Přemítáním o mýtech si tříbily mysl leckteré osobnosti tuzemské i světové kultury. Nyní se mezi ně zařadil David Jan Novotný, když vydal sborník studií Úvahy o mýtu. V osmnácti kapitolách se hravě přehoupl od biblických témat k současným otázkám, aby osvětlil odvěkou lidskou touhu opájet se něčím "božským", ať již to je stvoření světa nebo hvězdičky šoubyznysu.
Nejprve autor vysvětluje, jak se k mýtům vlastně dostal - nechal se přesvědčit, aby nachystal cyklus přednášek věnovaných právě tomuto tématu. A toto předurčení, tedy ústní prezentace před skupinou posluchačů, je jasně patrné v uchopení jednotlivých textů - nalezneme v nich řečnické otázky i vsuvky povzbuzující posluchačskou pozornost ("vidím to asi takhle", "jenomže to není všechno", "podívejme se" apod.).
Dlužno doplnit, že navazování ustavičné kontaktu se čtenářem, snaha o přehlednost a srozumitelnost pojednání včetně tomu odpovídajícího výraziva knihu takříkajíc polidšťuje, zbavuje knihu suchopárné odtažitosti běžných vědeckých pojednání. Upozorním aspoň na vysloveně zábavné, mile apokryfní líčení, jak vznikaly jednotlivé literární žánry už ve vyprávěních pravěkého člověka. A novodobé mýty, které nás ovládají silněji, než bychom si byli ochotni připustit, dělí do několika skupin: na národní, historické, politické, xenofobní, technické a ekonomické, na mýtus osobnosti. A úvahy o vizuální podobě mýtu nás zavedou až k novodobým volebním kampaním.
Sympatické oživení vnášejí více či méně obsáhlé citace nejrůznějších zdrojů - od starozákonních mouder přes antické báje až k současným průzkumům třeba takového Rolanda Barthese. Nechybějí ukázky písňových textů ani nápaditá aprílová mystifikace. V četných ukázkách je připomenuta černošská varianta biblických příběhů, jak je zpracoval Roark Bradford. Přetištěn je dokonce autorův starobyle psaný Manifest pisoidního realismu, věnovaný nejrůznějším "strašidlům" moderního věku.
Pokud by výraz "pisoidní" byl někomu nesrozumitelný, vězte, že se jedná o připomínku šikmé věže v Pise. A podobně "odkloněné" či "vychýlené" by mělo být rovněž umění, má se stát něčím jiným, než jak původně bylo zamýšleno. Pro názornější představu autor přidává dva příklady z oblasti filmu, které jeho očekávání splňují - v čapkovském duchu "trapné" tragikomedie Mistři a Děvčátko. Jen si nejsem jist, zda autoři těchto děl vůbec tuší, že se stali věrozvěsty nových náhledů a postupů.
Oceníme, že Novotný mýtus nezkoumá jen v obecné rovině, ale poctivě probírá jednotlivé případy a podoby, v nichž se (ten mýtus) vyskytuje, aniž by přitom zapomínal na početná filmová zpracování, která se k mýtům přečasto váží. Obhlíží tak legendárního golema i kořeny antisemitismu, který lze rovněž vnímat jako mýtus, byť leckdy životu nebezpečný. Zabývá se spory (nejen v USA dodnes živými) mezi kreacionisty, kteří věří v nadpřirozené stvoření, a evolucionisty, přesvědčenými o přirozeném vývoji světa, jak dokládá třeba několikeré zpracování filmu Kdo seje vítr.
Mezi mýty zařazuje i ten o zemi zaslíbené, kam se původně stěhoval lid izraelský. Připomíná, že zemí zaslíbenou se pro generace přistěhovalců stala Amerika. V Reymontově románu a Wajdově filmu Zamě zaslíbená, zasazeném do 19. století, to byl zrod brutálního polsko-německo-židovského podnikatelství. Pro běžence z Řecka zmítaného občanskou válkou nebo odpůrce šáhova iránského režimu se před pětašedesáti lety stalo zemí zaslíbenou komunistické Československo. Jak vidno, lidé neprchali jen z něho, ale i do něho. Každý si prostě zemi zaslíbenou představuje jinak.
Jistěže lze s leckterými tvrzeními polemizovat. Tak třeba Novotný tvrdí, že slavná píseň Voskovce a Wericha o Golemovi (ze stejnojmenné divadelní hry: "Dovolte bych suše předpokládal, že Golema všichni znáte tu. Rabí Lév že z hlíny ho uplácal, protože měl vzteka na tetu.") paroduje starou golemovskou legendu. Jenže pokud něco paroduje, je to hlavně styl kramářské písně (tu ostatně Novotný v jedné z kapitol také probírá, a sice v souvislosti s kanonýrem Jabůrkem, jemuž odlétávaly jednotlivé končetiny, ale on přesto u kanónu stál a pořád ládoval) a pak také (pseudo)vědecké zkoumání historie - s několika groteskně obskurními možnostmi Golemova zániku.
Jindy se Novotný podle všeho mýlí: tak třeba v roce 1968 se neobjevila snaha rehabilitovat popraveného generálního tajemníka komunistické strany Rudolfa Slánského (s.131), protože ten byl rehabilitován již v roce 1963. Rovněž pochybuji, že by ještě v polovině 60. let byli zavíráni soukromí rolníci, kteří se odmítali vstoupit do zemědělského družstva – vlna násilné kolektivizace dozněla již kolem roku 1960. Naopak zestárlí rolníci měli problémy s dětmi, které se zdráhaly hospodářství a dřinu v něm převzít.
Dosti sporně se Novotný prolnul také do slovotvorby: důsledně označuje "sametovou revoluci" z roku 1989 za "šmevoluci", tedy lacinou napodobeninu opravdové revoluce. Původně jidiš výraz "šmé", známý též z brněnského hantecu, má odkazovat k něčemu, co není korektní, co je dokonce podvrh nebo s čím se šmelí. Toto slovo měl podle Novotného použít Leo Rosten v předmluvě ke své knize The Joys of Yiddish. Jenže v českém překladu, který vyšel pod názvem Jidiš pro radost, není o něm jediná zmínka.
Kmetovsky ovousalý David Jan Novotný (pokud z obálky knihy skutečně trčí část jeho obličeje) sám sebe označuje hned v první kapitole za jakéhos odborníka v oboru dramaturgie, budování a výstavby příběhu, ale nikoli za specialistu na mýty a mytologie. Spíše bych však věřil, že dokáže poutavě, s trochou obrazoborectví psát právě o mýtech, než že patří mezi přední scenáristy. V době normalizace se podílel na příšerných barrandovských slaboduchostech typu Blázni, vodníci a podvodníci, Zátah nebo Podfuk, později na porevolučních (alias pošmevolučních) produktech jako Strážní andělé nebo šesti povídkách pro vrcholně samožerný Donutilův cyklus 3+1.
David Jan Novotný: Úvahy o mýtu
Vydalo nakladatelství Karolinum, Praha 2014. 262 stran
Hodnocení: 75%
Foto: kniha, ČT, http://www.expats.cz/prague/article/czech-culture/legends-of-prague
| < Předchozí | Další > |
|---|