Od dětství mě provázely knížky a vždy patřily k mým nejlepším přátelům. Jako malá jsem si ráda listovala encyklopediemi zvířat a nechávala si o nich předčítat. K mým oblíbeným knihám patřila třeba kniha Jiřího Felixe Příběhy z pražské zoologické zahrady. Mezi pohádkami vedly trochu děsivé Francouzské pohádky Václava Cibuly s pěknými ilustracemi Vlasty Baránkové. Později mezi mé oblíbené patřily zejména Dumasovi Tři mušketýři a pak taky knihy, jejich autorem je Jules Verne.

Ale kniha, kterou bych chtěla představit, je zejména pro děti předškolního věku a jmenuje se . Knihu připravila a jazykově upravila Marie Kornelová, působivě ji ilustroval Adolf Kašpar a vydání, které máme doma, vyšlo v Praze roku 1957.

Kniha se dělí na říkadla, pohádky a bajky (mezi mé favority, které jsem pomalu znala nazpaměť, patří třeba O kohoutkovi a slepičce, O neposlušných kozlátkách, Koblížek na vandře) a na závěr Hádanky.

Slepička prosila:

„Nebe, nebíčko! Dej louce rosičky,
louka dá krávě travičky,
kráva dá sladovníkovi smetany,
sladovník dá svini mláta,
svině dá ševci štětiny,
švec dá střevíčky švadlence,
švadlena dá šátek studánce,
studánka dá vody
mému kohoutkovi:
leží tam v oboře,
nožky má nahoře –
bojím se, bojím, že umře.„ (str. 23)

A proč jsem si vybrala právě tuto knihu? Provázela mě dětstvím, její jazyk je sice starý, ale krásný a spisovný, nezničený neologismy. Ilustrace doplňují příběhy a dýchají dávnými časy a celkově působí jako balzám pro duši, takže sentimentální hodnota této knihy je pro mě stále velká.