Kultura21.cz

Málokdo z nejlepších herců se proslavil až po padesátce. Málokdo, kdo se proslaví až po padesátce, se nakonec vypracuje mezi nejuznávanější herce vůbec. Stejně tak se to málokomu podařilo v tak rekordně krátkém čase. Daná osoba nikdy nebyla zcela neznámá a hrát se naučila už dávno předtím – jen jí chyběla role, která by ji „objevila“ pro nejširší veřejnost a udělala z ní hvězdu. Kuriózní je, že to pro tohoto herce, na nějž nejlépe pasovala role britského gentlemana, byla role poměrně netypická. Domnívám se, že i bez nápovědy v podobě názvu této stručné biografie, by drtivá většina lidí uhodla, že se jedná o Anthonyho Hopkinse.

V době vydání tohoto článku slaví 72. narozeniny (tím spíš je docela příhodné to jeho životní krédo, které se nachází v titulu) a nic nenasvědčuje tomu, že by uvažoval o důchodu. To už si zřejmě odbyl. Ale nepředbíhejme.

Tento všestranný herec a také příležitostný režisér a hudební skladatel se narodil 31. 12. 1937 v městečku Port Talbot v jižním Walesu jako Philip Anthony Hopkins do rodiny pekařů. Nejprve se s velkým nadšením věnoval studiu hudby na Cardiff College (hra na piano), ale po návratu z vojny se soustředil na herectví. Jeho profesionální debut se uskutečnil v roce 1964 v dramatu Julius Caesar. V začátcích kariéry se uplatňoval především jako charakterní divadelní herec klasických shakespearovských her. Jeho angažmá v londýnském Národním divadle se datuje mezi lety 1966-73. Působil především jako náhradník legendárního Laurence Oliviera, který se o něm vyjadřoval velice pochvalně.

Přesto ho to plně neuspokojovalo a asi ani tolik nebavilo, soudě podle jeho pozdějších, pro něj typicky nenucených vyjádření. Označení divadla slovem „nudné“ a Shakespeara „britským nesmyslem“ sice může od herce takového formátu a pověsti zarážet, ale Tony (jak si rád nechává říkat) nabízí praktičtější vysvětlení: „Cítím se jako bych uvíznul. Nesnáším věci opakovat. Druhý večer hraní si říkám - Ach Bože, dělal jsem to minulou noc!“

Proto se přeorientoval na film. Kritické a divácké ohlasy včetně různých ocenění měly sice spíše jeho počiny pro televizi (např. Bunkr z roku 1981, nebo Zvoník od Matky Boží z následujícího roku), ale to neznamená, že před osudovým „jehňátkovským“ rokem 1991 nehrál v žádném významném filmu. Jeho první důležitou filmovou rolí byl Richard Lví Srdce v historickém Lvu v zimě z roku 1968. Hlavní role ztvárnili sice tehdy už veleslavní Peter O´Toole a především Katharine Hepburn, ale Hopkinsova vedlejší role se vedle těchto osobností rozhodně neztratila.

Dále nepochybně stojí za zmínku dvě spolupráce s kamarádem, režisérem Richardem Attenboroughem. Tou první je výrazná vedlejší role v možná až příliš hvězdně obsazeném válečném snímku o nepovedené operaci z 2. světové války Příliš vzdálený most (1977) a hlavní role břichomluvce Corkyho v hororu Kouzlo (1978). To se dá považovat za jeho do té doby největší příležitost ve filmu. Attenborough o něm uvažoval i do svého patrně nejkvalitnějšího (oscarového) díla, životopisného velkofilmu Gándhí, ale roli nakonec získal Ben Kingsley.

