Mnozí filmaři se rozhodli zanechat vzpomínky na svůj život i tvůrčí dráhu - někteří je sepisovali sami (Otakar Vávra dokonce dvakrát), jiní upřednostnili spoluúčast nějakého tazatele (například Věra Chytilová). Výpravná vzpomínková kniha Juraje Herze Autopsie (pitva režiséra), proložená bezpočtem mnohdy unikátních fotografií, se pohybuje někde na pomezí, protože byla diktována Janu Drbohlavovi, jenž podle slov páně režisérových měl s nadhledem korigovat a upravovat jeho výlevy.

Základní vymezení jednotlivých vzpomínkových okruhů měl přitom Herz již zažité: filmová kritička a historička Galina Kopaněvová jej kdysi obsáhle zpovídala pro Divadelní noviny - výsledek pokryl šestero pokračování. Škoda jen, že Drbohlav mu nebyl obdobným partnerem v diskusi, neboť nyní Herz vedl jen sáhodlouhý, mnohdy zaujatý monolog, aniž by musel reagovat na jakékoli dotazy. Model, kdysi stvořený zasvěcenými rozmluvami Françoise Truffauta, nesmlouvavého kritika, jenž s touž posedlostí začal také režírovat, s americkým mistrem děsu Alfredem Hitchcockem, nebyl ani v náznaku zužitkován.

Zřetelným režisérovým handicapem - nikoli vzhledem k vlastní jistotě, nýbrž směrem k pochybovačnému okolí - bývala kdysi absence odborného filmařského vzdělání (Herz totiž vystudoval loutkařinu). Za svá učňovská léta, která mu nahradila pobyt na FAMU, považuje asistování zkušeným profesionálům, najmě Zbyňku Brynychovi a legendární dvojici Ján Kadár a Elmar Klos, když předtím jej fascinoval E.F.Burian, s nímž se pravidelně scházel a okouzlen naslouchal jeho moudrům.

Hluboce se pak Herze dotklo, že býval podceňován, že třeba kameraman Jaroslav Kučera jej považoval na nedouka a odmítl točit jeho první filmový pokus, hrabalovskou povídku Sběrné surovosti - a při pozdější víceméně vnucené spolupráci mu Herz tento přezíravý postoj dával pořádně "sežrat", když se k němu choval s téměř odmítavým odstupem. Ostatně místa, které pojednávají o tom, jak natáčel, jak vedl herce, co očekával o kameramana, jak řešil výpravu či kostýmy, jak ovlivňoval hudební doprovod, patří k těm nejzajímavějším.

Herz hned v úvodních slovech hlásá, že nehodlá nikoho šetřit. Tvrdí, že často užívaná věta "o mrtvých jen dobře" je scestná: když byl někdo grázl, smrt ho toho nezbaví. Takže nedává na leckoho, zvláště na komunistické vedení Barrandova, ale současně přiznává, že existuje několik lidí, na které má takový vztek, že se o nich ani nezmíní. Mezi ně zjevně počítá i Jiřího Menzela, jehož kdysi do svých filmů úspěšně obsazoval. Bohužel nikdy nevysvětlil, proč na někoho nadává a o někom naopak zarytě mlčí.

Herz, nejspíš přesvědčený o vlastní výjimečnosti, má zajisté nespočetné důvody, aby své bližní peskoval. Mnozí spolupracovníci (např. scenáristé Václav Šašek nebo Markéta Zinnerová) se podle něho zachovali hanebně, ještě hůře se však vyrovnával s mocenskou svévolí nadřízených, kteří jej nutili k úlitbám, vystřihovali mu nežádoucí výjevy, případně rovnou zakazovali celá díla. Vyčítali mu morbidně groteskní náhled na svět. Navzdory tomu vytvořil řadu dnes již klasických děl: Spalovače mrtvol, Sladké hry minulého léta, Petrolejové lampy, Pannu a netvora, Straku v hrsti, seriál Gagman. Ale vedle průměrných nalezneme také díla nezdařená: Buldoci a třešně, Passage, T.M.A.

Zdá se, že pocit ukřivdění i bezmoci jej pronásleduje podnes. Stěžuje si na aroganci mocných tohoto světa, ať již rozhodovaly ideologie nebo peníze. Třeba Steven Spielberg mu měl okopírovat "sprchovou" scénu z koncentráčnického dramatu Zastihla mě noc a téměř beze změny přenést do Schindlerova seznamu. Herzovo rozhořčení je jistě oprávněné, podobnost je patrná, avšak v Americe se člověk spravedlnosti nedovolá, nemá-li statisíce dolarů, aby mohl financovat soudní proces...

Zalitujeme jediného: až asi nikdy žádné z postižených děl nespatříme v podobě, v jaké vzniklo nebo bylo zamýšleno, protože vystřižené pasáže se nejspíš nezachovaly. Ani erotické scény ze Znamení Raka, ani příjezd pana Kopfrkingla (ze Spalovače mrtvol) s ruskými vojáky obsazujícími v roce 1968 Československo, ani krví prosáklá snová sekvence, z níž v Upíru z Feratu zůstalo jen torzo.

Zato nezbývá než obdivovat podrobné filmografické seznamy, které zpracoval Miloš Fikejz; vskutku průkopnický je zejména soupis Herzových hereckých úloh, nikde jinde dosud v takové úplnosti nesehnatelný. Jediné, co mi na knize opravdu vadí, jsou fotografické předěly mezi jednotlivými kapitolami - sotva zřetelné reprodukce na tmavém papíře ztrácejí jakoukoli vypovídací hodnotu.

Juraj Herz: Autopsie (pitva režiséra).
Zapsal: Jan Drbohlav
Vydala Mladá fronta, Praha 2015. 519 stran.
Hodnocení: 80%

Foto: kniha, Česká televize, www.lfs.cz
www.mf.cz

< Předchozí		Další >