Jedním z nejpracovitějších a nejšarmantnějších slovenských herců, který netočil jen na Slovensku nebo v Česku, ale od poloviny 80. let minulého století prakticky po celém světě, je zcela určitě Juraj Kukura. V Česku ho zpočátku proslavily slovenské televizní inscenace i seriály, na které pak navázaly jeho velké role ve filmech z druhé poloviny 70. let, jako byly Stíny horkého léta, Deváté srdce,  Božská Ema nebo Trhák - dnes už pro české publikum kultovní filmy herce, který v polovině března oslavil 68. narozeniny...

 

Mezinárodně úspěšný herec natočil filmů v té době v Česku podstatně více, ale tyto čtyři jsou s největší pravděpodobností základními kameny k jeho zcela mimořádné popularitě, které se těšil už od poloviny 70. let. Přitom každý z těch filmů je jiný, stejně jako je v nich jiný on.

Juraj Kukura měl zkrátka štěstí na příležitosti i režiséry, ale také byl připravený a hlavně už měl něco za sebou - velké role v televizi i na divadelním jevišti, herecká partnerství s velkými herci té doby. Ale také už byl schopný rozpoznat sílu toho či onoho scénáře, aby si řekl, do čeho půjde a do čeho ne. Anebo že by vsadil na režisérské osobnosti, respektive autority, které s ním chtěly spolupracovat? Každopádně pak nemusel litovat, protože snímky, o nichž je řeč, patří zcela právem do zlatého fondu české kinematografie.

Přitom tohle všechno - první úspěchy Juraje Kukury  u českých diváků - je už dávná historie. Zkusme alespoň na chvíli zajít ještě dál, k období, kdy začínal a kdy měl všechno teprve před sebou.

Narodil se 15. března 1947 ve východoslovenském městě Prešov a zájmy měl asi jako každý kluk jeho věku, teprve už během studia na Střední průmyslové škole stavební začal pošilhávat po novinařině a možná ještě více po divadle. Příjemné s užitečným spojil tím, že se z něj stal novinářský elév v tehdy populárním časopisu Film a divadlo.

Ale herectví jako by mu bylo souzeno. Bylo mu dvacet, když ho dnes renomovaný režisér Ivan Balaďa obsadil do dvou televizních filmů, které vznikly pro bratislavskou televizi. Prvním byl baladicky laděný snímek se Tri gaštanové kone (1967), v němž se vedle Juraje Kukury v roli Janka Zápotočného objevil také Michal Dočolomanský, druhý film Pasca (1967) vyprávěl o posledních dnech básníka A. S. Puškina a Juraj Kukura v něm měl jednu z vedlejších rolí - D´Antese.

Poté se začínající herec objevil v Jakubiskově filmu Zbehovia a pútnici (1968), enormním protestu proti brutalitě a násilí, který sotva po natočení putoval na řadu let do trezoru, neboť se v něm objevily i autentické dokumentární obrázky a vůbec atmosféra doby, v níž film vznikal, tedy po vstupu vojsk Varšavské smlouvy.

Jeho kariéra byla slušně nastartovaná, což dokazují jména režisérů, kteří ho obsadili.  A dařilo se mu ve filmu i v divadle - vždyť ještě před zahájením studia na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě byl členem Divadla na korze a činohry Nové scény. Zahrál si třeba Laerta v Hamletovi, Filinta v Misantropovi či Astrova ve Strýčkovi Váňovi. Měl už tedy něco za sebou, když byl v roce 1976 angažován do činohry Slovenského národního divadla. Současně se stal vyhledávaným filmovým a televizním hercem.

Na Slovensku se objevil v hlavní roli hned v několika filmech, ale velký mezinárodní úspěch mu přinesl televizní film Mario a kouzelník (1976), který režisér Miloslav Luther natočil na motivy knihy Thomase Manna. Snímek, který je obžalobou fašismu, získal hlavní cenu na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu.