Jeho skvělé výkony v dramatu Sloní muž (1980, režie David Lynch) a Bounty (1984, režie Roger Donaldson) také rozhodně stojí za povšimnutí, ale v prvně jmenovaném byli více oslavováni režisér a perfektně namaskovaný John Hurt v roli znetvořeného „sloního muže“ a druhý byl zase přijat docela vlažně. Anthonyho ale mohlo těšit, že jeho výkon byl jediný aspekt v daném filmovém díle, který chválili všichni. Svého neústupného a zásadového kapitána Bligha pojal skutečně velmi plasticky, takže působí nakonec lépe než postava námořníka Mela Gibsona. Mimochodem, ještě v 70. letech se negativně projevila jeho stoupající závislost na alkoholu a když v roce 1975 upadl do bezvědomí, rozhodl se (tedy přesněji řečeno nespíš až poté, co se probral), že takhle už to dál nejde. A když se Anthony Hopkins nějak rozhodně, tak to taky platí (aspoň většinou), takže od té doby se alkoholu nedotkl, což prý pěkně znervózňovalo Mela Gibsona, když spolu v posledně zmíněném filmu spolupracovali. To je jen taková perlička z natáčení.

V roce 1987 se představil v tradiční roli suchého, ale velmi hodného anglického gentlemana (Charing Gross Road č. 84), kterou si do jisté míry zopakoval v roce 1993. A to rolí skutečné postavy, spisovatele C. S. Lewise v dalším Attenboroughově filmu Krajina stínů. Já osobně toto považuju za nikoli úplně nejlepší, ale za nejkrásnější výkon Anthonyho Hopkinse.

Tím nejlepším výkonem je samozřejmě všem dobře známá role psychopatického, ďábelsky inteligentního a velmi labužnického kanibala Hannibala Lectera. Stačilo 17 minut na plátně a Hopkins se stal jednou z největších hereckých hvězd nejen 90. let. Mlčení jehňátek (1991, režie Jonathan Demme), thriller s prvky hororu, byl naprostým triumfem pro všechny zúčastněné – ovšem neuvěřitelný Hopkins zastiňuje vše. Snímek získal 5 Oscarů a navíc v hlavních kategoriích: nejlepší film, režie, hlavní herec, hlavní herečka (Jodie Foster) a scénář. Hopkins se na svou roli důkladně připravil a především na svém děsivém syčivém šepotu si dal velmi záležet. Ten také tvoří podstatnou část jeho fantastického hereckého výkonu.

Navíc tu více než kdy jindy dokazuje, jak působivě lze hrát pouhýma očima. Sám velký režisér Steven Spielberg (Hopkins si v roce 1997 zahrál v jeho filmu Amistad o násilném přepravování afrických otroků do USA a utržil oscarovou nominaci pro nejlepšího herce ve vedlejší roli) o něm prohlásil, že největší strach dokáže vzbudit přímý kontakt jeho očí. U Anthonyho je nejlepší, že se typově hodí prakticky na jakoukoli roli – ale nejlépe na kanibaly a uhlazené gentlemany. Každopádně ale dokáže výborně zahrát naprosto cokoli.

90. léta byla pro od roku 1993 Sira Hopkinse ve znamení samých úspěchů. Dočkal se ještě dvou nominací na Oscara, a to za filmy Soumrak dne (1993, režie James Ivory – brilantní převtělení do komorníka, který se nikdy nevymaní ze své schránky a „komornického“ přesvědčení) a více než tříhodinové politické drama Nixon (1995) režiséra Olivera Stonea. V podání dokonale přesvědčivého výkonu mu taková drobnost, že si s tím bývalým americkým prezidentem není zrovna moc podobný, nemohla zabránit.

