Napěchovaný program letošní Letní filmové školy, od soboty 21. července 2012 opět pořádané v Uherském Hradišti, pentlí, jako vždy, široký vějíř hostů i doprovodných programů. Organizátorům ani na okamžik nevešlo na mysl, že touha stále bobtnat – v nabídce i množství účastníků - může ve výsledku zahlcovat a dusit. Vždyť co nakonec zůstalo po dřívějších nablýskaných bublinách? Byly to dvě cenné monografie věnované profilovým tvůrcům - před dvěma roky vyšel Béla Tarr, loni následoval Aki Kaurismäki. Letos se měl v centru úvah ocitnout kdysi přední jugoslávský režisér Goran Paskaljević, poté nahrazený žijícím iránským klasikem Abbásem Kiarostamim. Jenže nevyjde nic - chybí potřebný peníz. Inu, megalomanie něco stojí.

 

Filmová nabídka útočí mnoha režisérskými profily (David Lean, Carlos Saura, Agnieszka Hollandová, István Szabó, Bence Fliegauf, Abbás Kiarostami...) i tematickými cykly, upozorním alespoň na obšírnou připomínku maďarské kinematografie nebo na filmové podoby heydrichiády, nechybí ani obskurní "půlnoční delikatesy" v podobě druhořadých akčních historek od černochů o černoších a pro černochy (neboli "blaxploitation movies"), které napodobovaly úspěšná schémata „bělošských“ filmů.

A ještě drobný postřeh: když jsem pročítal katalogové texty k jednotlivým filmům, kdejaká hloupost, nepodařenost či pózovitá namyšlenost (a čím jiným jsou třeba Fliegaufovy filmy, u nichž by mělo být připojeno varování, že divák na ně přichází jen na vlastní nebezpečí) bývá, zamžena kouřovou clonou vatovitých slov, chválena a doporučována. Výjimku představují jen české normalizační třeskutosti (Klíč, Sokolovo). Tvrdý, snad až šklebný odsudek si zajisté zaslouží, avšak nemělo by se v takovém případě postupovat pokaždé stejně, tedy hodnotivě u každého titulu? Vždyť ne každý film, byť i uznávaného umělce, se povedl a zdaleka ne každý ve zdraví přežil prověrku časem.

V programu občas nalezneme netušené "perličky na dně", dílka možná bizarní, ale přitom prozrazující étos dobového kontextu. Jedná se zejména o filmy o heydrichiádě, natáčené ještě v průběhu války. Jistěže Langův snímek I katové umírají je dnes směšný a napomádovaný a rovněž od dalších dobových příspěvků lze sotva očekávat, že by obohatily dějiny světové kinematografie. Mají však mimořádný význam pro poznání tehdejších představ o agitační síle filmu. Připomenu aspoň dva.

Zprávy o zničení Lidic inspirovaly vznik středometrážního anglického filmu Tichá ves (1943)- viz snímek, zasazeného do jedné hornické vesnice ve Walesu. Režisér Humphrey Jennings chtěl zdůraznit, že to byla stejná vesnice jako Lidice - lidé také fárali do dolů, chodili do kostela i do hospody, ženy se věnovaly domácnosti a děti se učily ve škole. Poklidný život tam panoval do té doby, než se ves ocitla "pod ochranou" Třetí říše. Téměř tam nespatříme vojáka v německé uniformě, jen zlověstné auto se zlověstným tlampačem na střeše zosobňuje krutou nadvládu: hlášení a příkazy začínaly zpravidla v němčině ("Achtung") a pokračovaly dále anglicky. Lidé se však odmítali s porobou smířit, zejména odbory vystupovaly zvlášť aktivně - a po atentátu na Heydricha dopadla pomsta i na vesnici.

Tichá ves domýšlí hypotetickou situaci: kdyby se ve stejné situaci jako Lidice ocitla kterákoli jiná vesnice na území obsazeném nacisty, dopadla by stejně. Proto jméno Lidic nebude nikdy zapomenuto, i když samotná vesnice byla vymazána z map i zemského povrchu. Vyprávění se podřizuje zákonitostem dokumentu (jakkoli fiktivního), opřeného jak o vypravěče, provázejícího svými početnými informacemi vizuálně podmanivou, lyrickou krajinomalbu, tak o náhodná sdělení jednotlivých postav, které jsou zachyceny při práci i v době odpočinku. Kromě angličtiny tu totiž zaslechneme také welštinu. Hojně znějí sborové písničky, spoludotvářející představu ideálně pospolitého společenství, jemuž se vyhýbají jakékoli vnitřní rozbroje. Naopak téma zlověstného ohrožení, které v závěru roztáhne svá zničující křídla, provázejí chmurné, vřískavě pompézní tóny Wagnerovy hudby.

Druhou válečnou položkou je v Gruzii natočený Nepolapitelný Jan (1942) – na snímku úvodní záběr s nápisem v azbuce. Je zvláštní, že v nejtěžším válečném období se ruští tvůrci obrátili také k českému prostředí. Přisvojili si třeba Švejka, kterého konfrontovali s německými útočníky. Režiséři Vladimir Petrov a Isidor Anněnskij ovšem čerpali ze skutečných událostí. Až do Sovětského svazu zjevně pronikly zvěsti o dobrodružném útěku Jana Smudka.

