeníhodného, ba dokonce akceptovatelného.      

je to jen vitr

Nový film Bence Fliegaufa nabízí důležitý příběh a neustrašený vhled do problému mezietnického soužití, a co je hlavní, spojuje třaskavé politické téma a citlivý autorský přístup, aniž by přitom jakkoli zkresloval. Přestože se nejedná o dějově strhující dílo, díky množství detailů, intenzivní zvukové stopě a minimalistické, nenávodně použité hudbě je Fliegaufův Je to jen vítr především filmem s dominantní pocitovou složkou. Chvílemi působí dojmem vyloženě apolitického díla, ale nenechme se mýlit: sledovat jej je třeba právě v kontextu v prologu vzpomenutých skutečných rasových útoků. Teprve pak umí znít jako naléhavá a zároveň aktuální umělecká výpověď.  

je to jen vitr

Je to jen vítr / Csak a szel
Drama
Maďarsko / Německo / Francie / 2012
Scénář a režie: Bence Fliegauf
Hrají: Katalin Toldi, Gyöngyi Lendvai, Lajos Sárkány, György Toldi
Stopáž: 87 minut
Premiéra v ČR: 13. 9. 2012
Distributor: Artcam
Hodnocení: 90 %         

je to jen vitr plakat
            
Zdroj foto: artcam.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

LENKA KLESTILOVÁ

ředitelka terénní pečovatelské služby Kvalitní podzim života, z.ú

Film:


PHAR LAP

Nejsem ani fotbalista a ani hokej mě nebaví. Vlastně žádný sport mě nenadchl natolik, abych ho sledovala natož, abych se mu věnovala, ale nasel se jeden hrdina, který mě vážně inspiroval. Emotivní příběh z doby třicátých let, kdy v Austrálii řádila ekonomická krize, je plný nadějí a odhodlání vyhrát, ale i pádů. Krásně ukazuje, jak zkažená umí být lidská povaha. Moc, bohatství a závist, které světem vládnou. Australský film z roku 1983 mi přinesl mého sportovního hrdinu - Phar Lapa. Tenhle anglický plnokrevník byl osobnost. Přestože byl o 10 cm větší a o 150 kg těžší než jeho vrstevníci a prohrával závod za závodem, jeho trenér věřil v jeho dobrý rodokmen a trénoval ho až do úmoru. Jednoho dne se ryzák, od kterého už nikdo nic nečekal, najednou začal posouvat dopředu, až na konec zaujal první pozici. Od té doby byl jasným vítězem ve všech dostizích, ve kterých startoval. Pro sázkaře byl jistotou, ale Austrálii rozdělil na dvě části. Jednou byl milován, druhou nenáviděn. A to natolik, že jednoho dne zemřel. Hypotéz o příčině jeho smrti je mnoho, avšak ta pravá nebyla nikdy objasněna. Ať už za smrt toho koně může kdokoliv, jedno je jisté, můžou za to lidi a jejich hamižnost po penězích. Viník bohužel nikdy nebyl potrestán. Stále ho můžeme vidět v Melbournském muzeu. Snad se mi někdy povede se tam zajet podívat. Díky filmu se mi opravdu vryl do srdce!

Banner

Anketa


Partneři

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Literatura

Jaroslav Erik Frič – Kdyby nebyli básníci, nebyl by ráj a naopak!

jef jsi orkneyske vino perexUndergroundový básník J. E. Frič vydal na podzim loňského roku novou básnickou sbírku Jsi orkneyské víno a jiné básně (1996 - 2010). Nese stejné jméno jako deska, kterou v roce 2...

Divadlo

Vojtěch Dyk za měsíc opět vstoupí na jeviště coby kněz v Bernsteinově Mši

dyk 200Půlroční pauza končí, zvolna se rozjíždějí přípravy na závěrečné, podzimní uvedení proslulé MŠE (Mass) Leonarda Bernsteina v novém nastudování v režii bratří Cabanů, s Vojtěchem Dykem v hlavní roli. Při jarní premiéře MŠE zaujala kritiky a nadchla diváky ...

Film

Žádný film není jako film o Mupetech
ImageOriginálu se opravdu jen těžko něco přiblíží. Nejenom, že Mupeti jsou nenahraditelné loutkové příšerky, ale také nikdo další neměl v Disney produkci tak šílený nápad. O nadabované české verzi se zmíním dále v textu....