Perfect sence je uměleckým filmem na pomezí mezi sci-fi a romancí. Dvojice mladých lidí se potkává v místě, kde muž pracuje a žena bydlí, a začínají spolu nejprve mluvit, a potom i trávit intimnější chvíle. Prožívají spolu něco, co ještě s nikým jiným neprožili. V dobrém i ve zlém jejich vztah ovlivní nemoc, která náhle zasáhla celé lidstvo – ztráta všech smyslů, jednoho po druhém. Sloučení těchto žánrů není nic atypického, romantický příběh se přeci skrývá v každém dobrém filmu.

Ale Perfect sence je mnohem víc filozofickým obrazovým rozjímáním nad začínajícím vztahem, než příběhem o průběhu epidemie. Filozofické otázky se dotýkají i celé lidské existence, ženský komentář stručně popisuje podstatu našeho světa, který se nyní rapidně změní.

Tvůrci měli v rukávu eso, kterým v dnešní době originální zápletka jistě je. Tentokrát epidemie totiž není smrtící, ale o to je to horší, protože lidé postupně ztrácejí všechny smysly, počínaje čichem a konče zrakem. Představa, že se lidé potácejí světem jako slepí a hluší tvorové, je tak děsivá, že už ani není třeba ji nijak zdůrazňovat, a film se o to rozhodně nesnaží.

Začíná to ještě celkem nevinně, protože čich se dá nahradit jinými smysly a lákadly. Technická stránka věci není důležitá. Neřeší se, jak virus vzniknul a jak ho léčit. Hlavní je uvědomit si důležitost smyslů pro prožívání života. Jejich postupná ztráta je větší hrozbou a větším trestem, než okamžitá smrt. Protože když ohluchneme a oslepneme, nemůžeme vládnout světu. Bezmoc, kterou nemoc způsobuje, je nejsilnějším motivem filmu. Lidé jsou náhle zcela závislí na tom, co jim ze smyslů zbylo. Z celého lidstva se stávají bezmocné ubohé bytosti, které už nemají důvod si škodit navzájem, protože jim bylo uškozeno naráz a stejnou měrou.

Přesto lidstvo ve světle okolností ukáže silnou stránku – přizpůsobivost. Když lidé ztratí čich a chuť, radují se mnohem víc z ostatních zážitků – pohybových, sluchových, hmatových a zrakových.

Perfect sence vlastně dělá z lidstva jednotnou skupinu, která rány osudu přijímá tak, jak přijdou, a místo snahy se jim vyhnout hledá nové cesty životem. V tomto směru je to tak trochu utopie. Ale podstat nemoci tomu nahrává, protože vědci nevědí o nemoci vůbec nic, a nedokážou proti ní bojovat, navíc už sami byli nakaženi. Zápletka je osekána o vše, co by mohlo děj komplikovat a vyvolávat otázky. Nemoc zkrátka je, nevyhnutelně se vyvíjí, a podstatné je pouze to, jak člověk mění vnímání světa kolem sebe. Příběh je hříčka, nejde v něm o pointu. Vývoj je od určité chvíle jasný. Ztráta smyslů je jen navíc prokládána intenzivními masovými pocity od neovladatelného vzteku až po absolutní štěstí. Lidské tělo si tak v průběhu příběhu projde hned několika neznámými a extrémními stavy, ale ve výsledku jsem úplně nepochopila smysl. Proč postavy prožívají takové záchvaty vzteku, jen aby toho později litovaly? Někde se mi zvraty zdály až samoúčelné, třeba když Michael při svém vzteklém amoku vyžene Susan od sebe z domu, a Susan se na něj tak naštve, že už se v dalších fázích epidemie nevídají. Muselo to tak ale být, aby se na konci mohli zoufale hledat, aby si padli do náručí. Vše je podřízeno vizuálnímu prožitku z filmu. Krásné záběry se střídají s ošklivými, kdy lidé mají záchvaty. Velkou roli hraje jídlo. Lidé do sebe v záchvatu „hladu“ cpou všechno, co kolem sebe najdou, a hlavní dvojici ve zvráceném obžerství potom ještě pokračuje ve vaně. Místy to působí až parodicky, a já si nebyla jistá, jestli to tvůrci myslí vážně, nebo jestli se u toho mám smát. Extrémní projevy lidských pudů otupují zážitek z toho ostatního, z těch všech emocemi nabitých obrazových sekvencí. Takže výsledkem je rozpačitý pocit, který trochu zmírnil vtipný konec. Ale to, abych se jen na konci pousmála, určitě nebylo záměrem tvůrců. Tam, kde má film hluboce zaujmout, to však příliš nefunguje, protože vás paradoxně příliš zaujaly jiné obrazy (třeba všechny ty nejedlé předměty, které do sebe lidi cpou, nebo ňadra Evy Green). Vizuální hody jsou výborným prostředkem, jak něco sdělit, ale nesmí se toho míchat dohromady moc.



