JESKYNĚ ZAPOMENUTÝCH SNŮ nabízí výlet do pravěku

V skalnatých masivech lemujících francouzskou řeku Ardèche, v blízkosti kamenného oblouku pnoucího se nad ní, byl před dvěma desetiletími čirou náhodou nalezen uzoučký vstup do rozměrné jeskyně. Původní vchod už nebyl z vnějšku rozeznatelný, protože jej pradávno zasypal sesuv skal. Podzemní prostory byly nazvány podle archeologa Chauveta, jenž spolu se svým týmem jako první vstoupil do utajeného podzemního světa - a zjistil, že se v něm skrývá ohromující galerie nejstarších kreseb na světě. Vznikaly zhruba před 30 tisíci lety...

Na rozdíl od jiných jeskynních komplexů se zde vyskytují povětšinou kresby uhlem, nikoli barevné malby jako Lascaux, avšak zachovány jsou tak dokonale, že nejprve se na mysl draly pochyby, zda se nejedná o falsifikát. Teprve zjištění, že některé kresby překrývají nánosy tisíce let se tvořícího povlaku, dokázalo pravost. Avšak obavy před zhoubným dopadem přebujelého turismu vedl k rozhodnutí unikátní naleziště uzavřít před veřejností, vstoupit může jen hrstka odborníků - a pak také se krásou jeskyně mohl kochat německý režisér Werner Herzog. Pořídil tam dokumentární esej Jeskyně zapomenutých snů 3D.

Své vyprávění rozčlenil do dvou oddílů: v prvním spatříme záznam stísněné výpravy, kterou filmaři uskutečnili společně s vědci. Nesměli opustit úzký chodníček a svítit mohli jen studeným světlem. Bodové osvětlení těkavě vyhledává detaily rozměrných kreseb, odkrývá často jen tušené a do temnot se nořící rozlehlé prostory. Zprostředkovává dojmy lidí, kteří se poprvé setkávají s něčím mimořádným - a podotýká, že v podobných světelných podmínkách mohl prostor vnímat i pravěký člověk svítící si loučemi s komíhavým plamenem.

Náčrty zvířat (ale také otisky dlaně a výjimečně též torzo ženy ve společenství bizona!) se liší svým ztvárněním, vedle neuměle zkosených obrysů nalezneme i díla vskutku mistrná, například čtveřice koňských hlav, jakoby připravených ržát, vyhlíží, jako kdyby vypadla ze skicáře nějakého renesančního umělce. Jindy se vyskytne pokus zvířata zkratkovitě zachytit v pohybu, v běhu nebo v souboji - pravěký tvůrce je v jednom případě obdařil rovnou osmi nohama...

Herzog dokonce zařadí digitálně pořízenou simulaci celého jeskynního komplexu. Záběry okolní krajiny, v raném jaru ještě spící, prolíná s podzemím. Jednotlivé zobrazované předměty pak komentují přítomní odborníci, kteří popisují nejen nástěnné artefakty, zpodobňující tehdejší lovenou zvířenu (koně, nosorožce, kozorohy, mamuty, antilopy...), nepříliš úspěšně napodobují možné lovecké techniky, ale také upozorňují na další předměty, zejména na velké množství kosterních pozůstatků dnes již vyhynulého medvěda jeskynního.

Jeho lebka zjevně nikoli náhodou čnící na skalním výstupku dává tušit, že prostory byly pravěkými lidmi využívány možná jako nějaká svatyně. Snad tomu nasvědčuje i kupička kamenů do jeskyně záměrně přinesených. Mentalitu a duchovní obzor dávných lidí si však můžeme jedině domýšlet, svět nejspíš vnímali, jak se dovíme z jednoho výkladu, v jednolitém magickém rozměru, který dovoloval nejen "horizontální" prostoupení člověka a zvířat, ale také "vertikální" spojení se záhrobím, všudypřítomnou existencí duchů, ovlivňujících nynější bytí. Odkaz k australským Aborigencům, donedávna rovněž "přírodnímu" národu, ledasco prozrazuje: když jeden takový člověk počal v kterési archeologické lokalitě obnovovat zašlé pravěké malby, vysvětlil svému průvodci, že tak nečiní o své vůli, že jeho ruku vede duch onoho místa...

Každopádně však umění, ať již je vnímali v jakémkoli kontextu (nejspíš asi posvátném), prostupovalo jejich životy - při výpravách do jiných lokalit se spolu s Herzogem dozvíme, že se dochovalo velké množství sošek (zvláště takzvaných Venuší s mimořádně vyvinutými tělesnými tvary) a dochovány jsou rovněž hudební nástroje, zejména flétny opatřené otvory, které naznačují naladění do dodnes užívané pentatoniky. Režisérův komentář shrnuje nejen potřebné informace, ale také formuluje otázky, na které jednotliví odborníci odpovídají.

Jestliže první část se vyznačuje výkladovým pojetím, která má především poučit, druhá část, kdy se Herzogův štáb mohl pohybovat po jeskyni po několik dnů již samoten, spěje k téměř bezeslovné evokaci pravěkého uměleckého zázraku. Umocňuje jej i nevtíravé použití trojdimenziální techniky, smysluplně uplatněné zejména při evokaci prostorového členění jeskyně, obrazů lomených podle nerovných stěn, na nichž se vyskytují. Vystupování kreseb ze stínu a jejich opětovné zatmívání navozuje téměř mysteriózní rozměr, doplněný i naléhavou psychidelickou, někdy až k nesnesení monotónní a současně vrývavou hudbou. Sice spatříme tatáž místa, na která jsme již byli upozorněni, ale tentokrát se jim můžeme bez zábran oddávat, protože již neexistuje nic kromě nich, nejsme již ničím rozptylováni.

Jeskyně zapomenutých snů, která vinou svého "opakovacího" členění plyne přece jen zdlouhavě, není pouhým osvětovým dílem, pokouší se proniknout za zobrazovanou realitu, objasnit, co vlastně vidíme, hledat spojnice s naší vlastní existencí. Přiznává, že mnohé kultovní významy beznadějně unikají, že sotva lze rekonstruovat, co se v jeskyni vlastně odehrávalo, protože dochované předměty dovolují nanejvýš hypotetické dohady.

Současnému chápání se vymyká i zjištění, že kreslíři své výtvory pořizovali v průběhu několika tisíc let, jak odkryly radiokarbonové analýzy různých zuhelnatělých zbytků, kresby zanechaly přinejmenším dvě různá osídlení. A nepřehlédněme jemnou zmínku, že současná krápníková výzdoba s vápencovými krustami na povalujících se kostech, celému prostoru zjednávající nadskutečný rozměr jakoby zakleté, zpola pohádkové krásy, samozřejmě v dobách, kdy nástěnné kresby vznikaly, neexistovala.

Jeskyně zapomenutých snů 3D (Cave of Forgotten Dreams 3D)
Režie: Werner Herzog
Kamera: Peter Zeitlinger
Hudba: Ernst Reijseger
USA/Kanada/Francie/Německo 2010; 90 minut
Český distributor: Artcam
Premiéra: 27. října 2011