Reklama
Banner

Slavoj Žižek píše o filmu

Email Tisk

lacrim200Slovinský filozof Slavoj Žižek bývá jednou považován za (neo)marxistu či přímo (neo)komunistu, zabředávajícího do psychoanalytických výkladů, jindy je mu vyčítáno laciné pozérství. Přesto jej časopis Foreign Policy zařadil mezi stovku nejvlivnějších myslitelů dneška. Každopádně vzbuzuje pozornost a polemiky. Zabývá se nejrůznějšími aspekty současného světa a stranou pozornosti nezůstává ani pop-kultura včetně filmu. Pohyblivým obrázkům věnoval knihu LACRIMAE RERUM.

 

 

Váhavému čtenáři, jenž sotva tuší, co si má pod takovým názvem představit, bych napověděl, že filmový dokument, který na jejím základě vznikl a v němž Žižek coby svérázný, nicméně vášnivý komentátor vystupuje, se nazývá mnohem atraktivněji - Perverzní průvodce filmem. Psali jsme o něm ZDE http://www.kultura21.cz/film/2658-perverzni-prvodce-filmem-odhaluje-zasuta-oekavani-a-sny

Žižek, český překladatel Radovan Baroš, autorka předmluvy Petra Hanáková i nakladatelství AMU jsou zjevně přesvědčeni, že latinským slovům názvu každý rozumí. Žižek si je vypůjčil z první knihy Vergiliovy Aeneidy (Sunt lacrimae rerum et mentem mortalia tangunt...) a odkazují k bezmeznému hoři, kdy i věci mohou ronit slzy. Je pravda, že některé filmy skutečně donutí lkát, ať již proto, že nás - mistrně vyprávěny - dojmou či ohromí, nebo naopak kvůli jejich naprostému nezvládnutí. Žižek ovšem probírá takové stálice filmového nebe jako Kieślowského, Hitchcocka, Tarkovského nebo Lynche.

A klade si ustavičně tutéž otázku: jak se jim podařilo, aby své publikum zanechávaly v němém úžasu? Nedomýšlí ovšem, že i kdysi uctívané filmařské ikony stárnou a síla jejich děl přece jen vyprchala, což se týká zejména Hitchcocka, v menší míře rovněž Lynche i Tarkovského, leckdy zápolící se samoúčelnou, protože vyprázdněnou (přímo snobskou?) hlubokomyslností. Snad jedině Krzysztof Kiešlowski vypovídá stále aktuálně a stejně citlivě jako před desítkami let, zajisté i díky výrazové prostotě a tomu, že nepředstíral "vysoké umění".

Žižek nejenže probírá jednotlivé autory a jejich filmy, vytahuje si dílčí motivy a zkoumá možné pohnutky postav, ale také s nemenším zalíbením načrtává souvislosti vedoucí napříč filmovým světem, dokonce i vně jeho hranic. O Tarkovského filmovém světě tvrdí, že je extrémně maskulinní, determinovaný protikladem žena/matka. Dovozuje, že Tarkovskij sexuálně aktivní, provokativní ženu zavrhuje jako neautentickou hysterickou bytost, která přichází o to, co je v ní nejcennější, totiž o duchovní postatu svého bytí.

lacrim3

 

Naproti tomu u Kieślowského, jenž otevřeně přiznával biblickou inspiraci, zjišťuje, jak se původně mužský prvek zabydlující televizní seriál Dekalog překlápí v ženskou dominantu, ovládající triptych Tři barvy - jako kdyby krutého a nelítostného Boha ze Starého zákona nahradila novozákonní všespasitelná Láska.

Nemohl jsem se zbavit podezření, že české vydání Lacrimae rerum - oproti polskému, které jsem doposud používal - je ochuzené, neúplné. A skutečně: hned úvodní oddíl věnovaný Kieślowskému je zkrácený téměř na polovinu (ze šesti kapitol jsou zařazeny jen tři poslední). A v závěrečné studii zasvěcené zpodobnění sexu (Od vznešenosti k směšnosti: sexuální akt ve filmu) chybí její zakončení, zhruba deset stránek textu. Až v tiráži se dočteme, že Radovan Baroš nejen překládal, ale také vybíral z anglického originálu, co přeloží. Bohužel tu schází vysvětlení, proč postupoval tak, jak postupoval.

