Filmová tvorba Woodyho Allena je tak jedinečná a rozmanitá, že než abychom ji nahlíželi jako celek, lépe je si ji nejprve rozdělit do několika (přesněji tří) tvůrčích období. První skupinu tvoří jeho rané filmové grotesky, v nichž prokázal svůj pozoruhodný smysl pro absurdní humor a nadsázku. Za klenot „raného Allena“ (možná lehce přeceněný) se mezi znalci jeho díla považuje komedie Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat). Druhé, nejbohatší období Allenovy tvorby odstartoval úspěch komedie Annie Hallová a tvoří jej široké spektrum snímků, v nichž různými způsoby glosuje život newyorských umělců, bavičů, či intelektuálů a jejich slabosti, neurózy a pocity, často opět s ironií a nadsázkou. Pro mě osobně vedle těchto existuje ještě „pozdní Allen“, tedy období, v němž buď upomíná na své dřívější úspěšné snímky, nebo takzvaně experimentuje. I když v tomto století natočil zajímavé a výtečně napsané filmy jako Match Point, prozatímní vrchol Allenovy třetí tvůrčí etapy jsem objevil až loni v nostalgické komedii Půlnoc v Paříži.

Zatím posledním dokončeným filmem, nazvaným Do Říma s láskou, dokazuje tento letos sedmasedmdesátiletý a doopravdy pracovitý americký tvůrce, že v režisérském důchodu ani v nejmenším nepropadá stařecké zatrpklosti. Jak Paříž, tak Řím jsou filmy svěží, příjemné, divácky vstřícné. V tom druhém se Allen znovu objevuje před kamerou, ale rozhodně si neukrajuje většinu prostoru pro sebe a hraje pouze roli v jednom ze čtyř příběhů zasazených do „věčného města“ nad Tiberou. Současně řada diváků obeznámená s jeho filmy může v jeho postavě Jerryho, otce dívky zasnoubené s mladým Italem, spatřovat určitou zradu. Když totiž Jerry během návštěvy Říma uslyší překrásný tenor budoucího tchána své dcery, jako bývalý operní režisér se rozhodne jeho pěveckého talentu využít. Jenže dceřin nastávající Michelangelo má levicové názory, sympatizuje s chudými a angažování svého nadaného otce do kultury pro společenskou smetánku je mu tak trochu proti srsti. Michelangelo vlastně kopíruje řadu někdejších Allenem ztvárněných postav, které se odmítají podřídit americkému kultu úspěchu a prodávat svůj talent lačnému okolí.

A pak je tu příběh o prostém italském úředníčkovi (Roberto Benigni), který na vlastní kůži pocítí pomíjivost a vrtkavost slávy a úspěchu. Tady se do hry vrací Allenova absurdita: nejdříve bezvýznamný muž musí náhle před vlastním domem odolávat nájezdům senzacechtivých novinářů a čelit jejich stupidním dotazům, neokázalý způsob oblékání jeho ženy diktuje módní trendy, auto se šoférem jej vozí do práce, kde má luxusní kancelář s atraktivní asistentkou. Ani po odlivu zájmu o jeho osobu nemá úplně jasno v tom, zda pro něj byly okamžiky slávy příjemným snem nebo noční můrou.

Třetí a čtvrtá povídka obsahují, vedle Říma, konečně i tu lásku, jak láká název filmu. Oba jsou to romantické příběhy, jeden dokonce ozdobený nádhernou scénou, kdy čtveřice přátel za tmy a v bouřce bloudí mezi ruinami Caracallových lázní. Tady přeskočí jiskra mezi studentem architektury Jackem (Jesse Eisenberg) a nejlepší kamarádkou jeho přítelkyně, sympatickou neurotičkou Monicou (Ellen Page). Jako praktický poradce pro fungující vztahy vstupuje do jejich životů postava uznávaného architekta Johna Foye (Alec Baldwin), který oba zaláskované neúnavně varuje, že se řítí do průšvihu. A průšvihem zavání i příjezd dalšího mladého páru do Říma: on sní v italské metropoli svůj kariérní sen, ale před příjezdem příbuzných je nečekaně navštíven prostitutkou (Penélope Cruz), ona se vydá do římských ulic a potkává své filmové idoly a s jedním z nich se dokonce sblíží rychleji, než obvykle.

     
Z posledního kousku Woodyho Allena by si divák rozhodně neměl odnést, že všechno v životě nakonec dobře dopadne, protože o tom autorovo turné po evropských velkoměstech určitě není. Nejde ani o to dokázat, kolik tvůrčích nápadů se dá vytěžit z kulis Barcelony, Londýna, Paříže nebo Říma, na to je Allenův autorský rukopis až příliš dobře čitelný. Režisér nechává v Římě triumfovat optimismus a servíruje pozitivní myšlenky, čímž se prostě od zbytku svého filmového díla odchyluje. Spíše, než město Řím, nakonec všechny čtyři povídky spojuje finální pocit bezstarostnosti a touha nelámat si hlavu nad těžkými existenciálními úzkostmi, které jsou jedním z hlavních motivů mnoha Allenových děl. I snímek Vicky Cristina Barcelona z roku 2008, který překypuje turistickými atrakcemi dost možná více, než Do Říma s láskou, končí výstřelem hysterické milenky, která nepřenese přes srdce záletnickou povahu svého exmanžela. Scénou na téma podob lidského šílenství tam vrcholila celá dramatická linie příběhu, který se zdál být spíš komedií. Římské minipříběhy, jakkoli svižně působí, nemají dramatický vrchol a pro postavy a diváky končí docela bezbolestně. Jejich ozdobami jsou autorův osvědčený humor, hodně situační komiky a samozřejmě precizně napsané dialogy. Do Říma s láskou je další z variací na zavedená schémata střetu iluzí s realitou, mladické naivity s dospělou zkušeností a bouřlivé slávy s poklidnou obyčejností. Z dovolené v Římě se vracíme o něco moudřejší a vyzrálejší, leč nikoli zkroušeně nebo zraněně.  

A pro mě ještě zůstane těžko zapomenutelným zážitkem z filmu půvab a výkon Alessandry Mastronardi a už teď se vyloženě těším, až někdy znovu uvidím její „řešení dilematu“ v koupelně hotelového pokoje.

Do Říma s láskou / To Rome With Love
Komedie / Romantický
USA / Itálie / Španělsko / 2012
Scénář a režie: Woody Allen
Hrají: Penélope Cruz, Alec Baldwin, Ellen Page, Jesse Eisenberg, Roberto Benigni, Woody Allen
Stopáž: 102 minut
Premiéra v ČR: 19. 7. 2012
Distributor: Hollywood Classic Entertainment
Hodnocení: 70 %         
               
Zdroj foto: hce.cz