V téměř každém filmu slyšíme znít hudbu, ať již pochází z nějakého zdroje, který lze v kontextu obrazu rozpoznat, nebo naopak tvoří toliko zvenčí dodávaný zvukový doprovod, který v obraze nemá žádnou reálnou oporu. Hudba je rozličná, původní - tedy psaná speciálně pro film - i převzatá, tedy samostatně existující už před vznikem filmu. Různorodé je rovněž užití hudby v kontextu filmové struktury a jejího uspořádání. O tom všem pojednává kniha Dějiny filmové hudby.

Napsal ji Mervyn Cooke a filmovou hudbu zkoumá jak s vývojovým zřetelem k více než stoleté existenci pohyblivých obrázků, tak s ohledem na jednotlivé koncepce v nakládání s hudbou, a to nejen v rámci hollywoodské (případně anglo-americké) kinematografie, ale s přesahem do dalších oblastí včetně Sovětského svazu, Indie a Japonska. S přehlednou a názornou srozumitelností přibližuje, jak se filmaři i hudební skladatelé pokoušeli vřazovat do filmu hudbu tak, aby co nejúčinněji podpořila jeho vyznění - ať již ji divák téměř nevnímal, nebo naopak maximálně poutala jeho pozornost.

Ačkoli se výskyt hudby spojuje až s příchodem zvukového filmu, tedy od sklonku 20. let, ve skutečnosti provázela celou éru předchozí kinematografie, u nás nazývané "němou", zatímco v angličtině výstižněji "silent" (tedy tichou či mlčící). Snad každé kino mělo aspoň gramofon nebo klavír, ta přepychověji i celý orchestr - a v některých případech byl k němým filmům skládán speciální hudební doprovod, který pak zněl naživo při každém promítání. Ostatně původně němé filmy, pokud byly uváděny později, získávaly i dodatečnou hudební stopu, ať již vycházející z původní partitury nebo zcela novou, někteří režiséři si dokonce skládali vlastní hudbu (například Chaplin).

Cooke přibližuje a současně charakterizuje filmovou hudbu v klasickém období Hollywoodu (cca od 30. do 50. let), kdy nikoli tvůrci, ale výrobci nakonec rozhodovali o konečné podobě snímku - a v případě své nespokojenosti neváhali do něho razantně zasáhnout (tak například byl svévolně přestříhán Wellesův film Skvělí Ambersonové, 1942). Padnou zmínky o důležitých skladatelích té doby, ale také o přebírání Wagnerovy (původně operní) koncepce Gesamtkunstwerku.

Její ideu působit na diváka všemi prostředky jako by až film coby syntéza obrazové, slovesné i hudební složky dokonale naplňoval. Tomu odpovídala i průběžně se linoucí "hlavní hudební témata", provázející každou z důležitých postav. Tento princip přetrvává až do současnosti, stačí si vybavit až vtíravě zapamatovatelnou ústřední melodii z příběhů Indiany Jonese, abychom ji okamžitě přiřadili k jeho představiteli Harrisonu Fordovi.

Na rozdíl od Ameriky, kde psaní žánrově vhodné hudby - pro dotváření veselí, dojetí i strachu - připomínalo dobře fungující továrnu, v Evropě se prosazovalo autorsky svébytnější pojetí, zbavené primitivně ilustrativní funkce a plynoucí z úzké spolupráce mezi skladatelem a režisérem (kupříkladu Federico Fellini a Nino Rota, Sergio Leone a Ennio Morricone, Sergej Ejzenštejn a Sergej Prokofjev). Cooke obhlíží novátorské postupy, které se nejprve vynořily na samém úsvitu zvukové éry a poté se vrátily v průběhu 60. let jako doprovod různých "nových vln", pokaždé však jako součást pokusů o přehodnocující přístup k vyprávění, stačí připomenout aspoň experimentující filmy režiséra Jeana-Luca Godarda.

Záběr knihy je ovšem daleko širší: Cooke věnuje pozornost animovanému i dokumentárnímu filmu, zabývá se melodiemi převzatými, ať již se jedná o hudbu populární, zpravidla právě oblíbenou (s cílem nalákat zejména mladé publikum, jež nejvíce oslovuje), nebo klasickou, která se díky tomu tudíž šíří i mezi ty divácké vrstvy, které by ji jinak nevyhledávaly. Důležitá je zmínka o výslovném provázání hudebního rytmu s montážní skladbou filmu, jak to ve svých filmech dovedl k dokonalosti zejména Stanley Kubrick (hlavně ve filmech 2001: Vesmírná odysea a Mechanický pomeranč).

Cooke si všímá též filmové transpozice původně divadelních druhů jako opera, opereta či muzikál, zvláště pak v souvislosti s pěveckou i taneční stylizací, kterou doslovnost filmového zpodobnění rázem odhalí jako faleš. Rozlišuje přitom mezi užitím výňatků z hudebních děl jako součásti příběhu (byť někdy ve výrazně karikované poloze, tak je tomu třeba v komedii bratří Marxů Noc v opeře, 1935) a mezi celistvým zfilmováním samotného hudebního díla. Dnes bychom mohli navíc přidat nový fenomén, jakým jsou přímé přenosy operních představení až na plátna kin.

Musím ocenit čtivost i pečlivost českého překladu (David Petrů), zvláště pak terminologickou přesnost i bezchybné "vychytání" českých distribučních názvů u filmů, které se u nás uváděly. Stejně tak si pochvalu zaslouží správně český přepis jmen původně psaných jinak než latinkou (ruských, japonských atd.), v originálu samozřejmě transformovaných do anglické podoby. Nalezneme rovněž jmenný i názvový rejstřík, který umožňuje rychlé vyhledání potřebné informace. Škoda jen, že čtenář si nemůže text porovnávat s ukázkami filmového užití hudby na přiloženém DVD, jak to mohl učinit u nedávno vydané Teorie filmu.

Je pravda, že českou (československou) kinematografii autor nejspíš nezná, protože nepadne ani jediná zmínka o Formanových raných filmech a ironizujícím užívání hudby v nich, ani třeba o Zdeňku Liškovi a jeho zásadním podílu na výsledném tvaru například Vláčilových děl. Naštěstí může případný zájemce nahlédnout do tuzemské publikace Antonína Matznera a Jiřího Pilky Česká filmová hudba, která vyšla před rovnými deseti lety, byť je více popisná a výčtová nežli analyticky zkoumavý spis Cookeův.

 

Dějiny filmové hudby
Autor: Mervyn Cooke
Překlad: David Petrů
Vydavatelé: Nakladatelství AMU a Casablanca, Praha 2011 (v knižní distribuci od července 2012). 568 stran.
Hodnocení: 100%

Zdroj foto: Casablanca, calstatela.edu, cswu.cz, last.fm, bestpage.cz
Zdroj videa: youtube.com

< Předchozí		Další >