Hned úvodem by rád vyjasnil: Galina Kopaněvová (1931-2012) není Ruska, narodila se v Kolíně české matce (byť v Rusku narozené) a ruskému emigrantu, takže by měla být psána právě takto (a sama se tak skutečně podepisovala). Proto mám trochu problém s tím, že editor svazku jejích vybraných textů Tomáš Hála, jinak mimořádně pečlivý badatel, jenž sepsal i závěrečnou studii o Kopaněvové, ji označuje ruským Kopaněva – svůj svazek nazval Galina Kopaněva – Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory.

Každý, kdo někdy četl (nejen) filmový tisk, jméno této kritičky zná. Psala do deníků (Mladá fronta, Denní telegraf, Lidové noviny…), publikovala v odborných časopisech (zejména Film a doba, kde byla členkou redakce). Až do vysokého věku přednášela na filozofické fakultě Univerzity Karlovy (je mi trochu líto, že Tomáš Hála v biografickém doplňku trochu pominul, jaká to vlastně byla učitelka – vždyť byl jejím studentem!) – a přestože čtyři desetiletí byla v komunistické straně, rozhodně nepatřila mezi fanatické vyznavače rudé ideologie. V 60. letech svou svobodomyslnost mnohokrát prokázala jak ve svých textech, tak třeba účinkováním v okamžitě trezorové politické tragikomedii Ucho.

Kopaněvová si předsevzala, že českého čtenáře (a potažmo diváka) bude cíleně seznamovat s ruskou (tedy sovětskou) filmovou tvorbou – a vybírala si nejzajímavější tituly a osobnosti, aby mimochodem poukázala, že tuzemská kina – potažmo televize – byla zaplevelena druhořadými až třetiřadými produkty, které pěstovaly jedině nedůvěru a odpor. Byla však znalkyní dalších slovanských kinematografií, zejména bulharské a polské, z nichž rovněž často upozorňovala na význačné tituly, naší tehdejší distribucí přehlížené. Dokázala však znale pohlédnout i jinam – třeba do Itálie nebo na Stevena Spielberga, nad jehož tvorbou se krátce, avšak výstižně zamyslela.

Více než pětisetstránkovou knihu editor rozdělil do několika oddílů, v nichž mapuje jednotlivá tematická zacílení paní Galiny, ať již to byly úvahy o českém filmu a zejména vývojových tendencích v něm (ať již to bylo v době „krizových let“ nebo po sametové revoluci), také o ruských filmech pojednává buď souhrnně, nebo se jednotlivě věnuje význačným dílům (Solaris) a tvůrcům (Smoktunovskij, Vysockij). Další oddíl provází jejími texty o bulharském a polském filmu, nechybí ani shrnující svědectví o národních festivalech v těchto zemích, kterých se pravidelně účastnila. V článcích shrnutých pod „západní kinematografie“ pozornost věnuje italským filmařům, komentuje hojně diskutovaná díla, v 60. letech dovezená z Francie (Muž a žena) či Ameriky (Divoké oko).

Větší část knihy ovšem zprostředkovává rozhovory, které v průběhu desetiletí (někdy i opakovaně) vedla se špičkovými režiséry tuzemskými (Vláčil, Chytilová, Máša, Vorlíček,Forman, Menzel…) i zahraničními (Končalovskij, Mitta, Sokurov, Kieślowski…), v posledku jsou zařazeny i rozmluvy se Kopaněvovou samotnou. Pracovala totiž v klubovém hnutí, spolupracovala s přehlídkami ruských filmů, také s karlovarským festivalem. A jak definovala své poslání? V jedné anketě odpověděla, že ve funkci recenzenta chce sloužit filmové kultuře, kultuře filmového myšlení a projevu, etice filmové tvorby a v tomto směru hodlá orientovat jak tvůrce, tak diváky, které chce vést k pochopení hodnot filmového umění.

Kniha je přichystána velice pečlivě a zodpovědně, editor vycházel i z rukopisů či strojopisů, pokud se dochovaly (otištěn je třeba úryvek z kandidátské práce). Jen výjimečně lze vytknout nějakou drobnost – např. bulharský film Pantelej uvedla Československá televize jako Nešiku. Převzaty jsou texty, které Galina Kopaněvová psala převážně do českého, případně slovenského tisku (ty jsou ponechány ve slovenském znění), ojediněle též do zahraničí. Samozřejmě nebylo možné do knihy vecpat vše, co by si to zasloužilo, třeba podnětné studie o dalších ruských tvůrcích, ať již vyšly samostatných brožurách (Abuladze, Chejfic, Michalkov ) nebo v katalogu karlovarského festivalu (Ejzenštejn). A stejně tak lituji, že zařazen nebyl ani obsáhlý rozhovor s režisérem Jurajem Herzem, asi nejdelší, jaký kdy vedla, na pokračování zveřejňovaný v Divadelních novinách. Jenže to už jsou jen zbožná přání…

Na hodnoceném svazku zaujmou jak rejstříky jmenné i předmětné, tak podrobný, naprosto vyčerpávající bibliografický seznam textů, pod nimiž je Kopaněvová podepsána – vydal na bezmála 60 hustě potištěných stánek. A to Miloš Fikejz, jenž tento výčet připravil, se soustředil jen na časopisy a vynechal bezpočet článků, které psala do novin. Takže můžeme tvrdit, že Galina Kopaněvová patřila mezi naše nejplodnější autorky, vždyť své čtenáře bezmála každodenně ovlivňovala více než celé půlstoletí. Věřím, že podobných výborů se dočkají i další význační představitelé naší filmové kritiky, třeba Jaroslav Boček, A.J.Liehm, Gustav Francl, Eva Zaoralová - nebo třeba smutně proslulý komunistický dogmatik Jan Kliment. Prostě: minulost bychom si měli připomínat, ať již byla jakákoli.

Galina Kopaněva: Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory
Editor: Tomáš Hála
Rejstříky a bibliografie: Miloš Fikejz, Tomáš Hála, Soňa Weigertová
Vydal: Národní filmový archiv, Praha 2017, 534 stran.
Hodnocení: 100 %