Na Soňu Červenou mám živou vzpomínku. Byla jsem s rodiči v Národním divadle na Čapkově hře Věc Makropulos, kde ztvárnila hlavní roli. Psal se rok 2005. Tenkrát jí bylo osmdesát a mě ani ne dvacet. Po vystoupení jí ministr kultury předal státní vyznamenání a puget růží. A za několik let jsem ji viděla opět. A to po předpremiéře dokumentárního filmu Červená, který režírovala Olga Sommerová. Je neuvěřitelné, kolik síly a životního elánu v sobě tato dvaadevadesátiletá stále dáma skrývá.
Film Červená vstoupí do kin v rámci Týdne se Soňou Červenou, který začíná 7. září. Je odrazem vzpomínek a historickým dokumentem o důležitých momentech cesty naší nejslavnější operní pěvkyně a milnících dějin minulého století. Vyobrazuje fantastickou životní cestu ženy, která navzdory nepřízni osudu a politických událostí dokázala vybudovat oslňující kariéru. Spektrum umělců, se kterými spolupracovala, začíná Voskovcem a Werichem, pokračuje přes Rafaela Kubelíka a Maria del Monaco až k Lou Reedovi či Tomu Waitsovi. Má na svědomí přes čtyři tisíce vystoupení na pěti kontinentech světa, sto operních rolí, 154 krát umírala jako Carmen a české publikum ji za poslední léta mohlo spařit například v opeře Milada Horáková. Stále činorodá Soňa Červená se nedávno vydala již třetí knihu „Stýskání zažehnáno“ či CD „Soňa Červená recituje melodramaty“.
Osudy zajímavých a inspirativních žen
Červená však není prvním společným počinem obou dam. Spolupracovali spolu již před několika lety na filmu Moje 20. století o třech umělkyních, jejichž osudy byly ovlivněné nacismem a komunistickým režimem. Prolínaly se zde osudy výtvarnice Adrieny Šimotové, spisovatelky Lenky Reinerové a Soni Červené. Právě Moje 20. století poskytlo i spoustu archivních snímků pro natočení dokumentárního filmu. Krom toho producent Pavel Berčík a Olga Sommerová těžili i z obtížně dostupných německých archivů.
Film je tedy především propojením historie jednoho člověka s kontextem světových dějin. Jedná o velmi vydařený snímek, kterému se dá vytknout jen máloco. Soňa bere život takový jaký je a s nadhledem. Nesklouzává do sebelítosti či nostalgie. A to i během vzpomínání na těžké okamžiky, například když ji po komunistickém převratu zabili matku. V dokumentu se objevuje i dcera Milady Horákové, Jana Kansky, která svou roli taktéž obdivuhodně zvládla. Film považuji za jeden z nejlepších současné české kinematografie. Je poklidný, krásný a zejména kulturně i lidsky motivující.
Co jste o této vitální dámě možná nevěděli:
· Zajímá vás, jak je možné, že má Soňa Červená stále tak krásně zbarvený hlas? Je to jednoduché, nechodí do hospody.
· Mimo Prahy, kde momentálně už několik let žije, jí nejvíce k srdci přirostlo San Francisco, kde strávila jedenáct let.
· Považuje se za tažného ptáka. Jejím domovem vždy bylo jeviště, kterému obětovala celý svůj život.
· Vdala se jen jednou, ale ještě když byla mladinká, tak manžel utekl před Stb a už se neviděli. Nikdy neměla děti nebo rodinu.
· Sonin pradědeček Václav Červený byl proslulým výrobcem žesťových nástrojů, které u něj objednával Franc Josef pro Rakousko – uherskou armádu. Vynalezl i saxofon, ale protože neměl peníze na patentování, pan Sax si ho přivlastnil.
Název: Červená
Žánr: dokumentární film
Délka: 83 min.
Země: Česká republika
Režie: Olga Sommerová
Scénář: Olga Sommerová
Kamera: Olga Špátová
Producent: Pavel Berčík
Web: www.sonacervenafilm.cz
Hodnocení: 95 %
Trailer k filmu:
| < Předchozí | Další > |
|---|