Kdyby nebylo koprodukcí (nyní zejména česko-slovenských nebo slovensko-českých), mnoho filmů by nejspíš vůbec nevzniklo. Takové Nabarvené ptáče/Pomaĺované vtáča, nedávný favorit Českých lvů, se navíc poohlédlo až na Ukrajinu. Myšlenka koprodukcí je ovšem stará jak kinematografie sama. Uchylovaly se k ní i takzvaně znárodněné kinematografie v poválečném období, a to nejen mezi sebou, ale také směrem k západním státům. Jmenovitě spoluprací Československa s Francií se zabývá David Čeněk, jenž svůj obsáhlý příspěvek otiskl ve slovenském časopisu KINO-IKON 2/2019, která nedáno – jen s mírným zpožděním – vyšel.

 

 Jsou koprodukce metlou filmařů?

Než podrobněji obhlédnu tento objemný časopis, jehož počet stran se pohybuje kolem 250, musím dokončit téma koprodukcí. Zdá se totiž, že pan Čeněk měl v Česku asi potíže se zveřejněním svého textu (zpracoval jej na podkladě jedné sekce z předloňské přehlídky francouzských filmů – psali jsme o ní ZDE), takže se obrátil k východním sousedům. Nebyl sám. Když Jan Švábenický obdobně pojednal spolupráci s Italy, studii mu otisklo Slovenské divadlo. A konečně sborník, který se týká filmařských vztahů mezi Československem a Polskem, vyšel pouze v polštině, ačkoli se na něm podíleli i čeští a slovenští autoři. Vesměs se tedy jedná o zdroje v tuzemsku obtížně dostupné. Takže vlastně jen Pavel Skopal, když obecně zkoumal kontexty koprodukcí a uložil svá zjištění do jedné z kapitol knihy Naplánovaná kinematografie, snad sehnatelné aspoň v knihovnách…

Tři oříšky pro Popelku

Koprodukce lze v zásadě rozdělit do dvou skupin: buď se jedná o výpomoc výhradně finanční, jak se přihodilo Miloši Formanovi při natáčení poněkud cynické satiry Hoří, má panenko, kterou asi sotvakdo označí za česko-italský film (koproducent Carlo Ponti byl prý výsledkem natolik znechucen, že požadoval vrácení svého příspěvku), nebo ona koprodukce zahrnuje i spolupráci tvůrčí, jak dokládají třeba Tři oříšky po Popelku, natočené v německých exteriérech a s několika německými herci. V minulosti nás nejčastější kontakty pojily s našimi „spřátelenými“ sousedy, v současnosti se však zdá být téměř vyloučené, aby se na nějakou koprodukci s Ruskem, Polskem nebo Maďarskem vůbec pomýšlelo, vždyť třeba „včelařské“ podobenství Zero se prý v Maďarsku nesmělo vůbec uvádět a v Česku, kde zcela prošumělo, asi nikdo netušil, že se jedná o podívanou velice třaskavou, takže počet diváků se počítá na pouhé desítky. Zato nynější čeští producenti podporují obskurní projekty např. ve vzdáleném Iránu.

Hoří, má panenko

Kino-ikon poskytl azyl nejen panu Čeňkovi, ale získal jej rovněž další český badatel Martin Blažíček. Jejich texty dokonce vyšly česky – redakce se zjevně neobává, že by slovenští čtenáři nerozuměli češtině. V tomto jazyce jsou ostatně otištěny i další příspěvky, ať již je to stať Film a pavučina popisu od amerického teoretika Timothy Corrigana nebo rozhovor s ním.

Kino-ikon hýří pestrobarevnou nabídkou

Z dalších materiálů v časopisu zveřejněných bych upozornil aspoň na rozsáhlý článek Martina Kaňucha, obhlížející současnou dokumentární tvorbu na Slovensku skrze tituly předvedené na jihlavském festivalu. Je přitom zajímavé, že dva dokumenty se dočkaly i hraných ztvárnění. Týká se to dokumentu Ukradnutý štát o korupci a mafiánství, jak to obnažily vraždy novináře Kuciaka a jeho přítelkyně (nyní to mapuje i hraná Sviňa, která na Slovensku sklízí olbřímí divácký úspěch, avšak v Česku naprosto propadla, nejspíš kvůli bídné vypravěčské úrovni). A rovněž to platí pro dokument Skutok sa stal, který rozkryl pozadí únosu syna prezidenta Kováče v 90. letech (název odkazuje na Mečiarovo tvrzení, že takový „skutok sa nestal“). Hraná varianta se nazývá jednoduše Únos a před třemi roky ji uvedla i Česká televize.

Konečně musím ocenit plejádu drobných příspěvků sepsaných studenty. Ti se soustředili především na recenze odborných knížek, někdy dokonce vydaných v angličtině. Ale nalezneme mezi nimi i před více než třemi desetiletími vydaný český překlad Felliniho úvah Dělat film. Ostatně bedlivě jsou sledovány i současné české tituly vycházející u nás, jmenovitě kniha úvah Umění mezi alegorií a ideologií, sepsaná Lubošem Ptáčkem.

Kino-ikon přináší pestrou mozaiku rozsahem, námětově i v úrovni zpracování různorodých textů, mezi nimiž si každý čtenář jistě najde, co jej nejlépe osloví. V pomyslném soupeření s tuzemskou Iluminací, zbytečně suchoprdnou a pro svou „vědeckost“ nezáživnou, tak jednoznačně vítězí Slováci. Těšme se na další čísla, bohužel jen dvě ročně.

Kino-ikon 2/2019
Šéfredaktor: Martin Kaňuch
Vydaly Slovenský filmový ústav a Asociácia slovenských filmových klubov ve spolupráci s Vysokou školou múzických umení, Bratislava 2019. 248 stran

Hodnocení: 100 %

Foto: Kino-ikon, archiv autora
www.klapka.sk/casopisy/kino-ikon-2-2019

< Předchozí		Další >