Žila, byla jednou jedna Johana Rubínová, která se rozhodla, že si bude psát deník. Psala o sobě, přátelích, problémech, průšvizích, trapasech, šlápnutích vedle, pokusech, omylech a tak vůbec o bouřlivém životě náctiletých. Psala, psala a co osud nechtěl, hned tři nakladatelství chtěla deník vydat. Inu, stalo se. Johana odhalila své soukromí, a jak říká, cítí se teď jako vysvlečená. A není se čemu divit, když jde dokonce její příběh do kin!

 

Na motivy bestselleru Johany Rubínové vznikl pod taktovkou režiséra Martina Dolenského vysvlečený film plný mladých talentů, ale i antitalentů.  Neobvyklá teenagerská komedie mapuje bez cenzury dívčí svět s veškerou špínou, kterou život pražské (avšak nejen pražské) středoškolačky obnáší. Příběhy náctiletých jsou vždy spojovány s nějakým „poprvé“. První sex, první láska, první rozchod, první zrada, první kocovina, první joint, první střet s realitou a tak podobně. Ani tentokrát tomu není jinak, nicméně zásadní změnou je úhel pohledu a styl vypravování. Deník není přízemní komedií typu Prcičky či Rafťáci, záběr má naopak mnohem hlubší a není postavený na hloupých vtípcích a trapasech. Páteří scénáře jsou reálné zápisky, což film hází do úplně jiné, upřímnější kategorie.

Autentické dospívání

Důvodů, proč se deník náctileté amatérky stal tak rychle jedním z nejprodávanějších titulů (v současné době už je vyprodaná a chystá se dotisk), se nabízí hned několik. Johana píše o své cestě k dospělosti zkrátka tak, jak to je, tak jak se to právě děje, bez jakýchkoli skrupulí či cenzury. Na jazyk si pozor taky nedává, proč taky? Vždyť by si sama nikdy nepomyslela, že se její deník dostane na prodejní pulty. O svých přátelích ví první, poslední, takže všechny „literární postavy“ jsou dokonale a barvitě vykreslené. Struktura a celá dějová linka je také jasná, protože právě takto se to stalo.

Roli Johany Rubínové dostala Veronika Kubařová, která se v celovečerních filmech již objevila (Ženy v pokušení, Lidice), avšak příležitost pořádně ukázat svůj talent dostala až teď. Sama přiznává, že ke knižní předloze přistupovala s nedůvěrou a opatrností, nakonec jí ale přečetla jedním dechem. „Myslela jsem si, že to bude teenagerská historka, která mi nic neřekne, ale zhltla jsem ji na jeden zátah. Úplně mě to pohltilo, s hrdiny jsem se sžila a těšila jsem se, že na plátně vstoupím do jejich světa,“ říká.
 
Skvělý deník, špatný film

Kvalita filmové podoby ale hodně zaostává za tou knižní. Na plátně nehraje hned několik komponentů. Do největšího nesouladu se dostává velký talent Veroniky Kubařové (ale také Petry Špalkové) a ohromný antitalent Bereniky Kohoutové (dosud jsem nepochopila, proč jí vůbec obsazují). Když to trochu nafoukneme, tak celý film stojí pouze na hlavní herečce, ale ani největší talent neutáhne roztříštěný scénář. Je pravda, že se pořád něco děje a ve filmu snad ani nenajdeme hluchá místa, nicméně flashbacky a drobné historky působí ve finále jako nesourodá slepenina. To by nakonec ani tolik nevadilo, kdyby se k tomu nepřidalo naprosto nelogické chování postav. Přihlédneme-li k tomu, že vše, na co se díváme, se jednou opravdu stalo, připisuju tuto chybu nedostatečnému prostoru pro vyniknutí a typizaci postav. Vedlejší postavy jsou pravděpodobně napsány dost stroze.

Umělecká stránka je naopak velmi příjemná a film utíká s lehkostí. Vizuální kompozice je barevná a výtvarná stylizace mimo jiné odlišuje flashbacky od aktuální dějové linky. Celková práce s kamerou, kompozicí a barevností je provedena svěžím uměleckým okem. Jak už bylo zmíněno, velkou hodnotou je právě správná volba ústřední herečky (kdybych se měla hodinu a půl dívat na takovou Bereniku Kohoutovou, tak kinosál opouštím před závěrečnými titulky).

A jak vidí svou hrdinku sama Veronika Kubařová?

„Johana je sedmnáctiletá holka, která vyrůstala s tátou a časem i s nevlastní mámou Sábou – její vlastní maminka jí umřela, když jí bylo pět let. Její emoce jsou někdy trochu ,klučičí', často jde do věcí po hlavě a řeší je přímo, rovně. Musí ustát všechny peripetie svého života, což s její povahou není jednoduché.“

Na druhou stranu, právě výrazná osobnost hlavní hrdinky Veronice zpočátku naháněla trochu strach: „Chvíli jsem pochybovala o tom, jestli vůbec budu schopná vystihnout její temné stránky. Nevěděla jsem, jak to herecky uchopit. Ale byl to strašně zajímavý úkol a postupně mě to začalo bavit,“ vysvětluje. Nakonec se pro ni Johaniny razantnější postoje a způsoby jednání staly částečně inspirací i v civilním životě: „Když to člověk na place prožívá, ta emoce se někam uloží. To, jak Johana jedná s lidmi na rovinu, někdy až drze, to byl pro mě zajímavý objev. Já jsem spíš upejpavá, bojím se prosazovat svůj názor. Tahle role mě v tomto směru obohatila a naučila mě to.“

Můj vysvlečenej deník
Žánr: komedie
Původ: Česká republika
Režie: Martin Dolenský
Scénář: Martin Dolenský, Jan Hlaváč, Johana Rubínová
Hrají: Veronika Kubařová, Berenika Kohoutová, Marika Šoposká, Šárka Vaculíková, Igor Bareš, Martin Šesták, Petra Špalková, Sandra Černodrinská, Milan Hajn, Ladislav Karda, David Skopal, Ján Kuric, Ondřej Mataj, Jaroslav Plesl, Simona Stašová, Veronika Žilková, Nisan Aljazairi, Verica Nedesca
Stopáž: 102 min
Česká premiéra: 26.04.2012
Distributor: Bontonfilm, a.s.
Hodnocení: 55%

Zdroj foto: Bontonfilm, a.s.

< Předchozí		Další >