Zastřelil německého policistu a poté musel prchat před gestapem, které po něm vyhlásilo pátrání po celém protektorátu. Ještě nevadilo, že Smudek neměl s komunistickým odbojem nic společného (ostatně uprchnul do Anglie), filmový Jan se stává jakýmsi zosobněním všech lidí včetně studentů, kteří povstali proti německé okupaci. Za zmínku stojí, že Smudkovi (i jeho filmovému zpodobnění) byl kdysi zasvěcen úvodní díl televizního cyklu Neznámí hrdinové, pojmenovaný přímo Nepolapitelný Jan.

Petrovův a Anněnského zhruba hodinový filmeček dnes samozřejmě vyznívá naivně, je natočen neuměle, převažuje v něm - v gestech i mluvě - pompézně hrdinská dikce a zvýrazněné dobrodružné linii pronásledování schází vypravěčská jistota. Jan Smudek se tu změnil ve vysokoškolského studenta, jenž, zapojen do odboje, znepokojuje okupanty vysíláním z přenosné vysílačky, s níž cestuje po celém Česku. Hned na počátku, kdy po úvodním obrazu Staroměstského náměstí doznívá verbální odkaz na Jana Husa, vystupuje kulisovitost městského prostředí i surreálná liduprázdnost venkovských cest.

Zejména zápletky, spojené s cestováním v autě vylidněnými silnicemi, prozrazují inspiraci americkými "duchaplnými" dramátky (včetně salónního oblečení, v němž se postavy pohybují). Hrdinova spolujezdkyně, potajmu vylepující protiněmecké plakáty, nemá zprvu tušení o partnerově pravé činnosti a dokonce jej považuje za zbabělce. Vyprávění plné honiček a přestřelek vrcholí nejen vzájemnou láskou obou protagonistů, ale zejména úspěšným atentátem na Heydricha.

Nepolapitelný Jan je místy až směšně dojemný, jak snahou vylíčit "české" prostředí, tak groteskně nadsazenými postavami brutálních okupantů, kteří se marně snaží zničit neméně naivní odbojové počiny. Avšak jako svérázné bohemikum, širší veřejnosti zcela neznámé, si film pozornost určitě zaslouží.¨

Leccos zasutého sliboval zpřístupnit rozvětvený cyklus mapující maďarskou kinematografii. Jenže spíše mate, než že by osvětloval. Hned ta část, která zahrnuje tvorbu od počátků až do roku 1945, pomíjí skutečně přelomová díla, nahrazujíc je druhořadými sentimentálními blábolky. Přitom by tu postačily dva tituly, které vstoupily do mezinárodního povědomí: Fejösovo mysteriózní vesnické drama Marie - propuštěná z důvodů morálních (1932) a Szötsovi Lidé z hor (1942), předznamenávající svým pojetím (neo)realistický náhled, jak jej v téže době a zejména po válce uplatňovali italští filmaři.

Také důraz na filmy 60. let (jako vyvrcholení maďarské tvorby?) je trochu zavádějící, protože tu vedle dosti již vyšumělé výrazové strohosti ještě vládne patrný alibismus ve smyslu "chyby se sice dělaly, ale my je překonáme". Teprve společenský i politický důraz vniknuvší do maďarských filmů na přelomu 70. a 80. let - vymezený převratnými díly jako Kovácsovým Hřebčincem nebo sérií Deníků Márty Mészárosové - vede k otevřené polemice se základními ideovými principy režimu. Nikoli náhodou je právě tehdy, ještě před nástupem Gorbačova v Sovětském svazu - do kin uvolněn i nejproslulejší trezorový film Svědek (1969), mrazivá fraška na téma politických procesů (barevné foto pochází z ní).

Svědka lze považovat za jakousi "vlajkovou" položku dalšího maďarského cyklu, zahrnujícího tentokrát komedie. Jak známo, v tomto žánru se Maďarům příliš nevedlo a například vřazení klasického jinotajného dramatu Pan profesor Hannibal (1956) asi mnohého diváka překvapí, dočká se veselí asi stejně hojného jako v našem Vyšším principu. U Maďarů převažovaly spíše satiry nebo tragikomedie, tam lze přiřadit i Svědka. A když jsem se už dotkl zakazovaných filmů, v Maďarsku jich mají mnohem více - prakticky neznámých, ačkoli dosvědčují a mnohdy osvětlují klikaté cesty novodobých dějin.

Navždy zmizela řada za války natočených fašizujících (protiruských nebo antisemitských) filmů. Další - asi podnes – zakázaná díla vznikla v roce 1947, ale vzápětí se znelíbila zvítězivším komunistům. Několik titulů semlely události kolem bouřného roku 1956 (například Várkonyiho Hořká pravda v lecčems připomíná pozdější tuzemské Krškovo drama Zde jsou lvi), zákaz postihl dokonce pohádku! A početné filmy, mnohdy experimentálně zaměřené, postihl tentýž osud i v 70. a 80. letech. Z bezmála dvou desítek prokletých, téměř zapomenutých snímků by se nechalo sestavit pozoruhodné svědectví leckdy nepochopitelné mocenské zvůle, která nevysychá ani dnes...

38. LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA UHERSKÉ HRADIŠTĚ
Datum konání: 21. – 28. července 2012

Zdroj foto: 38. Letní filmová škola Uherské Hradiště; studentpoint.cz, liveinternet.ru; cinema.theiapolis.com

< Předchozí		Další >