Baran, Viktor, Lenský i ti další

Tehdy se před hercem otevřely nové obzory, což se projevilo ve druhé polovině 70. let zájmem českých filmařů. Debutoval  v jedné z vedlejších rolí ve filmu Jaroslava Balíka Jeden stříbrný (1976), jehož děj se odehrává někde ve slovenských horách rok před skončením druhé světové války. Velkou hereckou příležitost zúročil v dramatu Stíny horského léta (1977), kde pod režijním vedením Františka Vláčila ztvárnil samorostlého horala Ondřeje Barana, žijícího s rodinou na samotě v poválečných Beskydech, kde je přepadne skupina banderovců a on v samém závěru zaplatí za svou odvahu životem. Hereckou partnerkou mu byla Marta Vančurová v roli Baranovy ženy, ale i další herecké obsazení (Gustáv Valach, Jiří Bartoška, Gustav Opočenský, Ilja Prachař a další) bylo silnou složkou mistrovsky vystavěného dramatu, jehož autorem byl vedle scenáristy Jana Křižana také sám režisér. Ten přetvořil jeho scénář ve strhující drama osamělého jedince, který se brání krutosti a násilí a snaží se zachránit své blízké. Právě tato Kukurova herecká kreace byla ve své době oceněna hned několika prestižními cenami. Kromě řady jiných ocenění získal film i Velkou cenu Křišťálový glóbus na 21. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Další velkou příležitost dostal Juraj Kukura v pohádce s hororovými prvky režiséra Juraje Herze Deváté srdce (1978), kde mu byla svěřena role mocného čaroděje Aldobrandiniho, který má ve vlivu princeznu (Julie Jurištová) a připravuje omlazovací elixír z krve devíti lidských srdcí. Výtvarně jde o mimořádně zajímavý film, který má skvělou hudbu (Petr Hapka) a úchvatné scény, zejména ta plesová s tančícími mrtvolami, ale dokonalá je i maska čaroděje.

Po boku své kolegyně z divadla Božidary Turzonovové se objevil ve filmu Božská Ema (1979), ve kterém režisér Jiří Krejčík předkládá - na základě scénáře Zdeňka Mahlera - složité peripetie světově proslulé sopranistky Emmy Destinnové, poté co byla internována na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou. Tady Juraj Kukura představoval jejího milence Viktora, do jehož dramatické a nejednoznačné postavy zhmotnil scenárista - v rámci filmové licence - hned několik blízkých mužů slavné pěvkyně.

Úplně jiný typ role mu nabídl Zdeněk Podskalský, když ho obsadil do hudební komedie Trhák (1980), což je vlastně film ve filmu, kde Juraj Kukura hraje jednak sám sebe, jednak  majitele zámečku Lenského a současně řezníka, kterého miluje učitelka Eliška (Hana Zagorová). Jde navíc o první film, ve kterém herec také zpívá, a to s Hanou Zagorovou (Lásko, amore) i sám (Nech brouka žít).

Poslední velkou rolí Juraje Kukury ještě předtím, než se stal v tehdejším Československu nepohodlným a tudíž tady i na rodném Slovensku přestal řadu let točit,  byl jeho poslední Rožmberk Peter Vok v televizní adaptaci opery Jiřího Pauera Zuzana Vojířová, kterou natočil Petr Weigl. Pěvecký part zpíval samozřejmě operní pěvec Václav Zítek, zatímco Juraj Kukura, tentokrát v renesančním kostýmu a s nakadeřenými vlasy, dal postavě veškerý svůj šarm a herecký um. Titulní postavu ztvárnila Magda Vašáryová, pěvecky ji však vyšperkovala a dotvořila Gabriela Beňačková.

A pak to začalo, najednou začal ten pravý kolotoč, najednou byl o něj zájem nejen z Prahy, ale třeba i z Německa. Jako představitel mužných hrdinů, často nejednoznačných či nalomených charakterů přitahoval, byl neokoukaný, slibný, zářící. A navíc měl talent, protože jinak by si jen stěží zahrál s takovými herci jako jsou Mario Adorf, Götz George, Joachim Paul Assböck, Jürgen Heinrich nebo Pierre Brice.

Mezinárodní hvězda
"Natáčel jsem právě v Mnichově koprodukční film Via Mala a protože se natáčení protáhlo," vzpomíná Juraj Kukura, "bylo nutné prodloužit roční vízum. Jenže jednoho krásného rána jsem zjistil, že Filmexport, který mimochodem tuhle smlouvu se zahraničním partnerem podepsal, mi už prodloužení nevyřídil. Pro mne bylo závazné film dodělat, nemohl jsem najednou skončit, ale znamenalo to zavřené dveře domů. Vzpomínám na to nerad..

