Do českých kin pronikají z Evropy i Ameriky zejména podřadné, na mentalitu stádních teenagerů zacílené horůrky, komiksovité historky o lidičkách s nadlidskými schopnostmi či přepracované verze původně počítačových her. A čest všem těm distributorům, kteří se odváží uvést i něco jiného! Také nedávno skončený 17. festival francouzského filmu, vedle Prahy konaný rovněž v Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové a Ostravě, poskytl důkaz, že diváky - třebaže v omezeném množství - zajímají i jiné filmy.

Program se skládal z několika sekcí: vedle předpremiér děl již nachystaných do tuzemských kin a ohlédnutí za tituly již uváděnými se představilo devět u nás dosud neznámých soutěžních snímků, vybraných zdejšími filmovými kritiky. Zájemci se ovšem pokochat také pohledem na jednu z hvězd francouzské kinematografie, s důstojnou neokázalostí stárnoucí Juliette Binocheovou, jíž byla věnována malá retrospektiva. Připomenuta byla rovněž tvorba režiséra Benoita Jacquota - toho na rozdíl od Binocheové téměř neznáme, na DVD se mihnul jedině snímek Sbohem, královno, komorní ponor do dnů počínající Velké francouzské revoluce, nahlížené z pohledu sloužících ve versaillském zámku.

Na festivalu uváděné snímky sice nepodléhaly komerčním tlakům na to, aby se přetavily v atraktivní velkopodívanou, zato hraničily s opačným protipólem - často předstíraly třeskuté "umělečno", kterým jen zastíraly neschopnost či neochotu dotknout se reálných problémů, které hýbou současnou (nejen) francouzskou společností. Vlastně jen bratři Dardenneové upozornili v dramatu Dva dny, jedna noc, že také existuje problém nezaměstnanosti a jeho psychicky zhoubného dopadu, navíc umocněného tím, že o propuštění nebohé ženy mají rozhodnout její spolupracovníci, kteří by tak polepšili o peníze určené jí. A pak ještě zbývá upozornit na Hazanaviciusův snímek Hledání, zasazený do brutálních reálií rusko-čečenské války, během níž nejvíce trpěly opuštěné děti, které přišly o své nejbližší. Téměř se ani nechce věřit, že tentýž Hanazavicius předtím natočil hravý hold dávné kinematografii The Artist!

Jinak v nabídce vévodily veskrze vyumělkované, rádoby psychologizující, žvanivé historky nejrůznějšího, chtěně komediálního i ztěžkle vážného zaměření, pro potěchu divákova oka zasazené do přitažlivého přírodního rámce, třeba vysokohorského, do exklusivních prostranství či prostředí - to platí na filmy jako Láska je dokonalý zločin, Dehet a peří, Gemma Bovery (ta dokonce zvítězila v diváckém hlasování!), Modrý pokoj, Sils Maria, Žárlivost, Sex v Paříži, Neodolatelný muž, nemluvě o většině Jacquotových filmů včetně nejnovějšího trojúhelníkovitého melodramatu Tři srdce.

Dalším oblíbeným cílem francouzských tvůrců jsou mondénní životopisy někdy slavných, ale hlavně notně rozporných či jakkoli výlučných osobností. Třeba o módním návrháři Saint-Laurentovi vznikly hned dva životopisy, oba na festivalu uvedené. Další takto zaměřené filmy mapovaly třeba osudy hluchoslepé hrdinky, které se po mnoha nesnázích přece jen naučí komunikovat s vnějším světem (Příběh Marie), nebo sebedestruktivní počínání u nás nikdy nepřekládané spisovatelky Violetty Leducové (Violette), případně se soustředily na umělkyni zavřenou do blázinci (Camille Claudelová 1915).

Mezi životopisné počiny lze do jisté míry také zařadit mystifikující počin, jakým je Únos Michela Houellebecqa, přirovnatelný snad k českému Roku ďábla. Slavného, také z českých vydání známého spisovatele, jenž hraje sám sebe, sice unese prapodivná partička chlápků, jenže romanopisec mezi ně vnáší svými požadavky i uměnovědnými výklady jedině neklid. Rozmarnou hříčku s otevřeným koncem, kde Houllebecq předvádí jakousi další, poněkud svéráznou variantu sebe sama, vnějškově sešlého, mumlavého umanutce, jemuž není pořádně rozumět, by jistě leckdo ocenil i u nás, přinejmenším ti, které zaujal právě Rok ďábla.

Hodnocení: 50%

Foto: Festival francouzského filmu

< Předchozí		Další >