Reklama
Banner

SKONČILO STOLETÍ OTAKARA VÁVRY

Email Tisk
ImageSnad na žádného filmaře se nesneslo tolik nadávek jako na režiséra Otakara Vávru. Byl označen za padoucha, bezpáteřnou věc Makropulos, za génia průměrnosti a Salieriho českého filmu. Přitom Vávrovy osudy, které se nedlouho po dosažené stovce navždy uzavřely, nejsou nijak výjimečné - režisér měl jen tu smůlu, že tvořil déle než kterýkoli jiný z jeho kolegů a musel se tudíž vyrovnávat s větším počtem politických zvratů.

Vždyť sehnuté hřbety a rezignaci nalezneme během nacistické despocie za německého protektorátu stejně jako za stalinistické hrůzovlády či normalizačního bezčasí. Téměř všichni tvůrci se s nějakou politickou temnotou zapletli, i ti nejuznávanější: Martin Frič, Jiří Weiss, Jiří Krejčík, Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa, Jiří Menzel...

Jenže pouze Vávra prošel naprosto všemi, rozhodnut za jakýchokoli okolností točit - a pokud možno se udržet v popředí, nebýt v područí, nýbrž (spolu)rozhodovat. Vždy se vyznačoval většími ambicemi, než se ostatním zamlouvalo, a v příznivých mezidobích se vzepjal k mistrovské úrovni, když zanechal tituly patřící k tomu nejlepšímu, co v naší kinematografii vzniklo.

I.

Otakar Vávra se narodil před rovným stoletím, 28. února 1911 v Hradci Králové. Jeho vstup do české kinematografie byl oslňující: po několika scénářích, s jejichž realizací jinými režiséry nebyl příliš spokojený, téměř současně dokončil dva filmy (Filosofská historie, Panenství), uvedené do kin na sklonku roku 1937. O rok později následovala výpravná historická komedie Cech panen kutnohorských, vyzývající k zápasu se zlolajnými cizáky.

Image

Vávra zapůsobil jako zjevení. Za kamerou stanul nikoli zkušený praktik, který by prošel všemi možnými filmařskými profesemi, jak tomu bylo u téměř všech tehdejších režisérů, ale vysokoškolsky vzdělaný odborník, podrobně obeznámený s děním v zahraničí, schopný formulovat své postoje v teoretických úvahách. Jeho filmy dosáhly okamžitého uznání jak na domácí scéně (včetně ministerských cen), tak v zahraničí; díky benátskému festivalu vstoupil režisér do mezinárodního povědomí. V Itálii tehdy vydané Dějiny filmu jej označily za jednoho z nejpozoruhodnějších režisérů v Československu.

Ačkoli dnes jsou jeho první díla vnímána jako divácky vstřícná a přitažlivá, před osmdesáti lety jim byla přisuzována festivalová exkluzivita, vzdalující je běžnému vkusu. Však také Vladimír Slavínský, proslulý tvůrce kýčovitých komedií i melodramat, si postěžoval, že nebýt zisků z jeho opovrhovaných filmů, Vávra by stěží mohl natáčet. Nadějnému umělci bylo sedmadvacet, když se dotkl vrcholu - a vzápětí přišel zlom: německá okupace. Tragicky přervaná spolupráce s Karlem Čapkem na scénáři Tonky Šibenice byla prvním zmařeným počinem.

Ve změněných podmínkách přijímá úniková, většinou rodinně zacílená témata, která by nevadila protektorátní cenzuře. Aby unikl nátlaku pracovat pro okupanty a mohl doložit ustavičnou pracovní zaneprázdněnost, natáčí v rychlém sledu jeden film za druhým. Stále je vídáme v pamětnických cyklech: Humoresku, Dívku v modrém, Pohádku máje, Maskovanou milenku, Přijdu hned, Rozina sebranec...

Stihne i tři položky ročně, střídá žánry (včetně veseloher, kterým se v budoucnu bude vyhýbat) a pozvolna upevňuje příznačné rysy, kterými se jeho tvorba bude vyznačovat. Vybírá si kvalitní literární předlohy, kdy se k některým autorům, k Čapkovi, Hrubínovi, Jiráskovi, bude vracet opakovaně. Obklopuje se vynikajícími herci. Již na úsvitu své kariéry sebejistě zvládá soudobé i příští velikány jako Rudolfa Hrušínského, Zdeňka Štěpánka, Karla Högera...

Image

Vávra se nikdy netajil levicovým smýšlením, už za války se podílel na přípravách budoucího uspořádání (zestátněné) kinematografie. Přitakal komunistickým idejím, přiznává, že věřil v jejich obrodnou sílu, a přestože záhy o nich ztratil veškeré iluze, nadlouho je užíval jako ochranný štít, kterým bylo případně možné i praštit někoho po hlavě. Nebylo-li zbytí, prosazoval je, zejména v dobách, kdy byl členem kolektivního vedení na Barrandově - to se psala první polovina 50. let. A nepočínal si přitom v rukavičkách, jak svědčí i po letech rozhořčené vzpomínky například Alfreda Radoka nebo Jiřího Krejčíka. Chránil tím sebe? Vykupoval si tak uskutečnění vlastních projektů?

