Každým rokem přichází do kin další digitálně renovované klasické dílo tuzemské kinematografie - a pokaždé je provází knižní monografie, věnující se jak procesu obnovy, tak uměleckým záležitostem. K divákům i čtenářům prozatím doputovaly filmy (a knihy o nich): Marketa Lazarová, Hoří, má panenko, Všichni dobří rodáci, Ostře sledované vlaky, letos následované STARÝMI POVĚSTMI ČESKÝMI.

Doposud veškeré zvolené snímky - vesměs hrané - pocházely ze 60. let a bez váhání byly řazeny k nestárnoucím skvostům, zatímco Staré pověsti české (1952) jsou loutkové a vznikaly v nejtemnějším období novodobých dějin, počátkem 50. let. Zajisté odpovídají tehdejším požadavkům na "angažované umění", zajisté i v souvislosti s Nejedlého jiráskovskou akcí (Jirásek do každé rodiny!), avšak současně jim lze přiznat značnou míru tvůrčí osobitosti, danou robustní osobností režiséra Jiřího Trnky. Současně nelze přehlédnout, že na zdárném výsledku se pod Trnovým vedením podílela i skupina animátorů (např. Břetislav Pojar nebo Stanislav Látal), kteří se později osamostatnili jako neméně významní tvůrci.

Ostatně bychom neměli ani pominout dobový kontext - Trnkovy animované filmy (stejně jako Werichova historická dvojdílná komedie Císařův pekař a Pekařův císař) sloužily jako svého druhu výstavní skříň, určená zejména pro Západ jako doklad životaschopnosti zestátněné kinematografie i jako hmatatelný důkaz velkorysé podpory i těm projektům, které neslibovaly okamžitý zisk. Ostatně i Trnka, jak dokládá z dokladu v knize otištěného, si stěžoval na to, že jeho filmy se v západních zemích hojně uváděly a vydělávaly, aniž on z toho získal sebemenší podíl.

Záslužná publikace, editovaná Lucií Česálkovou, se opírá nejen o objevné studie, ale také o množství často unikátních fotografií a kreseb, černobílých i barevných, které přibližují jak osobnost Trnkovu, tak samotný film. Uvozuje ji, stejně jako v předchozích svazcích, Zpráva o digitálním restaurování filmu. V následných statích se pak můžeme dovědět třeba podrobnosti o zákrutách schvalovacího řízení, kdy se množily nejrůznější z dnešního pohledu obskurní výtky a požadavky, o postavení filmu v podmínkách násilné aktualizace národních tradic, ale třeba také o hudebním doprovodu svazovaném tlaky socialistického realismu. Připojeny jsou rovněž dva rozhovory s potomky jak Trnkovými, tak Látalovými (a škoda, že nebyly osloveny děti dalších animátorů, kteří na Starých pověstech českých podíleli).

V knize dokonce nalezneme dvě rozsáhlé studie sepsané zahraničními odborníky. Cheryl Stephenson se soustředí na pojetí Trnkovy loutky právě ve Starých pověstech českých. Gianalberto Bendazzi (zdalipak u nás někdy vyjde překlad jeho zásadní práce o dějinách animovaného filmu?) pojednal Trnku a jeho odkaz v rovině katalyzátoru uměleckých snah v širokém mezinárodním prostoru.

Téměř polovinu celé knihy zabírají textové přílohy. Nalezneme tam ukázky dobových ohlasů v tisku (počítaje v to i ohlasy zahraniční: zatímco v Jižní Americe Staré pověsti české zaujaly, Maďarsko je odmítlo s tím, že by tamní diváci vůbec nic nechápali, protože neznají české legendy). Ještě objevnější jsou přetisky archivních dokumentů, veřejnosti naprosto neznámých a v zásadě nedostupných i případným zájemcům.

Nalezneme tu jedinečné informace o dobovém vkusu i absurdních předpojatostech: tak se třeba jednomu diváku nelíbil ostře řezaný výraz Trnkových loutek, které vnímal jako ošklivé, jindy sovětská delegace odsoudila ponurost barev i vyprávění, ovšem nejbizarnější jsou výtky, jaké vznesla skupinka "bývalých Američanů", pobouřených rasistickým vzhledem záporných postav, prý připomínajících černochy. Trnka jim marně vysvětloval, že vesměs se jedná o Slovany, jednou zdivočelé, jindy ušlechtilé, kteří s černochy nemají opravdu nic společného ani ve výtvarném pojetí loutek.

Zbývá doplnit, že knihu uzavírá podrobný soupis literatury a publikovaných pramenů, které se k Trnkovu filmu vztahují. Nalezneme tu knižní, časopisecké i novinové položky, ať již se vztahují přímo k filmu nebo osvětlují dějinné zázemí a společenské kontexty. Přesto některé důležité prameny chybí: Starými pověstmi českými se obšírně zabýval např. Vladimír Suchánek v knize A vdechl duši živou...

Lucie Česálková (ed.): Staré pověsti české.
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2015. 276 stran

Hodnocení: 90%

Foto: Národní filmový archiv