Málokdy se filmový recenzent (neřkuli běžný divák) zajímá o toho člověka, který - ve spolupráci s režisérem - celý film poskládal do výsledného tvaru. Přitom právě na něm záleží, zda sledované dílo nebude škobrtat, zda se bude odvíjet plynule, zda plně pochopíme, co tvůrci chtěli sdělit. Této do značné míry neviditelné práci se říká filmová skladba a na FAMU ji vyučuje samostatná katedra.

Právě rozličným podobám této bohulibé činnosti se věnuje kniha Česká škola střihové skladby. Filmovou skladbou se totiž rozumí nejen samotné stříhání filmu, které muselo být promyšlené a cílevědomé (ve starších dobách, kde se sestavovaly kusy filmového pásu, to mělo doslovný význam) – dnešní technické vybavení ovšem dovoluje přímo v počítači stvořit povolný počet verzí takříkajíc si s konečnou podobou pohrávat. Neméně důležité je teoretické uchopení střihové skladby, poznání jejích zákonitostí.

Vedle sebe odborné studie i vzpomínky

Popisovanou knihu lze považovat za sborník, který vyniká širokým rozptylem jednotlivých příspěvků. Vedle statí odborných tu totiž nalezneme i texty vzpomínkové, v nichž autoři (jeden pochází ze Slovenska, druhý z Mexika) vzpomínají na někdy úsměvné, jindy trudné zážitky spojené s pobytem v Praze a výukou na vysoké škole. Česká škola filmového střihu je vlastně holdem vzdaným zakladatelské osobnosti, jakým byl Jan Kučera (1908-1977), původní profesí dokumentarista a filmový kritik, jenž zejména v 60. letech sepsal řadu rozsáhlých rozborů důležitých tuzemských děl (jsou shrnuty v knize Poetika českého filmu). Pomáhal i filmovým amatérům. Vychoval řadu talentovaných umělců (Alois Fišárek, Jiří Brožek) a také svého následníka, který podnes rozvíjí jeho odkaz, a sice Josefa Valušiaka.

Valerie a týden divů

Většin studií se vztahuje ke Kučerovi, všímají si, jak se Kučerova katedra rozvíjela, jak se upřesňovaly i Kučerovy teoretické koncepce. Přítomná jsou i zamyšlení nad střihovým pojetím konkrétních snímků, např. Jirešovy Valerie a týdne divů (1970) – na snímku. Nalezneme i text, který srovnává Kučerův odkaz, vtělený do několika základních učebnicových textů, se zahraničními vypravěčskými koncepcemi, jmenovitě Bordwellovými – ten je jakýmsi guru nynější neformalistické výuky filmu, ať již se týká dějin nebo teorie.
Má smysl to číst?

Cenné jsou přílohy, které reprodukují obtížně dostupné články, ať již je psal sám Kučera (např. Tanec a film) nebo Josef Valušiak, případně o vývoji Kučerových konceptů někdo jiný. Zbývá doplnit, že životnými osudy Kučerovými se v knize Skladba a řád, vydané před více než patnácti roky, zabýval Jan Svoboda, z jehož zjištění se dočkáme nanejvýš ojedinělých citací. Vlastně mi trochu chybí dovětek, že Kučera nebyl první, kdo u nás promýšlel zásady filmového střihu. Již před ním se vyskytli přemýšliví jedinci, kteří si uvědomovali, že sestřih filmu zdaleka není pouhou rutinérskou, mechanickou prací. Když si prolistujeme stařičké sborníky o práci na filmu, objevíme je: např. dokumentaristu Alexandra Hackenschmieda (Abeceda filmového scenaristy a herce, 1935) nebo režiséra ing. Jiřího Slavíčka (Přednášky ze semináře pro filmové autory, 1944).

Česká škola střihové skladby na mne působí jako příležitostná publikace, která sesypala různorodé texty. Vznikla vlastně svého druhu koláž, která nabízí pestrou všehochuť. Francouzi by si nejspíš vystačili s výrazem pêle-mêle, počeštěným do podoby pelmel. Ale čtení je to docela zajímavé.

Michal Böhm a kolektiv: Česká škola střihové skladby
Vydala Akademie múzických umění, Praha 2023. 230 stran
Foto: kniha, Česká televize

Hodnocení: 70 %

https://namu.cz/ceska-skola-strihove-skladby

< Předchozí		Další >