Sklízí uznání ze všech stran. Jeho režijní pokusy (August a později Slipstream) sice přílíš pochopení nenašly, ale špatná díla to nejsou a navíc ho to stejně tak mrzet nemusí. Kolegové oceňují jeho nenucenost, smysl pro humor a nadhled, který ale podle něho samotného plno hercům chybí, když jsou schopni vyvádět kvůli karavanu a uraženě z něj nevylézt, když jim nevyhovuje. Stejně tak neuznává přehnaně okázalé rozpravy o herectví. Např. Brad Pitt, který si s ním dvakrát zahrál (přičemž Seznamte se, Joe Black z roku 1998 měl veliký úspěch), se vyjádřil, že měl před ním obrovský respekt a že se opravdu jedná o jednoho z nejlepších herců. Hopkins mu to oplatil během posledního předávání Oscarů, když vedl Pittovu „obhajobu“ a orodoval, aby za Benjamina Buttona dostal Oscara – leč, nestalo se. Judi Dench šla ještě dál, když jednou prohlásila, že Tony žije s břemenem génia.

V roce 1999, po dokončení filmu Titus, připravil nejen svým fanouškům šok: oznámil konec kariéry. Prý před penězi preferuje zachování svého duševního zdraví. Zřejmě ho hodně otrávila vyčerpávající práce na Titovi – to, že údajně do kamery v závěru podrážděně všem ukazoval, že jsou „jedničky“, hovoří za vše. O rok později šokoval podruhé, a to tím, že svůj odchod na odpočinek přehodnotil. A nakonec i potřetí (především Brity): zřekl se britského občanství a přijal americké. Unáhlený krok to nebyl, ve Spojených státech totiž spokojeně žije už od 70. let.

Pokračování Jehňátek s výstižným názvem Hannibal z roku 2001 a v režii Ridleyho Scotta už vzbudilo spíše rozporuplné reakce. Ale nikoli kvůli Hopkinsovi, ale především kvůli scénáři. A skutečnost, že agentku Starlingovou nehrála Jodie Foster, ale Julianne Moore, filmu také příliš nepomohla. Ale zvědavé diváctvo vysoké tržby přesto zařídilo. A nikdo nemůže popřít, že minimálně scény ve Florencii dýchají úžasnou atmosférou. Česko má tu čest, že tu v roce 2002 vznikl jeden z Anthonyho slabších snímků, Česká spojka. Ale Hopkinsovi se v Praze podle jeho vlastních slov líbilo, i když ke konci se už těšil domů do Malibu.

Z posledních let stojí nejvíce za zmínku velmi příjemný film V zajetí rychlosti (2005) o starém muži, který si chce splnit sen a překonat na své motorce rychlostní rekord, a thriller Okamžik zlomu (2007), který z průměru vší silou tahá právě Hopkins, jehož postava („Zabil jsem svou ženu – dokažte to!“) má ke kladnosti, jak tomu bylo u mnoha posledních filmů, daleko. Sice úplně jiným způsobem, ale podobně jako u Tita, i zde můžeme najít lehkou paralelu s jeho nejslavnější rolí, Dr. Lecterem.

Svůj nadhled ale tento od roku 2003 potřetí ženatý herec ale také snadno ztratit umí. Když se ho někdo táže na takovou „blbost“, jako třeba motivace postavy, tak ať už v dobrém nebo ne, odkáže dotyčného do patřičných mezí s tím, že je to otázka pro scénáristu. Ale doopravdy ho rozzlobilo kšeftování s jeho autogramy na internetu. Považoval to za využívání své osoby. Vyhlásil, že přestává dávat autogramy. Jak je ale patrné z různých nových videí, i toto si velký Tony rozmyslel.

Velká očekávání vzbuzují jeho nové projekty, především první spolupráce s Woody Allenem. A nejen Hopkinsovo fanoušci si určitě nenechají ujít chystaný horor Vlkodlak (premiéra 18. února), kde bude mít jednu z hlavních rolí. Jak pravil Sir Richard Attenborough, na tomto výjimečném herci je hlavní jeho mimořádná schopnost, přímo dar, přimět lidi uvěřit. Na tom něco opravdu je. Pro jeho role to platí – diváci mu jeho postavy věří, aniž by předváděl nějaká okázalá gesta.

Všechno nejlepší k narozeninám a hodně štěstí do roku 2010, Tony!