Na letošní přehlídce španělsky mluvených filmů LA PELÍCULA (v Praze ji zastihneme mezi 18. a 23. únorem, poté se přesouvá do Brna, Hradce Králové a Ostravy) si zopakujeme tragikomedii Pedra Almodóvara Bolest a sláva. Do tuzemských kin se sice dostala už v květnu loňského roku, pouhé dva měsíce po španělské premiéře, ale bohužel zdejší publikum příliš neoslovila – vyhledalo ji zhruba jedenáct tisíc zájemců. Avšak v mezinárodním kontextu má tento snímek výsostné postavení: jednak se ocitl mezi kandidáty na amerického Oscara, jednak zabodoval v soutěži o nejlepší evropské filmy, jednak sesbíral opravdovou žeň domácích cen zvaných Goya. Proto jej připomíná i La Película.
V nabídce letošní Películy (toto pojmenování lze přeložit jako „filmový pás“) tudíž nemá v tomto ohledu vážného konkurenta. A to se organizátoři neomezili toliko na Španělsko, ale obhlédli i další španělsky mluvící země - s výjimkou Brazílie je to celá Jižní Amerika doplněná středoamerickými státy. Většina do programu zařazených filmů patří mezi díla u nás dosud nedostupná, jen ojediněle se některé tituly už mihly v tuzemských kinech (vedle Almodóvarova počinu to jsou Naprostá láska a Abrakadabra), případně se do zdejší distribuce teprve dostanou (Chvění, Ixcanul). Právě obě posledně jmenované výpovědi přibližují situaci ve středoamerickém prostředí, v překvapivě exotických končinách, spoutávaných přísnými tradicemi prosycenými náboženskými předsudky, odmítáním všeho, co narušuje vžité konvence a řád, ať je to homosexualita nebo nežádoucí těhotenství.
Ze španělské tvorby (pocházející převážně z let 2018-2019) organizátoři nabídnou průřez oblíbenými žánry, třebaže představené položky zpravidla nepatří k nejoceňovanějším špičkám. Skutečně hodnotná díla nás bohužel minou. Mám na mysli přepis sugestivního Carrascova románu Na útěku, který vyšel i česky, přiblížení posledních měsíců života španělského vědce, spisovatele a dramatika de Unamuna, který umírá na počátku občanské války, ve filmu Zatímco válka trvá (jen pro pořádek dodávám, že inscenování jednoho jeho divadelního textu přihlížíme v českém filmu Hra). Pominout nemohu ani film Bezedný příkop zpracovaný podle skutečných událostí, kdy někteří frankistickému režimu nepohodlní lidé se ve vlastním domě skrývali před pronásledováním po celá desetiletí, aniž směli vystrčit nos – před několika lety uvedla Película dokumentární ztvárnění jednoho takového případu nazvané 30 let v temnotě. Škoda, že o hranou verzi téhož příběhu zůstaneme ochuzeni.
Co tedy vlastně uzříme? Místní varianty kriminálního ukotvení reprezentují např. thrillery Než to shoří (kde se jedná o získání zabavených drog dříve, než budou zničeny) a 70 binládinů (zde dokonce nalézáme jazykovou hříčku: jako binládin se totiž označuje bankovka 500 euro, kterou prý - stejně jako proslulého teroristu Bin Ladina – málokdo viděl, protože byla stažena z oběhu, avšak hlavní hrdinka potřebuje během krátké doby sehnat sumu, rovnající se rovnou sedmdesáti takovým bankovkám!). Psychologizujícím zaměřením se vyznačují filmy Matka, Přijde smrt a bude mít tvou tvář, Výhody cestování vlakem, Mezi dvěma vodami.
Všechny čerpají ze zápletek již dříve hojně zužitkovávaných: jednou je to příběh ženy, která si vezme do hlavy, že chlapec, jehož náhodně spatřila, se až příliš podobá jejímu ztracenému dítěti. Další snímek řeší otázku umírání v rodinném kruhu namísto nemocnice – a ozvláštňuje jej jedině to, že hrdinkami jsou dvě lesby. Nebo zjistíme, že historky vyprávěné ve vlaku málokdy přidají na optimismu, navíc je mohou předčít i vlastní zážitky. Také téma sbližování dvou sourozenců po letech odloučení sotva bude úplně objevné. A nechybí ani jedna z početných variant věkově rozdílného milenectví, jmenovitě mezi postarší ženou a mladičkým hochem – po dánském dramatu Srdcová královna, již uvedeném v tuzemských kinech, se zásluhou Películy seznámíme se snímkem Dvakrát tolik a patnáct navíc. Tam se partneři poznali přes internet…
Do programu jsou zařazeny rovněž dokumenty, například aktivistický počin Idrissa, příběh jedné obyčejné smrti zkoumá okolnosti, které vedly ve skonu jednoho (nejspíš ilegálního) migranta v detenčním středisku pro cizince, i pokusy tuto událost zatajit před veřejností. Dva zhruba hodinové pořady – jeden španělský, druhý francouzský - se vztahují ke Kubě, respektive rodinným kořenům s ní spjatým (ale bohužel samotná kubánská filmová tvorba zůstává utajena). Některé dokumenty zaujmou i netušenými přesahy do dalších výrazových oblastí. S experimentem třeba hraničí snímek Vidět ženu.
Dokonce se naskytne příležitost spatřit animovaný dokument (či přesněji dokudrama, neboť ve vyprávění mohli být použiti živí lidé namísto animovaných postaviček). Nazývá se Buñuel v želvím labyrintu a s osvětovou dikcí líčí okolnosti, za jakých vznikal slavný sociálně protestní dokument tohoto legendárního tvůrce Země bez chleba (1933), zachycující neskutečnou bídu a vůbec existenční primitivitu v odlehlé hurdské vsi. Režisér Salvador Simó se přitom odvážil do animovaného příběhu vkládat i skutečné záběry (nejen) z onoho snímku. Buñuel v želvím labyrintu sotva upoutá technickým ztvárněním, ostatně dvojrozměrné, jakoby „rukodělné“ pojednání celého příběhu dává najevo, že zásadní význam zde mají sdělované myšlenky, snaha přiblížit rozsochatou Buñuelovu osobnost. Právě proto jej považuji za jeden z nejvíce inspirativních titulů celé přehlídky.
| < Předchozí | Další > |
|---|