Nicméně obrazová stránka je technicky velmi propracovaná. Pracuje se s barevnými filtry i barvami obecně, a to jak co se týče rekvizit, kostýmů i místností rozdělených na barevné části. Scény se odehrávají v několika plánech, ale vnitřní vyprávění obrazu bohužel nemá mnoho ke sdělení, protože příběh je zkrátka prostší, než obrazové zpracování. Skvěle se pracuje i s kompozicemi, širokými celky, výběrem prostředí a velikostmi záběru. To všechno mluví samo za sebe a je to stejně působivé, jako představa ztráty smyslů. Pokud by však takové obrazové kouzlení film nenabídl, nebyl by příliš divácky atraktivní, protože děj je i přes dobrý nápad dost rozplizlý. Pohromadě to drží jen díky dvěma hlavním postavám: nádherná Eva Green hraje epidemioložku Susan, a Evan McGregor šéfkuchaře Michaela. Oba mají své kostlivce ve skříni, traumata, která je omezují v osobním životě. Tím, že se potkají, se pro ně mnohé změní k lepšímu, ale bohužel se dají dohromady zrovna, když epidemie začíná. Jejich osobní problémy jsou důležité pro hloubku postav, ale v příběhu to nehraje zas tak velkou roli. Protože vzhledem k tomu, že na konci celý svět ztratí všechny smysly včetně zraku a sluchu, dlouhé rozpitvávání problémů už není k ničemu. Expozice je úměrně tomu krátká, stručná, ale výstižná. Ze dvou scén pochopíme, že hlavní hrdinové nejsou bezproblémoví, a dá jim práci navázat vztah. Ale jakmile se potkají, všechno ostatní už proběhne docela rychle.

To, že je každému aspektu příběhu věnován zdánlivě nahodile dlouhý čas, působí chaoticky. Možná to byl záměr, ale možná byl problém v tom, že tvůrci nevěděli, jestli se víc zaměřit na lásku, nebo epidemii. Některým postelovým a podobným scénám je věnováno až příliš mnoho prostoru. V záchvatu vzteku Michael křičí možnou odpověď – šlo jenom o sex. Ten skutečně hraje důležitou roli, ale hlavně proto, že hmatové smysly jsou nyní rozvinutější. Celkově se filmu dobře daří navodit a popsat pocity spojené s čichem, chutí, sluchem, hmatem i zrakem. Přesto bych od filmu s názvem Perfect sence čekala trochu víc.

Nemám nic proti filozofickým filmům. Perfect sence navíc docela funguje i jako napínavý příběh, i jako romance. Ale síla nápadu byla rozmělněna v nerozhodnosti, jak téma zpracovat, aby to bylo originální. Originální to určitě je. Ale bohužel ve srovnání s těmi „méně originálními“ filmy o epidemiích mě bavily víc ty s klasickou stavbou příběhu, například nedávná Nákaza.

Perfect sence
Německo / Velká Británie / Švédsko / Dánsko, 2011, 92 min
Režie: David Mackenzie
Hrají: Ewan McGregor, Eva Green, Connie Nielsen, Ewen Bremner, Stephen Dillane, Denis Lawson

Zdroj foto: filmeurope.cz