Proto zůstal v Německu i s rodinou. Tehdy mu zůstaly jen vzpomínky, to bylo jediné co mu zůstalo. V Bratislavě přišel o byt, o práci i o pověst. Sebrali mu i titul zasloužilého umělce. Dokonce si na něj vymysleli, že je emigrantem nejhrubšího zrna a točí v cizině porno. I když se - díky své nedobrovolné emigraci - dostal do poměrně svízelné situace, protože natáčení filmu režiséra Toma Toelleho Via Mala (1985) skončilo, objevil se znenadání německý režisér Peter Zadek. Nabídl mu roli Antonia z inscenaci Shakespearova současníka Johna Webstera Vévodkyně z Amalfy, kterou mělo uvést divadlo v Hamburku, kde byl intendantem. Byla to prý šílená práce - v němčině a k tomu ještě ve verších, ale poradil si, roli zvládl a v hamburském divadle pak působil několik sezón.

Hamburk, do kterého se mimochodem zamiloval a začal v něm s rodinou žít, ho zachránil, díky angažmá získal pocit jistoty. Kromě uplatnění na jevišti nalezl v zahraničí nesporně bohaté uplatnění v televizi i ve filmu. Už v polovině 80. let se z něj stala vyhledávaná herecká hvězda. Těžko spočítat či vyjmenovat všechny postavy a filmy, které točil na různých místech světa ať už to bylo v Grónsku, v Manile, v Tichomoří, v Americe nebo na Fidži. Zahrál si mimo jiné v seriálech Místo činu (1986), Wolfův revír  (2004), Siska (2004) nebo Kobra 11 (2005), které zná i naše publikum.

"Hlavně už uvažuju jinak než před lety. Když si dnes představím, že by se v mém životě nestalo nic víc, než hrát ve Slovenském národním divadle deset rolí v různých inscenacích, je mi úzko. Místo toho jsem celý ten čas v cizině dělal spoustu jiných věcí. Bylo to pestřejší," tvrdí  Juraj Kukura, který je dnes doma v Hamburku, stejně jako v Praze nebo Bratislavě, kde je ředitelem divadla Aréna.

První filmovou rolí, kterou si zahrál po pádu komunistického režimu v Československu, byl jeho emigrant, sochař Robert v tragikomedii Juraje Jakubiska Lepšie je byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (1992), kde měl za partnerky Dagmar Veškrnovou - Havlovou a Deanu Horváthovou - Jakubiskovou. Tři roky po uvedení tohoto snímku se objevil v roli Karla Kainera, otce mladého vraha (Otto Šrámek) v psychologickém thrilleru Jak chutná smrt (1995), který režisér Milan Cieslar natočil podle rozhlasové hry Ladislava Mňačka.

Z dalších postav, které mu nabídli čeští režiséři, nelze opominout hradního pána Baladora ve Vorlíčkově koprodukční pohádce Král sokolů (2000) anebo coby Schiffnera v obrazové básni režiséra Františka A. Brabce Máj (2008), což je ovšem minimum s porovnáním toho, co mezitím natočil v zahraničí.

Zahrál si například doktora Friedlicha v německo-českém snímku Josepha Vilsmajer a Dany Vávrové (ano, jde o někdejší dětskou hvězdičku, sestru Hany Vávrové - Heřmánkové, která udělala velkou kariéru v Německu, ale jejíž život ukončila v roce 2009 v jejích 41 letech rakovina) Poslední vlak (2007) líčící poslední dny lidí z transportu 688 Židů z Berlína do koncentračního tábora v Osvětimi.

Mezi jeho poslední herecké příležitosti patří účast v rakousko-českém filmu režiséra Andrease Prochasky Sarajevo 1914 (2014), kde hraje otce snoubenky soudce Pfeiffera, Stojana Jeftanoviče - což je jen další důkaz toho, že zájem o charismatického Juraje Kukuru stále trvá a nepolevuje. Že je zárukou i jistotou a že celému finálnímu výsledku dodá kus svého hereckého já. A že  je i skvělým divadelním hercem, dokládá jeho kreace v inscenaci Bratři Karamazovi, kterou od 20. února uvádí pražský Činoherní klub.

Umělecké a životní peripetie Juraje Kukury ostatně přináší i kniha Hvězdy odvedle a jejich stopy nejen v českém filmu, kterou nedávno vydalo nakladatelství Grada Publishing. Najdete v ní třicet medailonků těch nejznámějších slovenských herců.

Foto archiv Divadlo Aréna Bratislava a archiv autora

( 4 hlasů )

< Předchozí		Další >