Je neuvěřitelné, že stále činorodá Eva Zaoralová (případně též Hepnerová), překladatelka, filmová publicistka a dlouhou dobu také umělecká ředitelka karlovarského filmového festivalu, se letos dožívá osmdesáti let. Na její počest pořídila Alena Prokopová rozsáhlý rozhovor, postihující soukromé i profesní osudy a vtělený do mnoha fotografiemi proložené knihy Eva Zaoralová. Život s filmem.

 

Zaoralová má nesporný vypravěčský dar, navíc provázený upřímností a otevřeností, ať již vzpomíná na rodinné záležitosti nebo přibližuje nejrůznější události i setkání s lidmi, kteří někdy ovlivnili ji samou, jindy filmové dění. Samozřejmě za vyvrcholení tuzemské filmové tvorby považuje "novou vlnu" 60. let. Vzpomíná zejména na své působení v odborném měsíčníku Film a doba i na několikero šéfredaktorů, přibližuje své výpravy na zahraniční festivaly i konečně svou účast na pořádání toho karlovarského. Nešetří přitom podrobnostmi ze zákulisí - třeba o tom, jak zpola podvodně a rozhodně křivácky byly nachystány dva ročníky konkurenčního festivalu pražského, dnes již dávno zapomenuté akce z poloviny 90. let.

Když hodnotí jednotlivé osobnosti, s nimiž se setkala (a to včetně tří manželů), nezbývá než ocenit přesné postižení důležitých rysů, byť někdy zbytečně zkratkovité. Vzpomíná na význačné režiséry (třeba Krejčíka, Vláčila nebo Chytilovou, ale vedle nich také na italské mistry z rodu Felliniho nebo Antoniniho), přiblíží i předního "rudoprávního" normalizátora Jana Klimenta nebo rozporuplného režiséra a též komunistického činovníka Jiřího Svobodu. Ve svých postojích se přitom projevuje umírněně, kompromisně a diplomaticky, a to i tehdy, když naznačuje větší či menší výhrady. Z jejích slov vyplývá, že si vážila hlavně lidí, kteří byli nejen tvůrčí, ale také citliví - a nádavkem ještě společenští.

Nezamlčuje případné roztržky s mladší směnou kritiků (například s Jiřím Cieslarem), i když někdy se nevyvaruje unáhleností či nepřesností. Mám na mysli příkrý soud nad Pavlem Melounkem, původně kritikem a později producentem, jehož podezírá, že brožurkou o režiséru Karlu Kachyňovi se chtěl jen zviditelnit, aniž by mu vadilo, že o zakázaných filmech, které Kachyňa natočil podle scénářů Jana Procházky, se "vůbec nemůže zmínit." (s.118) Přitom se o nich, byť okrajově a zajisté poplaten dobovým ideologickým odsudkům, zmínil - a aspoň jeden z nich, Směšného pána (1969), který se věnoval těžce nemocnému člověku zlomenému vězněním v 50. letech, se dokonce pokusil hájit.

Samozřejmě je obtížné rozhodnout, zda některé momenty Zaoralová nepotlačuje ve prospěch jiných, podle některých náznaků lze soudit, že paměť nemusí být vždy spolehlivým rádcem. Například popisuje, že na úsvitu normalizace musela redakce Filmu a doby těsně před odevzdáním do tisku vyřadit rozsáhlou studii Jana Kučery o podobenství Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme. (s.67) Jenže stačí nahlédnout do časopisu, abychom zjistili, že tento text byl roku 1970 skutečně otištěn. Nejspíš si podrobnosti celého incidentu popletla, nejspíš se jednalo o rovněž Kučerův rozbor jiného proskribovaného filmu, Smuteční slavnosti, který pak vyšel opravdu až po pádu komunistického režimu.

Trochu lituji, že Alena Prokopová, sama zajisté znalá zákrut domácí kinematografie a dění v jejím zákulisí, jen málokdy vstupovala řekněme do diskuse, většinou pokládala uctivé dotazy a získané odpovědi zpravidla dál nekomentovala. Například podivně se rozplizly vzpomínky  na obskurní festival v italském Avellinu (prý zaměřený na avantgardní neorealistické filmy!), který zejména v 70. letech vysoce oceňoval i české politické příšernosti typu Dvacátý devátý nebo Tobě hrana zvonit nebude.

Zbývá ještě vyzdvihnout pečlivě připravený dovětek Miloše Fikejze, jenž zpracoval soupis článků, které Eva Zaoralová zveřejnila, bohužel jen zaměřený na odborný filmový tisk (a též překlady), bohužel pomíjející recenzentskou činnost v denním tisku, vždyť celá dvě desetiletí psala recenze do Svobodného slova. Za jinou vážnou vadu, též jdoucí na vrub nakladatele, považuji absenci jakékoli textu od Zaoralové. Čtenář by tak získal bližší představu o ní také jako o autorce mnoha pozoruhodných úvah a studií. Obávám se, že tyto nedostatky nutno přičíst na vrub nakladateli, kterému by tak kniha nabobtnala řekněme o další stovku stránek.

A úplně na závěr: vzpomínky Evy Zaoralové mají svou cenu nejen v přiblížení filmařského zákulisí, ale také pro oblast zcela odlehlou. Mohou totiž posloužit jako cenný pramen pro bližší poznání dobře situovaných středostavovských vrstev meziválečné éry, ovládaných kultem jmění, pokrytectvím a tabuizováním všeho nepatřičného. Když totiž paní Eva vzpomíná na manželství svých rodičů a své mládí, náhle vyhřeznou údaje, svou konkrétností i názorností doplňující zcela jinak zaměřené publikace, třeba na tomto webu nedávno recenzovanou knihu Měšťanská morálka.

Eva Zaoralová. Život s filmem
Autor: Alena Prokopová
Vydalo nakladatelství Novela Bohemica roku 2012, 238 stran.

Hodnocení: 70%

Zdroj foto: kniha, kinosvetozor.cz, mezinami.cz

< Předchozí		Další >