Byly mimořádně nákladné, snad až megalomanské, a to jak v případě "husitské trilogie" z padesátých let, tak pozdějího triptychu z novodobých dějin (Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy) o dvě desetiletí později. Zaplatil vysokou cenu: vytvořil historické velkofilmy svým pojetím zploštělé, planě proklamativní, vystavěné na mechanicky rozvrstvených třídních protikladech, kdy pokrokové síly (ať již to byli husité nebo komunisti) příkladně drtí reakční protivníky a svým způsobem tak ospravedlňují dění v současnosti.

II.

Pokud ale mohl (a dovedl), povznesl se k opět k uměleckým výšinám. Šťastným se ukázalo být mezidobí 60. let, kdy jako profesor na FAMU úspěšně vychoval celou generaci režisérů. Někteří k němu zaujímají odtažitější postoj, ale třeba takový Jiří Menzel na něho podnes nedá dopustit. Vávra tehdy opustil úmorné popisné obrázky, rozvzpomněl se na lyrické okamžiky ze svých začátků, jeho talent obrodila také spolupráce s básníkem Františkem Hrubínem.Image

Vávra prokázal, že dokáže vstřebat a po svém přetavit nejmodernější inscenační i vypravěčské trendy. Tehdy se vynořují Zlatá reneta (1965) a Romance pro křídlovku (1966). Umělecké vzedmutí uzavírá Kladivo na čarodějnice (1969), nečekaně tvrdá a obžalobná výpověď, kde Vávra na podkladě autentických soudních přelíčení ze sedmnáctého století vypodobnil výrobu jakýchkoli zmanipulovaných procesů včetně nedávných politických, v nichž jsou lidé mučením donuceni přiznávat se ke skutkům, které nikdy nespáchali. Že ťal do živého, dokládá nenávistná zmínka katařského komunistického kritika Jana Klimenta, jenž napsal, že takovýhle film by měl být raději zapomenut.

Rovněž v dobách normalizace se Vávra hlásí k novému vedení a podřizuje se jeho požadavkům. Když chce konečně režírovat projekty podle svých představ, celá desetiletí marně prosazované, buď neunikne vnucovaným klišé (sošně pojednaný Jan Amos Komenský vyhlíží, jako kdyby byl knězem snad proti své vůli; ostatně už Hus naplňuje tezi, že svůj revoluční program nemohl hlásat jinak nežli k kněžském převleku) a nebo ještě častěji tvůrčí nemohoucnosti.

Lze jen zalitovat, že nemohl už dříve, v dobách Kladiva na čarodějnice, natočit další snímky s výrazně jinotajnými podtexty, ať již to byla další hrubínovská adaptace Oldřich a Božena (1984) nebo Veronika (1985), drama nadané dívky, jíž rakouská policie přiměla, aby špehovala Boženu Němcovou. Takto vznikly jen neumělé, neobratně poskládané výjevy neschopné oslovit, vyprchala z nich veškerá životnost.

Čím zamyšlení nad Vávrovým odkazem uzavřít? Ať již k němu zaujmeme jakýkoli postoj, nelze upřít, že více než půl století (a to jak na Barrandově, tak na FAMU) ovlivňoval filmové dění u nás. Přesně kopíroval křivku měnících se politických poměrů a jakoby v souznění s nimi se občas podílel na znicotnění filmové tvorby, zatímco jindy pomáhal, aby se rozlétla k výšinám. Po celý život si udržoval svého druhu aristokratický styl, jak docela výstižně vyhmátl postřeh, který zazněl při jedné besedě uspořádané Lidovými novinami: "Kdyby v Československu byly demokratické poměry, stal by se z něj třeba někdo jako Visconti - takový velmi salónní typ komunisty s osobním řidičem."


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Banner

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

PETRA PLEVOVÁ

PR nakladatelství Host

Kniha:


PETER MAY: ŠACHOVÉ FIGURKY

TRILOGIE Z OSTROVA LEWIS JE NYNÍ KOMPLETNÍ! Nechejte se unést vábením skotské přírody, jež v mlze a větru skrývá nejedno tajemství a zločin.

Banner


Je punk mrtvý?
ImagePřed pár týdny vyšla v nakladatelství Labyrint kniha Konec punku v Helsinkách od Jaroslava Rudiše. Od vydání poslední knihy Potichu uběhly tři roky. Autor si pokládá otázku, co vlastně zbylo z punkové gener...
Hraběnka Marica v podání půvabné Terezy Mátlové - Severočeské divadlo v Ústí nad Labem

hrabenka marica 1V pátek 13. prosince v 19.00 hodin uvedlo Severočeské divadlo s.r.o. premiéru jedné z nejoblíbenějších a nejhranějších operet Emmericha Kálmána HRABĚNKU MARICU.  Příběh lásky plný veselých zápletek, okouzlí též temp...

Jaké to je Být ženou?

Být ženouJeden svět “kouká” na nás všude. Reklamní plochy, internet, televize. Všude tam je nám připomínán ten svět sám pro sebe, dokumentární ostrov, na který máme možnost udělat si výlet. Široká nabídka pohledů do jádra všemožných problémů, denních realit...

Islandská hvězda Emiliana Torrini poprvé v Praze
ImageVýrazná osobnost evropské hudební scény vystoupí 28. 1. 2010 v Paláci Akropolis v Praze. Emiliana Torrini je hned po Björk nejobdivovanější zpěvačkou Islandu. Proslavila se především svou deskou Love...