Doplním ještě, že postrádám rejstřík jmenný i předmětový, který by usnadnil orientaci v textu - nemluvě o tom, že nanejvýš vhodné by bylo i přiložení výše zmíněného dokumentu Perverzní průvodce filmem. Žižek odborně psaná zamyšlení totiž rozpouští v poutavém, daleko srozumitelnějším a hlavně názornějším verbálním výkladu, který se opírá o množství ukázek z probíraných děl. Škoda, že nakladatelstvím stále nedochází, že text o filmu by měl doprovázet i film samotný.

 
Slavoj Žižek: Lacrimae rerum. Kieślowski, Hitchcock, Tarkovskij, Lynch.
Vybral a z anglického originálu přeložil Radovan Baroš. Předmluvu napsala Petra Hanáková.
Vydala Akademie múzických umění, Praha 2015. 288 stran.

Hodnocení: 90%

https://www.namu.cz/item.php?item=285

( 0 hlasů )

Foto: kniha,  www.hr.wikipedia.org



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA ŠŤASTNÁ

PR manažer a fundraiser v neziskové organizaci

Kniha:


JIŘÍ HOLUB - PROSTĚ NA MĚ ZAPOMNĚLI

Prošla mi rukama dlouhá řada knih, rozhodně desítky, ne-li pár stovek. Ale na první místo jednoznačně stavím tenkou knihu z pera Jiřího Holuba s názvem Prostě na mě zapomněli. Vydalo ji JaS nakladatelství, s.r.o. v roce 2015. Dlouho mi trvalo, než jsem ji vstřebala. Při čtení jsem se stala osmiletou Klárkou a žila její příběh. V létě roku 1945 jsem opustila Prahu a s rodiči a malým bratříčkem zamířila do staré vyrabované sudetské vesnice Svatý Wolfgang. Na tatínka tady čekalo slušně placené místo v kaolínce, maminka se těšila na život hospodyňky. Okamžitě jsem si zamilovala hory a okolí kolem domu, a protože jsem zvědavá a lačná po dobrodružství, vydávala jsem se, navzdory maminčiným zákazům, dál od domu. Při jedné cestě na maliny, jsem potkala Helgu - starou, otrhanou, vyhladovělou, ale přátelskou a vděčnou ženu, která tady vyrostla, starala se o svoji rodinu, vychovala děti a pak najednou zůstala úplně sama. Všichni ji opustili a jí zbyl jen smutek, trápení a obrovská bolest. A do té její beznadějné samoty jsem přišla já – malá holka bez předsudků, nechápající podlost a touhu po pomstě. Helga tak byla vytržena ze své beznadějné letargie a i přes to, že se zprvu bránila otevřít ta dávno zavřená dvířka do zraněné duše, nakonec pustila ven všechno, co ji trápilo, čím prošla a co ji zlomilo. Opustila svoji hrůznou minulost a otevřela svoje bolavé srdce. Díky mně už nebyla jen ta, na kterou jednoho děsivého dne ve vesnici všichni zapomněli. Na jedné straně to bylo velmi smutné, na straně druhé to ale vedlo k záchraně jejího života….

Jiří Holub mě vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i popisem. Úplně zřetelně jsem cítila emoce. Radost vystřídal strach, který mi ježil chloupky na rukách, byla jsem blažená, ale taky mě píchalo u srdce, když Helga vyprávěla o tom, co viděla a zažila. Měla jsem vztek a zlost a nakonec jsem si poplakala.

Banner

Partneři

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


PS: Pozor na depresi! Silný příběh o smrti partnera a trnité cestě jeho ženy zpět do života

ps miiluji te200Považuji se za emočně stabilního člověka, ale na straně 34 jsem si uvědomila, že je to už potřetí, co při této knize roním slzy.

...
Co nabídnou komorní scény zlínského divadla

200divadlaMěstské divadlo Zlín disponuje dvěma menšími scénami, které nabízejí jiný zážitek než prkna velkého sálu. Jedná se o Studio Z a klubovou Dílnu. Pro 68. sezonu si připravili několik nových her, se kterými vás nyní seznámíme.

...
POUPATA - sociální drama, které vás nenechá v klidu!
ImageŠpinavá nádraží, vybydlené byty a osobní problémy. Nový film Poupata vás přivede do mizérie chudé vrstvy české společnosti. Poupata bravurně představují realitu českých předměstí a ukazují...
The Pyramids přijíždějí po dvou letech s novým albem Otherworldly

pyramids 200Kultovní legenda spojující Afriku s americkým free-jazzem slaví po 40 letech comeback.

...