Každý režim, mocenské seskupení či nejšířeji civilizační okruh sleduje dva základní cíle: jednak hájí a vychvaluje sám sebe, jednak zlehčuje a odsuzuje případné protivníky, ať již je nachází ve svém vlastním prostoru, nebo mimo něj. Platilo to vždy a platí to podnes. Velice zřetelné bylo toto rozdělení v dobách studené války mezi Východem a Západem. Že každá z protichůdných stran měla pečlivě vypracované propagační kampaně, dokládá sborník Informační boj o Československo/v Československu (1945-1989).

Hodnocená kniha má mimořádný význam hlavně proto, že souběžně ukazuje počínání obou protivníků, protože obě strany sledovaly tentýž cíl - přesvědčit o temných úmyslech toho druhého. Jednotlivé texty rozebírají mechanismy ideologického působení jak v bývalém Československu, tak obdobné počínání na západ od jeho hranic. Vzájemné propagandistické potýkání přitom probíhalo na nejrůznějších úrovních, zejména však tam, kde byla nejlépe zajištěna masová odezva, to jest v tisku, v rozhlasovém a později též televizním vysílání, ve filmu, ale také ve školství, v hromadných manifestačních či tělocvičných vystoupeních apod.

Některé texty přibližují tentýž jev v náhledu z obou stran. Například Tomkova studie o Radiu Svobodná Evropa a jeho působení v 50. letech zmiňuje jak propagandistické akce Svobodné Evropy (třeba "program lidové opozice", který by narušil vnucenou jednomyslnost voleb), tak protiopatření přijatá v Československu. Jak autor píše, komunistická propaganda však nebyla ani tak bojem idejí či polemikou, jako spíše snahou zesměšnit a zdiskreditovat protivníka.

Čeští a slovenští emigranti, kteří ve Svobodné Evropě pracovali, byli označeni za zrádce, válečné štváče. Účinným argumentem v očerňování Západu se stávaly rovněž výpovědi do vlasti se navrátivších emigrantů, jimž byly opakovaně promíjeny tresty za nedovolené opuštění republiky. Docházelo tak k tragicky absurdním situacím, kdy ve vězení zůstávali lidé, kteří k útěku do zahraničí napomáhali, avšak samotný uprchlík, pokud se vrátil, byl omilostněn - to například zobrazovala jedna povídka ze zničeného, a tudíž nedochovaného filmu Návraty (1970).

Každý z dvanácti zařazených textů, psaných českými i slovenskými odborníky, což zajistilo průzkum reálií v rámci celého kdysi společného státu, má svou informační hodnotu, ať již zkoumané téma zevšeobecňuje, nebo naopak rozebírá konkrétní jevy. Tak se dočteme zajímavé postřehy o proměnách konstrukce Sovětského svazu jako vzorového příkladu, o propagaci prvomájových oslav na Liberecku, o snahách manipulovat smýšlením věřících v době normalizace na Slovensku.

Podnětné jsou úvahy nad někdejším pojetím karikatur i jejich dnešní interpretací. Jak dokládají připojené ilustrace, západoněmecká karikatura zdůrazňuje, že teprve dokončený val NATO spolehlivě zabrání rudé (komunistické) záplavě, aby zničila "náš" kvetoucí sad, zatímco obrázek z Dikobrazu ukazuje svět socialismu jako nedobytnou pevnost, kterou směšní imperialističtí zlolajníci nemohou nijak ohrozit. Podobně lze srovnávat i další materiály (například filmové či televizní). Patří sem přirozeně zjištění, nakolik zkresleně, protože účelově ten či onen režim vnímal a prezentoval sám sebe.

Už tato probíraná kniha se v několika statích dotýká filmových a televizních pořadů (a závěrečné pojednání se vztahuje k "budovatelskému" snímku Jiřího Menzela z roku 1974 Kdo hledá zlaté dno, kterým si režisér vykoupil šanci dále tvořit). Ovšem cele se kinematografii a televizi věnuje další sborník Film a dějiny 4 - Normalizace. Ten reprezentativně pokrývá nejrůznější aspekty tuzemské mediální kultury. K nejobjevnějším studiím patří ty, které osvětlují, jak se přední filmaři, například Věra Chytilová nebo Miloš Forman během natáčení Amadea, ocitli v hledáčku Státní bezpečnosti. Na Slovensku to bylo obdobné.

Čtvrtý svazek souboru Film a dějiny také předkládá daleko obšírnější zpracování zvoleného tématu, nalezneme tu celou třicítku podnětných textů, které pokrývají filmovou a televizní produkci. Zabývají se nejen ideologicky vyhrocenou sebeprezentací komunistického režimu, zdánlivě únikovou zábavou či naopak umělecky ambiciózními projekty, nejen mnohdy až iracionálními zásahy cenzury i více či méně nezávislými tvůrčími aktivitami, ale také načrtávají nynější obraz normalizační minulosti, často smířlivý a idylicky úsměvný. Někteří nejmladší pisatelé (Karina Hoření, Čeněk Pýcha) označují dnešní vztah k normalizačnímu období jako součást kolektivního vzpomínání (s. 543), rozvíjejí úvahy o paměti založené na kolektivní identitě (s. 558).

Kniha poskytuje cenný vhled do mnohých tematických okruhů, ale přesto některé záležitosti čekají na další, zejména archivní průzkum. Patří mezi ně i naprostá marginálie, jakou je vročení dvě desetiletí zakázaného filmu Ucho. I když na jeho kopii čteme jmenovitě rok 1970 jako datum výroby, cele vznikal v roce předchozím a rovněž k (ne)schválení byl nachystán ještě v něm, v posledních prosincových dnech 1969. Logicky tedy spadá jen do tohoto roku, navíc s vědomím, že na filmech označených za pomýlené, které se nepodařilo dokončit do konce roku 1969, byly vzápětí zastaveny další práce - a pokud se dochovaly, byly dokončovány až po pádu komunistického režimu (Pasťák, Archa bláznů, Dovidenia v pekle, priatelia). Proč v případě Ucha padla volba právě na letopočet 1970, to zůstává stále nezodpovězeno.

Jaroslav Pažout (ed.): Informační boj o Československo/v Československu (1945-1989).
Vydaly Ústav pro studium totalitních režimů a Technická univerzita v Liberci - Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Praha 2014. 288 stran + 16 stran barevných příloh.
Hodnocení: 100 %

Petr Kopal (ed.): Film a dějiny 4 - Normalizace.
Vydaly Ústav pro studium totalitních režimů a nakladatelství Casablanca, Praha 2014. 664 stran.
Hodnocení: 100 %

Foto: knihy

< Předchozí		Další >